Adéla ještě nevečeřela

Evropa je v rozkladu, pomyslel si znechuceně slavný detektiv.
Jak tady vůbec může cokoliv fungovat? Jak může policie vyřešit nějaký zločin? O pomůckách nezbytných pro moderního kriminalistu zde nemají ani ponětí.
Třeba Album mezinárodních zločinců.
Přenosná chemická laboratoř.
Nenápadně balený dynamit.
A ty způsoby! Zdejší policie ani nezná box či karate.
Přes veškerý důvtip a užívání nejpokrokovějších vyšetřovacích metod a technických vynálezů z civilizovaného Nového světa Zahradník stále uniká. Na balón, v jehož koši prchá, zamíří neporazitelný detektiv solární ručnici.
Zbraň nefunguje.
Starý komisař za pomoci jakéhosi zvláštního nástroje z klacku a gumy vystřelil na balón nůž.
Primitivní, ale účinné.

Hurá, nese se večeře. Mám hlad, že bych snědla stůl se židlemi. Hmm… Mňam a je to i celkem dobré. Trochu tuhé, ale příjemně kořeněné.

„Adélo! Co si to zase vyvedla? Kolikrát ti mám říkat, že nemůžeš sníst všechno, na co přijdeš? Teď buď hodná květinka a vyplivni pana Maršálka. Je to náš investor.“
Květina nehnula ani brvou, přesto zvládla vypadat uraženě.
„Já vím, já vím, seš strašná, hrůzostrašná, obrovská, masožravá…„ podlézal zkušeně.
Na podlahu dopadl oslizlý muž s částečně natráveným sakem.
„No vidíš, že to jde. Neboj se, však si přijdeš na své. Zítra tu bude audit z ministerstva.“

Poklidné odpoledne. Slunce svítí okny do bytu a v jeho teple se slastně protahuje sazenička; už má lístky, ale teprve nedávno vykoukla z hlíny.
„Já nejsem žádná malá roztomilá květinka,“ myslí si. „Jsem velká, zlá a zubatá! Teda zubatá ještě nejsem, ale až budu mít zuby, tak vás všechny sežeru! Abyste věděli.“
Vzpřímí se a pokusí se naježit, ale nemá čím – jehličky na listech vyrostou až později. Tak se alespoň tváří hrozně nebezpečně.
Do pokoje vchází vědec, drží klec s živou myší.
„Ó, jaká ty jsi rozkošná kytička,“ usměje se spokojeně. „Podívej, co jsem ti přinesl. Myšička pro moji Adélku!“

„Kde je? Že tys ho zblajzla, potvoro jedna!“ komisař byl právoplatně rozhořčen.
„Deset deka nejjemnějšího uheráčku! Hlavně že housku necháš, lodyho nenažraná!“
Carter vstoupil do místnosti a otíral si tvář bílým kapesníčkem. „Komisaři, nerozčilujte se, praskne vám žilka.“
„O mé žilky nemějte... tak moment! Co to máte tamhle na límci?“ Ledvina vyrazil k proslulému detektivovi s výrazem ohaře na stopě.
„Mastnej flek! Tak to jste byl vy, ne ta pitomá kytka! Páni, to bych do vás neřek! Takovej slavnej detektiv a krade salám!“
A zatímco Nick Carter se marně snažil obhájit neobhajitelné, ubohá Adéla vadla v koutě.
Stále ještě nevečeřela.

Film měl nečekaný úspěch a dokonce i upířata odcházela spát s nadšenými výrazy.
Matějovi z počátku nepřišlo divné nic. Zmizení šunky v duchu připisoval půlnoční svačince nějakého vlkodlačete a chybějící maso bylo v restauraci běžné. Až když za ním přicupitala vzlykající Anallise, začalo mu svítat.
„Moje myšky jsou pryč,“ popotahovala holčička.
„Půjdeme se po nich podívat, ano?“
Tušil neplechu, a tak rovnou zamířil do sklepa. Jakmile otevřeli dveře, potvrdila se jeho nejhorší obava. Poslední myška s kvíkotem zmizela v útrobách jedné z květin. Designer sprostě zaklel a houf malých pěstitelů se na něj trochu nakvašeně otočil.
„Asi máme zaracha, co?“

"Dobré ráno, Adélko. Tak jakpak ses nám vyspinkala?" zahlaholil žoviální hlas šíleného botanika.
Adéla se ani nepohnula. Proč taky, kytky se jen tak na zavolání zpravidla nehýbají. A jí se nechtělo. Za chvíli ten cvok bude hrát na housle a ona dostane hrozný hlad, ale zatím byla úplně spokojená tak, jak byla.
V misce s vysokým okrajem pod květem se octla laboratorní myš a pobíhala kolem dokola ve snaze najít oddech.
"Bude snídaně, Adélko!" zaznělo, a vzápětí se místností rozlehly tklivé tóny houslí. Tak určitě, ty nádivo pěstitelská. Hejbat se nebudu a jíst myši taky ne, nejsem pes. Prostě ne.

„Že nám, všem kytičkám ve skleníku, říká Kratzmar Adélko, to bych ještě snesla, holky,“ ozvalo se z jednoho záhonu. „Ale poslouchat pořád Ukolébavku je fakt nad mý síly.“
„Jak to chceš změnit?“ ozvala se Adélka číslo dva.
„Vymyslela jsem píseň i s tancem, Kratzmar pukne vzteky! Holky, do řady a jedem!“
Jsme kytičky masožravky,
Adélky si říkáme,
sníme naráz půlku kravky,
vesele si zpíváme.
„Kratzmar vzteky nepukne,“ ozvalo se za nimi. „Naopak se mu to velice líbí. Sjeďte to ještě jednou, natočím to na video a hodím na You Tube. Jestli to nebude mít aspoň tisíc zhlédnutí, sním svůj klobouk.“

„A to já vám povidám, že to tak prostě bylo a basta fidli,“ rozohnil se komisař Ledvina tak, až svůj knírek musel uhasit tuplákem poctivého plzeňského. Potom mohutně přikousl uzenku a podíval se na své věrné druhy od Maříků.
„No věřte tomu, lidičky, Zahradník tam měl obří kytku, která nejdřív člověka oslintala a potom ho dočista sežrala.“
„Kecá, lidičky, nevěřte mu, prostě kecá,“ mudroval výčepní.
„Tak helejte,“ řekl a vynal z příruční tašky dvě docela malé rostlinky, které sluply všechno, co na stole zbývalo.
„Tydlenc sem si vycvičil. Nevěřili byste, jak jsou na direkci užitečný,“ usmál se pod knírem Ledvina.

Výhonky ho obtáčely pevněji a pevněji. Ze vzdálených vzpomínek k němu dolehl hlas: "Co se stane, žáku Cartere, třeme-li ebonitovou tyč liščím ocasem?" Vylovil pomůcky a modlil se, aby se ozvalo vysvobozující zasršení.
Místo toho se Adéla začala otřásat. Smíchy.
"Počkej, jak to schytáš!"
"Kiš kiš, nenabiješ!"
"Ebonit je přece v triboelektrické řadě nejzápornější!"
"No, to je."
"A liščí ocas je kladný! Musí to fungovat!"
"Ve vlhkém skleníku?"
Zarazil se.
"Co s tím uděláš, tribomoulo?" posmívala se Adéla.
Carter svraštil brvy. Pomocí tyče si přitáhl k ruce létací klobouk, roztočil vrtuli do plných obrátek a odřízl Adélu těsně nad květináčem.

Začal jako každý druhý. S drosera anglica a rotundifolia. Pak přidal nepenthes albomarginata, nepenthes carunculata a nepenthes talangensis. Přikoupil a přibral několik druhů Dionaea a proboural zeď do vedlejšího bytu. Pak se vydal do tropických džunglí a vysokohorských vesniček a vracel se s kapsami napěchovanými semínky a rostlinkami a brašnou napěchovanu návody k pěstování. Sbírka utěšeně rostla. Odskočil si od ní k několika melouchům. Byly potřeba peníze. Ale pak se k nim pokorně vrátil. Pěstoval je s láskou, křížil je s péčí, mluvil s nimi, ba jim i přehrával hudbu. Výsledek svého celoživotního díla pojmenoval po sobě:
Adelaida di Kracmarii