Kniha příběhu

Hlubší zamyšlení nad genetickým materiálem (a jeho kvalitou), z něhož vznikají příběhy, odhaluje jistou anomálii, která však plně odpovídá použité analogii. Totiž i příběh, který prakticky postrádá potenciál stát se byť jen ucházejícím (jeho rodiči jsou klišé a neoriginalita), může překročit vlastní stín. Jakkoli je geneticky zrůdou, může mu být za určitých okolností (klíčová bude zřejmě genialita autora, ale i otevřená mysl čtenáře a možná i skutečnost, že mezi předky každého klišé se najde skvělý příběh) dovoleno stát se součástí vybrané ligy výjimečných. Je třeba podotknout rovněž to, že i ten nejhorší příběh může být navzdory svému očividnému postižení milován.

Téma: Krev
Poslední dobou propadám dojmu, že příběhy jsou svým způsobem živými entitami.* Tato úvaha vzbuzuje řadu zajímavých otázek. Například, co je krví (tedy symbolem života) příběhu? Co z něj vyteče, pokud do něj říznete? A zároveň, co v něm tepe? Ať se na to dívám z kteréhokoli úhlu, krví příběhu jsou možnosti. Je poháněn potenciálem toho, kam se může ubírat. Oživuje jej nejistota budoucnosti, která se skrývá jak před čtenářem, ale částečně i před samotným autorem. Nedokáži tento odstavec ukončit údernou větou. Napadají mě jen samé další otázky.
*Našlapuji okolo té myšlenky opatrně, protože si stále ještě nejsem jistá její pravdivostí.

Jednou z vlastností mé osoby je dokonalá paměť. Jsem si jistá, že mé intelektuální a kombinační schopnosti odpovídají pouze mírnému nadprůměru, ale přesto dosahuji výrazných úspěchů, neboť disponuji velkým množstvím nezkreslených faktů.
Díky této informační databance mám možnost identifikovat vazby a skutečnosti, které jiným zůstávají utajeny. Sleduji, jak se příběhy vzájemně setkávají a jak se z nich rodí jiné. Mnohdy ze spojení jejich genetických fondů vykvete překrásná květina, ale jindy se zrodí degenerovaná zrůda. Navzdory všem pravidlům plemenitby se tito netvoři dále množí a jejich potomci posměšně vystrkují svůj habsburský ret na každého, kdo by se tuto invazi snažil zastavit.

Darina – další z mých spolubydlících – byla krásná v konvenčním slova smyslu. Právě její vzhled mne zaujal, když jsme jednaly o podnájmu. Věnovala jeho údržbě a zdokonalování takřka každou volnou chvilku.
Jsem spíše nočním tvorem, ale kvůli ní jsem změnila své zvyky, abych mohla pozorovat její mnohahodinový ranní rituál. Kupodivu se o svá tajemství ochotně dělila a s radostí mi vysvětlovala smysl jednotlivých úkonů i cviků.
Prvotní instinkt mi velel pohrdat Darinou pro její povrchnost. Ale potom jsem pochopila, že sama sebe vnímá jako umělecké dílo, jako příběh, který je povinna světu vyprávět. Tomu jsem rozuměla. Rozešly jsme se v dobrém.

Otázka povahy existence příběhů je přinejmenším komplikovaná. Je jejich bytí definováno procesem psaní? Nebo je dáno to, co je čteno? Žijí příběhy v mysli svého autora, nebo je na svět přivádí až mysl čtenáře, který je z autorových slov rekonstruuje?
Jednoduchá odpověď říká, že obé je pravdou. Existuje cosi jako sémantické pole příběhu – prostor, který je vymezen jak tím, co jako daný příběh vnímá vypravěč, tak pojetím příběhu v rámci chápání čtenářů. Příběh by pak byl monstrem zrozeným z kolektivního orgasmu nad množinou slov.
Nicméně vyvstává tu problém – nerada se opakuji, ale jak jsem již poznamenala – jednoduché odpovědi bývají chybné.

Červená je barva vzteku a černá symbolizuje smutek. Alespoň v naší kultuře. Za určitých okolností.
Častokrát rudnu vzteky, když nedokážu pochopit příběh. Rýpu se v něm jako zahradník v zemi. Hledám, co zasadit, a zkoumám, jak to vypěstovat. Občas se mi nedaří. Bez ohledu na to, jak moc si zašpiním ruce. Občas se musím vzdát a nechat černou hlínu odpočinout. Země se prospí a možná, časem, z ní vzejde nový příběh.
Červená je barva vzteku nad bezmocí a černá symbolizuje smutek z mrtvého příběhu. Zelená je barva chlorofylu a naděje. Barva připomínající nám, že každý příběh se může znova narodit.

Poznámka: Vzhledem k tomu, že báječné Doktorovo drabble mne přivedlo do hudební nálady, je tento drabble doplněn i písní: Velvet Underground & Nico - Femme Fatale
----------------------------
Glorie byla první z dlouhé řady mých spolubydlících. Nebyla krásná, ale dokázala vzhled zakrývat arogancí (jeden z mých hlasů se posléze naučil tomuto triku, protože i já občas dokáži najít pro krásu využití).
Pohrdala vzděláním i konvenční inteligencí, ale navzdory tomu se její hloupost nestala otravnou. Byla zosobněním archetypálního obrazu femme fatale – postavou, která dokázala vtrhnout do příběhu a zcela změnit jeho směr. Strávila jsem celé hodiny tvorbou detailních záznamů o jejím životě a následně i pečlivou analýzou získaných dat.
Byla mi velkou učitelkou a lituji nejen jejího odchodu, ale i toho, že se mnou již odmítá promluvit jediné slovo.

Často používám sousloví „ponořit se do příběhu.“ Jsem si toho vědoma. Důvod je prostý – voda se mi zdá být dobrou metaforou.
Stejně jako voda je někdy příběh příjemně teplý a plný barevných ryb a korálů. Slova se míhají kolem ve fantaskních obratech a čtenář sotva stíhá sledovat děj. Náhle se však může objevit studený proud a strhnout jej v jediném okamžiku do temně modrých hlubin.
Jindy je zase vyprávění čiré a průzračné jako mrazivá voda. Dno je ostré, kamenité a jasně se rýsuje ve zbytcích světla pronikajících ledem. Věty jsou krátké a příběh se dotýká samotné své podstaty. Ale i zde stačí jeden neopatrný pohyb, aby se zvedlo bahno a zastřelo vše černým oparem.
V hlubinách příběhu často číhají nástrahy. Zdánlivě pevná zem je jen bezednou vrstvou usazenin a hladina je někdy dál než se zdá. Ty nejbarevnější a nejkrásnější ryby jsou obvykle jedovaté.
Je autorovou povinností orientovat se v hlubinách svého příběhu, znát tvar jeho dna a dokázat čtenáře vždy bezpečně vyvést na hladinu. Moudrý autor pamatuje na to, že i on sám může v příběhu utonout. Pohybuje se obezřetně, nenechá se ukolébat falešným klidem a nikdy, opravdu nikdy, se nevydává do vod, které si již dříve řádně neprostudoval.

Nezvedení mladí svišti – tak zněl název slohové práce, kterou na gymnáziu vypracovala jedna z mých spolužaček. Dalo by se dokonce říci kamarádek. Požádala mě o konzultaci. Svým způsobem to byla má první zakázka. Jednalo se o milý dětský příběh o partě přátel a tajemném dopise nalezeném ve sviští noře.
Ponořila jsem se hluboko. Zkoumala jsem charaktery jednotlivých postav, jejich rodinné zázemí i způsob, jakým jsou zasazeny do příběhu. Našla jsem několik podivných a znepokojivých souvislostí, které jsem doporučila propracovat a zdůraznit.
Práce byla ohodnocena jako výborná. Naši radost kalila pouze sociální pracovnice, která se začala živě zajímat o spolužaččinu rodinu.

Seděla jsem a pohledem sledovala letadlo pohybující se po obloze. V ten moment jsem byla blízko tomu odjet na letiště a odletět. Na místo, kterému se eufemisticky přezdívá konec světa (což může být kdekoli).
Pak se ovšem ozval zdravý rozum a vyjmenoval mi faktory ovlivňující možné rozhodnutí. Stav konta, znalost cizích jazyků, neznalost poměrů na konci světa, případná bezpečnostní rizika…
Jednalo se o střet dvou hlasů. Nevím, který z nich jsem byla já. Každopádně jsem zůstala. Dál se věnuji svým případům. Potápím se do cizích příběhů, což – podle jednoho z mých hlasů – chce víc odvahy, než vydat se na cestu.