Kniha příběhu

Bylo pošmourné nedělní odpoledne, které se – jak už se nedělním odpoledním stává – zdálo být stále ještě spíše ránem. Déšť rozředil světlo do šedi připomínající všechny barvy modelíny zpatlané do sebe a moje pozornost poletovala z jedné věci na druhou jako splašená. Narazila jsem na příběh. Na první (i na druhý) pohled byl hloupý, neobratně napsaný a mělký. Nudil mě, ale plnil mou potřebu zabývat se na chvíli něčím nesmyslným. Chtěla jsem jen zabít trochu svého času, jehož ztráty bych posléze mohla litovat.
Podcenila jsem ho. Měl v sobě jiskru. Ukrytou tak hluboko, že jsem zprvu ani nepoznala, jak jasně září.
Cesta do podloží příběhu připomínala sestup do jeskyně. Prošla jsem ústím zavaleným pestrobarevnými zbytky obalů od laciných pamlsků a proklouzla rezavou brankou ovázanou křiklavě rudou stužkou. Uvnitř byla tma a dusno. Ten jediný zášleh opravdovosti poblikával kdesi v dálce. Stopovala jsem ho. Rozplétala.
Nepochopila jsem včas, co se ukrývá pod nánosem klišé a nelogiky. Starý mýtus, skutečný a jeden z největších. Hnala jsem se za ním a nechala se zmást lineární chronologií.
Překročila jsem hranici. Vstoupila jsem do chvíle před zrozením stvořitelského mýtu. Do místa bez času a bez prostoru. Bez směru. Bez sebeuvědomění. Nečíhala tu smrt. Jen nepřítomnost vzpomínek.
Zachránil mě šálek čaje. Hrnek. Vychladlá a zapomenutá tmavá tekutina. Laciný pytlík zalitý vodou z varné konvice plné vodního kamene. Výluh ze smutných pozůstatků jasně zelených lístků čajovníku. Na stěnách hrnku po sobě zanechával rozmazané hnědé stopy a spolu s teplem z něj dávno unikla i vůně.
Do sáčků prý dávají to, co v čajové továrně smetou z podlahy. Napila jsem se a svíravá příchuť teinu okolo mě znovu vystavěla skutečný svět. Šedý od zbytků neutřeného prachu. Rámovaný zvukem televize od sousedů. Pohltil mě jako jarní bouřka.
Asi bych měla stokrát napsat, že si už nikdy nebudu zahrávat s mýty.

Člověk se učí tím, že do stejných řek vstupuje i nevstupuje a že po jejich vodě pouští své názory. Všechno totiž podléhá entropii a jen to, co se jí přizpůsobí, přežije. U příběhu je třeba pamatovat, že roste a dospívá (mnohdy v jiném čase než autor sám) a bude-li mu zabráněno ve změně, zakrní (oba). Zbudou jen oči pro pláč vyloupnuté z hlavy pevně si stojící za svým (doslova, protože neměnné názory způsobují slepotu).
Je-li člověk o něčem pevně přesvědčen, měl by si pro jistotu hýčkat i druhý (třetí a čtvrtý) názor. Nikdy totiž neví, kdy se mu budou hodit.

Jsem v pohybu. Sleduji vlaky spěchající po vedlejší koleji a občas zachytím výraz těch, kteří v nich sedí. Temné tváře bez výrazu. Občasný úsměv.
Příběhy jsou jako nádraží. Stojím v jejich středu a okolo mě proudí cizinci, kteří jsou jinak jen šmouhami míhajícími se za ušmudlaným oknem kupé. Někdy k nim přistoupím blíže a prohodíme pár slov. Někdy jsou zajímaví a chytří, jindy hloupí a někdy zůstanou stejnou záhadou jako záblesky tváří v pohybující se tmě. Snažím se jim nevysmívat a nepodvolovat se svému strachu z neznámého. Chápu, že na nádraží jsem pouze hostem a údělem hosta je slušné vychování.

Možná jsem už zmiňovala, že podezřívám příběhy z existence nezávislé na lidstvu. Nemám pro tuto teorii mnoho exaktních důkazů, ale nasvědčovala by tomu sama jejich povaha. Nevyslovený (nenapsaný, či nepřečtený) příběh totiž zanechává v mysli autora otisk – prázdné místo vytlačené do jinak poklidné objektivní reality. Toto místo je třeba vyplnit. Je třeba odhalit tvar příběhu, který do něj pasuje.
Pátrání může trvat několik let, ale může být i otázkou pouhých minut. Čas od času příběh nalezen není a jeho otisk se rozplyne jako stopa v písku. Nic však nebrání tomu, aby v jiném místě a v jiném čase neobjevil znovu.

Přijde-li obleva, balancuje svět na hraně mezi ledem a vodou, zimou a jarem. Jedná se o záležitost dvou stavů, z nichž ani jeden není dokonalý a oba jsou poněkud nejisté. Tající sníh může být jen začátkem řetězu změn. Může přinést záplavy, které – jakmile voda opadne – změní krajinu k nepoznání.
Přiznávám, že se oblev bojím, ale chápu jejich význam. Z lingvistického hlediska možná sloveso tát a podstatné jméno tajemství nemají moc společného, ale významově si podobná jsou. Tajemství se někdy rozpustí, odtečou a svět náhle udělá krok kupředu k dalšímu ročnímu období. Nikdo však přesně neví, co všechno může přinést jaro.

Sání je vhodný termín. Dobře popisuje to, co autoři provádí světu. Že prý pozorují. Zaznamenávají. Zkoumají a snaží se pochopit. Není to pravda. Nasávají. Místa, osoby, události. Vůně, pocity, zvuky a chvíle. Okamžiky bolesti i radosti.
Hromadí se v nich jako bahno na dně přehrady. Usazeniny vlastních i cizích životů.
A potom se jednou v jediném prudkém pohybu (příběhu) zvíří a oslepí každého, kdo se k nim jen přiblíží. Zalepí mu oči a naplní ústa. I dlouho po vynoření pak zůstávají zapleteny ve vlasech a jako pach na kůži.
Autoři jsou savci na pozici alfa.
Po nich však přichází beta.

Srovnání příběhu se strojem zdá se mi být slabou metaforou. Je sice pravdou, že stroje nás obklopují stejně jako nás obklopují příběhy. Jsou našimi společníky při těch nejjednodušších úkolech a stojí nám po boku i ve chvílích, kdy se dotýkáme metafyzické vznešenosti. Slouží nám i vládnou. Obdivujeme jejich komplikovanou krásu i elegantní jednoduchost. Lesk a účelnost jejich součástí.
Přesto je však toto přirovnání v jednom ohledu chybné. Dokáži si představit smrt strojů a zhroucení průmyslové civilizace. Dokonce věřím, že lidský rod je schopen podobnou apokalypsu přežít.
Ovšem svět bez příběhů... Obávám se, že lidstvo by podobnou existenci kategoricky odmítlo akceptovat.