DMD č. 19 pro 19. 4. 2013. Téma: Zámečník

Nevěděl kolikrát o svém rozhodnutí rozhodnutí pochyboval.
Byla vzpurná a nevyzpytatelná jako moře samo a balancovala na tenké hranici mezi věrností a zradou. Přesto mu cosi říkalo, že si zaslouží druhou šanci. Dlužil jí to. Za Skřivánka. Od první chvíle však tušil, že ona nebude plnit jeho rozkazy jen ze slepé poslušnosti. Mohl ji k tomu přinutit. Plukovník Fitzgerald to udělal. Ale ani pes do sebe nenechá kopat do nekonečna. Jednou pohár přeteče a pak kousne. Ne. Klíč k poslušnosti nebyl v násilí a loajalitu si nelze vynutit vyhrožováním...
Frances Doyleová bude respektovat svého kapitána... Pokud on bude respektovat ji.

Nikdo nevěděl jak. Nikdo. Ale jednoho dne se událo, že když slunce vycházelo, brána Neviditelné univerzity byla zavřená. Čarodějové na půdě Univerzity byli celí nesví. Čarodějové za dveřmi Univerzity byli celí nesví. Studenti z toho měli psinu. Arcikancléř šílel. Knihovníkovi to bylo jedno, možná se někde v koutku duše strachoval ohledně zásoby banánů.
Před bránou se nakupil dav mágů. Ani sebevětší kouzlo nefungovalo. Pak se davem začalo šířit jedno jediné slovo: "zámečník". Univerzitní zámečník se ven dohrabal až kolem poledního s těžkou opicí (nerozumějte knihovníka, to je lidoop) a děl, že ty panty potřebují pořádně promazat. A tak i udělal.

Za devatero horníky a devatero řečníky bylo nebylo, rostly zlaté jablečníky. Stahovali se k nim zlodějníci z širokého okolníku. Naštěstí měl zámečník šikovné strážníky, kteří každého zlodějníka chytili a zavřeli do sklepníka. Ten byl vybudován z mohutných a pevných kameníků, byl vlhký a vodníci pravidelně stékali po kapníkách. Po ročníku po dvou zlodějníky chutník na jablníky přešel. Zámečník byl vstřícný a uděloval těmto milostníky.
Po časníku si však zámečník připadal velmi osamělý. Všichni chtěli jeho zlaté plodníky a jemu dělal společníka jen křižník. Až jednoho dníku se služebník osmělil, zámečníkovi se vyznal, nasedli spolu na parník a pohádníku byl konečník.

Když neúprosný vlek událostí v roce šestadvacátém Tamaru docela schvátil, své činy nemohla příliš rozmýšlet. Napjatá atmosféra v domě, postupné odtahování přátel a nepříjemné dotazy chladných důstojníků její mysl plně zaměstnávaly, stejně jako později snaha rychle vystrojit svatbu, aby ještě na jaře odjela z Petrohradu.
To, že se upsala do služeb nově vzniknuvší carské tajné policie, bylo dílem víru okolností, ospravedlněným výmluvami o věrnosti Carovi a nemožnosti výběru.
Až později, když klečela před ikonou a pohled na kvetoucí jívu všechny výmluvy odplavil, jí došlo, že se stala jedním ze Lvových žalářníků stejně, jako kdyby na jeho cele sama kovala zámek.

Bylť kdysi vznešený rytíř, jenž měl krásnou ženu. Slynulať takou líbezností, že popatřiv na ni, každý po ní zatoužil. Dalť rytíř pás cudnosti ukovati a choť svou v něj zamknouti. Též bydlení ve věži jí opatřil, kdež dlíti měla, když na výpravách bojových meškal.
Jednou zdáli se vracel, a hle, věž jesť prázdná, a nikdo se nemá k tomu pána svého uvítati! Jen starý čeledín nádvoří umetal.
„Rci, věrný služebníče,“ přihovořil k němu pán. „Má paní uprchla?“
„Bať, sire.“
„Leč nikdo pokladu jejího dobýti nemůže! Utekla snad s mistrem zámečnickým?“
„Hovno, sire!“děl ten dobrý muž. „Zdrhla s prachsprostým učedníkem!“

Seděli na schůdcích maringotky s džbánkem vína. Na poličce vedle nich ležela kupička klíčů od beden s rekvizitami. Herci se otravovali: takový nádherný večer, a oni tu musí hlídat.
"Tenhle," vzal satirik do ruky jeden zakroucený rezavý, "mi připomíná slavnou Marii Stellu. Spousta ozdobiček, užitečnost žádná."
Cvrnk, a klíč opsal krásný oblouk a zapadl do trávy.
"Tento," pravil tragéd, "jest podoben správci scény. Těžký a nemotorný, avšak obtížně zničitelný."
Cvrnk.
Akrobat uchopil masivní klíč barokních tvarů. Uklonil se mu. Naznačil ňadra... míchání v hrnci... plácání utěrkou.
Cvrnk.
"Zatracená bando šaškovská!" zaklel principál. "Koukejte zas všechny sesbírat! Copak jsem nějaký zámečník?"

Byla to láska na první pohled. Byl urostlý, opálený, s klukovsky milým úsměvem na tváři. Vlnité blond vlasy mu neposlušně padaly do čela a v jeho modrých očích se ráda a zcela utápěla.
Po několika romantických dostaveníčkách ho vzala poprvé k sobě domů. Nenechal se obskakovat, naopak, chopil se nářadí a začal spravovat, co bylo potřeba.
Když se zmínila, že musí odjet na pohřeb tetičce na Slovensko, starostlivě se rozhlédl po jejím přepychově zařízeném bytě a poradil a zajistil výměnu obyčejných dveří za bezpečnostní.
Po návratu z pohřbu našla perfektně zabezpečený byt totálně „vybílený“.
Jistě, Pan Božský byl přece zámečník.

Ne, ne, ne!!! To fakt ne, že to není pravda? Hledání klíčů byla nejdřív docela sranda, hahaha, zapomněla jsem je doma. Klíče ze zaměstnání, kancelář, budova a hlavně trezor.
Doma nic. To už mě pomalu zachvacovala panika, ale naděje pořád žila. Byt obrácený několikrát vzhůru nohama, taky prostor před domem, auto, všechno. Katastrofa měla název "odvrtání trezoru". Problém byl, že jsem nedokázala sehnat zámečníka ochotného k takovému úkonu. Pak se podařilo, přišel, rozsvítil, zasednul, vytáhnul nádobíčko a trezor za nějakých 60 tisíc byl během pěti minut otevřený. Vysolila jsem tři tisíce, pěkně poděkovala a klíče, tak ty nosím na krku!