Spolek přátel krásné literatury a koláčů z brambor

Zahrada ještě není upravená, jizvy po poražených stromech nestačily zarůst. Ale ona přišla z míst, kde nebylo slunce a nebyly barvy, a tak tu sedává ráda.
Říkají jí, ať nemyslí na to, čím prošla, ať se snaží zapomenout. Lékaři, sestřičky, všichni jsou tak milí, tak hodní, a vůbec nic nechápou.
Na Normanských ostrovech jsou lidé, které nikdy neviděla, a přesto jsou jí blízcí, doufají a modlí se a čekají na zprávy, které jim ona může dát.
Nadechne se a začne diktovat:
Vážení členové Guernseyského literárního spolku,
jmenuji se Remy a byla jsem s Vaší přítelkyní Elisabeth v koncentračním táboře Ravensbrück...

Paní má, oceánů vládkyně
co dlíš kdes v tmavé hlubině
vyplav, bych spatřil zas
tvou bledou tvář, zelený vlas
Má paní, z hlubin bezedných
Nevěřím, že páchám hřích
když myšlenkami s tebou dlím
tak vyplav, ať tě popatřím.
Madono ze dna oceánu
jedinou já láskou planu
ty's ledová jak mořské dno
mě samotnému nesnadno.
Jsem snílek, když o tobě sním?
Že skutečná jsi, přeci vím
ač z pláže smyla stopa tvá se
v duchu tě vidím v plné kráse
Nechceš-li jít mi v ústrety
bych mohl tě líbat na rety
mlýnské kolo k tělu váži
a scházím dolů "naší" pláží.

Pro Sophii (od Juliet)
Svatba byla nádherná, přinejmenším do chvíle, než Tvůj bratr skočil oblečený do moře, aby recitoval Paní má, oceánů vládkyně. Naštěstí ho Eben vytáhnul dřív, než se o skaliska udeřil podruhé a o tu zlomenou ruku se už v Londýně postará Piers (vzájemné ošetřování jim svědčí, nemyslíš?). Můj muž upravil náš domeček, jen zadní dveře vržou, to abychom prý s Kit vždy věděly, že se vrací domů.
Pro Juliet (od Sidneyho)
Děkuji za klobouk, kdo by řekl, že ještě někdy vypluje. Piers Ti vzkazuje, že do kursu ošetřovatelek docházet nehodlá, jeden pacient mu do konce života stačí.