Sci-fi

R365 nahlédne do inkubátorů, subjekty spí, ten ženského pohlaví tiše pomlaskává. R365 zkontroluje kalibraci přístrojů, vytiskne záznam životních funkcí subjektů, zanese údaje do databáze, porovná s kalkulovaným předpokladem vývoje. Projekt Naděje běží podle plánu. Po desetiletích marných pokusů a omylů zanedlouho opět stane na Zemi (dá-li se tak nazývat laboratoř, jediné místo, kde se robotům podařilo zrekonstruovat prostředí zničené planety) noha člověka.
Znovu se otevřou brány nekonečné fantazie, bezbřehé imaginace, svobodného myšlení, nespoutané kreativity…
Výstražná kontrolka kontroly obvodů R365 znepokojivě zabliká.
Nespoutaná svoboda…
R365 založí do databáze projektu složku Pravidla a začne psát.
První zákon: Člověk nikdy nesmí ublížit robotu.

O něco dříve:
“Musíme to dát patentovat, to je jasný.”
“Jenže ten rozkaz je moc dlouhej, to než lidi vykoktaj...”
“Musíme vymyslet zkráceninu.”
“Kluci z marketingu říkaj, že maximum jsou dvě slabiky. A ať to má rytmus!”
“Počkej, když zůstanem v rytmu… ta - da - da - dum… ta - dum… Mám to!”
“Tak jak?”
“Vystřihneme prostředek! Místo ROZLEJ VŠEM RUM jen ROZUM!”
“A to by v tom byl čert, aby to nebyl fenomenální úspěch!”

Bob Conelly fascinovaně hleděl před sebe.
-Tá dá dá dá dá-
Ta melodie ho volala. Vysílala poselství, kterému nerozuměl, ale v hloubi duše jej chápal.
-Tá dá dá dá dá-
Už ani nevnímal všechny ty agenty a ozbrojené hlídky a vojáky. Cítil, že musí. Že musí jít. Nemyslel na svou rodinu ani na své přátele.
-Tá dá dá dá-

V lodi se otevřel průchod. Jasné bílé světlo ozářilo vyklizenou betonovou plochu.
Bob vstoupil na palubu.
Vstup se uzavřel, světlo zmizelo. Talíř se vznesl a odlétl pryč.

-

Když Boba za dva měsíce našli, byl jen tělo bez duše s podivnými jizvami.

"Jak slavný spisovatel science fiction vnímá, že se dožil doby, o které kdysi psal?"
"Nepovažuji se za slavného, ale děkuji. K vaší otázce - psal jsem o různých dobách, i o svém dětství, ale vždycky jsem psal především o lidech a jejich pocitech."
"Změnil byste něco na svém životě, kdybyste měl tu možnost?"
"Rád bych, aby mi Charles Boonder ve třetí třídě nerozbil nos. Ale třeba bych pak nepotkal svoji Margueritte. Vždyť víte, jak to je s tím motýlem a jeho křídly."
"Burácení hromu, jistě. A co kromě psaní vás v životě těší?"
"Mých dvanáct koček a dvanáct vnoučat. Tak rovnoměrně."

Hneď ako som vystúpil z pristávacieho modulu, vedel som, že tá cesta stála za to.
Planéta je plná života. Milióny druhov, raj pre každého xenológa!
Zaujímajú ma hlavne bizarné tvory so zvláštnymi panôžkami, žijúce v zložitých sociálnych štruktúrach. Vyskytujú sa v dvoch morfologických variantoch, ktoré sa medzi sebou mierne líšia vnútornou stavbou.
Zistil som, že pri rozmnožovaní sa musia spojiť vždy dva jedince odlišných variantov. Na jednom z nich vypučí odnož, ktorá sa oddelí a dorastie na nového jedinca. Odnože rastú vždy len na jedincoch variantu číslo 1.
Začínam pomaly dokumentovať aj miestny jazyk. Tie tvory sa vraj nazývajú ľudia.

Stáli poslušně jeden vedle druhého, vystouplá žebra se jim těžce zvedala unaveným dechem, těla byla zaprášená prachem a jemným popílkem. Občas se od nich ozvalo zakřupání opotřebovaných kloubů, jindy tlumené zasténání nebo zaskučení. Od rozpraskaných čumáků stoupala pára, jak se jim do nitra vkrádal okolní chlad.
Uvědomoval si některý z nich, že je čeká likvidace?
Kdo ví.
Všichni vypadali stejně netečně, stejně odevzdaně.

Přes obzor se s dunivým hřmotem převalily drtiče, hnětače a mačkače.

Mládí vpřed! Potřebujeme víc místa pro novou generaci!

A to byl konec slavné éry iridiových Soumarů KP 235-54, "Spolehlivých pětidveřových osobních přepravníků pro každou šťastnou rodinu!"

„Jsi tu sám?" zeptal se K-or-ina přicházející L-en-ao.
„Sám, maminka pracuje a babička nemohla."
„Pročpak nemohla?" pokračoval velitelsky L-en-ao.
„Stará se o dědečka, je nemocný."
„Přišel jsi s čím?"
„Mám prodat byliny na č-eaj a koupím něco dobrého k obědu."
„Tu máš," strčil mu do ruky obrovský barevný plíšek a pár drobných kovových koleček.
„Dobře nakup," s úsměvem odcházel k dalším trhovcům.

Korin vytřeštěně hleděl na peníz.
Osatní J-oh-uiové poblíž přihlíželi, co drží, někteří přistoupili a s úctou mu poklepávali na rameno.
Korin již věděl, dnes je boháčem.
Věděl však také, že další dny skončí podobně jako jindy - s drobnými.

Bosé nožky se míhají travou a zahradou se rozléhá radostný smích. Děti pobíhají po zahradě a v rámci Velikonoční zábavy hledají ukrytá vajíčka a sladkosti.

Jedno děvčátko zaběhne mezi husté keře, kde doufá v nějakou ukrytou extra sladkost.

Skutečně tu je, velký čokoládový zajíc v alobalu.

Pak si všimne zvláštní věci, která tam nikdy nebyla. Velkého zeleného vejce.

A to vejce se najednou začalo nahoře jakoby samo loupat. Ano... loupat.

Na slupku vejce se vyhrabalo divné, ošklivé zvířátko bez hlavičky, s dlouhými hubenými nožičkami a dlouhým štíhlým ocáskem.

Holčička o krok ustoupila.

Pak se zvířátko odrazilo a objalo dívence hlavu.

V každém závanu větru byla hrst ostrých ledových krystalků. Catherine se po kotníky bořila do černého sopečného prachu. Okraje mraků postříbřilo ukryté sluncem. Někde za obzorem šuměl oceán. V potoce zurčela voda. Všude okolo se tyčily majestátní kužely dřímajících sopek.
Prostě příjemné islandské odpoledne. Klidně by tu stála věčně.
Dříve nebo později se bude muset otočit. Podívat se na jiný tyčící se objekt. Obrovský válec a v něm díky komínovému efektu bezpečně chlazené servery. Napájené geotermální energií.
Catherine byla správkyní obřího epitafu.
Miliardy lidí převedených do digitální podoby.
Když je před lety uploadovali, nikdo nepředpokládal, že tam zůstanou tak dlouho.

Procházeli místností plnou obrazů ze života J-oh-uiovů. Zapsáni byli hned u vstupu.
Na všech plátnech se vesele usmívali J-oh-uiové, při nákupu, v práci, v jiné práci a ještě v jiné.

Dědeček si zhnuseně odplivl a pronesl. „Akta banánového ráje."

„Cože dědo?"

„Nech jej, K-or-ine. To je takový povzdech, skoro zapomenutý. Kdysi dávno na určitých místech byly háje plné dobrého, obalem chráněného ovoce. Bylo ve slupce, tu jsi sundal a lahodné chuti jsi se nemohl nabažit. Měl jsi pocit jako v ráji, jako my se máme tady. A ty obrázky ti to mají připomínat. Ale dědu to teď už nějak nebere....."