Autorův výběr 2012

Tohle byl hodně složitý výběr. Ne proto, že bych měla tolik skvělých kousků, které bych chtěla připomenout... spíš naopak. Neměla jsem letos náladu na psaní depresí, ale zároveň mě ani nenapadalo nic třeskutě vtipného :-( No ale tak snad tohle má aspoň náznak myšlenky...
...................
„Mám skvělý nápad!“ prohlásil po ránu s nadšením.
„Teď ne…“ odbyla jsem ho nervózně.
„Musíš pořád sedět u počítače? Venku je tak krásně…“ řekne vyčítavě.
„Snad jsme se dohodli, ne? Odpoledne jedeme na výlet, ráno mě necháš psát… a přemýšlet,“ zdůraznila jsem.“
„Podívej se na tenhle katalog, jsou tam dobrý věci,“ sune mi něco před oči. „A vůbec… byl to tvůj nápad, ty tvrdíš, že potřebujeme nové vybavení do kuchyně…“
„Já tě fakt praštím…“ zaúpím. „Dokážeš pochopit, že se na to pitomý téma musím soustředit?!?“
Nevzrušeně obrací stránky a pak s úšklebkem pronese.
„Koupil bych tyhle červený karafy… A ty?“
...........
Téma je... překvapivě... Červený karafiát :-)

A/N: Protože ujetého Mastera prostě žeru ;).
„Ahoj fešáku,“ řekl blonďatý muž s maniakálním výrazem na tváři svému sousedovi.
„Zdravíčko můj hustodémonsky krutopřísný příteli,“ odpověděl na pozdrav úplně stejně blonďatý soused s úplně stejně vyšinutým pohledem. „To máme ale krásný den. Na ovládnutí celého vesmíru akorát, co říkáš?“
„Na to je každý den jako stvořený, krasavče.“
„Pravda. Ještě že už na tom naše VELKÁ rodina pracuje,“ odvětil blonďák.
„V tom případě by nás mohli na chvíli postrádat, nemyslíš?“ podíval se na něj vilně jeho společník.
„To každopádně. Ale nebude to tak trochu incest?“
„Ale ne. Bude to spíš jako... onanie,“ odpověděla jedna ze sedmi miliard kopií Mastera.

Na tohle drabble jsem opravdu hrdá, protože i mě jako autorce se ještě občas při jeho opětovném čtení podaří vyprsknout smíchy. :) Svá drabble jsem se snažila psát spíše jako anekdoty, něco pro odlehčení, pro zasmání. Někdy se mi to možná povedlo, někdy možná ne, nicméně toto drabble mám ráda a přála bych si mít více takových.
Téma: Co je psáno, to je dáno
„Brej den, doktore.“
„Dobrý den, copak vás trápí?“
„Víte, doktore, já vám mám takovej divnej problém.“
„Můžete mi o tom říci více?“
„No je to taková věc, že… no zhruba tak něják jednou za tejden je mi fakt blbě. Jako na blití, chápete.“
„Takový problém může mít mnoho příčin. Všiml jste si něčeho, co by těm problémům předcházelo?“
„Si pište. To je vždycky, když mě stará nutí dávat prádlo do pračky. Děsně mě to sejří.“
„Hmm… to by mohlo být psychosomatické. Napadá vás něco?“
„Si tak říkám, estli pak to nejni tou aviváží.“
„Aviváží??“
„No píšou UŽÍVEJTE PŘI KAŽDÉM PRANÍ.“

Protože maturita je v plném proudu a je nezbytně nutné to brát s humorem. A protože z těch drabblat, která jsou mi drahá, jsem nebyla schopná vybrat, kupodivu se mi jich líbí víc.
Na bonusové téma Okno.
Jako černá díra mi mozek pohltí,
maturitní komise mě na prach rozdrtí,
nezapomenu pak na něj do smrti,
na to hrozné okno
Jména architektů se do něj propadnou,
já předvedu jenom tvář svou bezradnou,
budu proklínat tu díru záhadnou,
to příšerné okno
Marně budu pátrat ve své paměti,
o ekonomii nebudu mít ponětí,
tak to dopadá, když mysl zavře ti
to strašlivé okno
Za chvíli na potítku pot mě polije,
zkoušející se zatím kávičky napije
a pak se na mě vrhne jako harpyje,
a nejspíš všichni víte přesně jak mi je,
když mám zrovna okno,
to příšerné okno
strastiplné okno.

A/N: Tak za mě to bude jedna dvěstěslůvka, co jsem napsala na téma "Ledová voda".
Nechtěla jsem to tu zakončit tak smutně, ale jinak se nedá. Konce jsou smutné vždycky. A co naplat, když to má být drabble, k němuž mám nejsilnější citový vztah, nemohla jsem jinak...
„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí.
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.

Téma Červený karafiát
pozn pro nové zveřejnění: vybírala jsem dle poměru počet komentářů : mé nadšení z vytvoření drabble, a bylo to těžké. Here we go!
pozn.: stopové prvky femmeslashe a zeměplošská latina
Venoušek povyrostl. Jeho nadšení a snaživost se členily a přesunovaly. Například se začal poohlížet po Ženě, Která Ho (Podle Slečny Zuzany) Jednoho Krásného Dne Pravděpodobně Zabije. Nejprve to zkoušel v méně vhodných vodách. Penelopa jeho žádost sotva vzala na vědomí, jen nakrčila nosík a pokračovala ve snění o Ag. Kýchhořové, vycházející hvězdě pohyblivých obrázků.
Přesun do vod zcela zoufalých pocítila slečna Zuzana na vlastní kůži. Přinesl jí červený karafiát.
„Slečno, to je kouzlo!“
Nedůvěřivě si nebohou květinu prohlížela.
„No ano, karafiát znamená, že se stanete mou drahou.“
Květina vlivem Zuzanina Pohledu zvadla. Byla zřejmě zvyklá na úplně jiný druh učitelek.
pozn. 2: cara (lat.) - drahá, milá, fiat (lat.) - budiž, stane se...
pozn. 3: máte-li rádi Ag. Kýchhořovou, nebijte mě. Taky ji mám ráda.
upřesnění fandomu: Zloděj času

Věnováno Dangerous, jako poděkování za inspiraci
Téma: Tenký led
Miluji tu báseň, drabble se psalo hladce jako když dobré víno klouže do krku a tak tedy ještě jednou
Hřaduji ve tvé duši. Když roztáhnu křídla, ucítíš jemný dotek mého peří. Pohlazení zevnitř.
Zpívám ti neustále. Moje píseň nepotřebuje žádná slova. Když přijde smutek, konejší tě, když tě sevře strach, vzbudí odvahu. Uslyšíš můj sladký hlas v té nejprudší smršti a větru. Mé horké srdce tluče v drobném těle ptáčete a vztek bouře přede mnou umlká.
Uslyšíš mě v té nejmrazivější zemi, kde tě na ledové stezce bude trýznit úzkost, že se proboříš do hlubin po sebou.
Můj zpěv přehluší každé vlnobití.
Nemusíš mě živit, a přesto nebudu hladovět.
Sídlím v tobě, ale nejsem z tebe.
Jsem ti darovaná.
Text básně najdou zájemci tady

Téma: perpetuum mobile
Varování: technobláboly
„Tento biologický stroj prošel úplnou přestavbou na molekulární úrovni – substance oživila spící kódy ve vyšších stupních hadích těl DNA. Říká vám něco Pátá bytnost?“
„Má to co dělat s Homérovou Iliadou?“
„Snad, máte-li na mysli ambrosii používanou k oživení mrtvých hrdinů… Mutací DNA, kterou vyvolala zlatá sůl, se zrychlil zpětný chod za plně funkční paměti.“
„A bude to šlapat?“ zapochyboval rektor.
„Jako hodinky,“ ubezpečil ho a stroj předvedl.
„Úplné perpetuum mobile!“
„Jen jestli ho můj asistent dobře nabalzamoval…“ zabručel Doležal.
„Cože?!“
„Říkals, že potřebuješ démonologa. Já ti ho dám. Takového, který bude pracovat navždy. A dokonce ani nebude vyžadovat plat.“
Pozn. aut.: Zakuklený spoiler k Mrtvým
Postavy: Doležal a kolegium
Tohle drabble možná není tak oslnivě dobré ani třeskutě vtipné, ale přesto k němu mám ze všech svých (dvaceti ?:)) nejblíž. Už pro tajenou hrůzu z toho, co kdyby to fakt fungovalo a umrlec mi podal ruku. Jak říká Stephen King, lidi si prostě chtějí sáhnout pod to prostěradlo...
A když si vzpomenete na mýtické hady Caducea, Yggdrasil nebo třeba Jákobův žebřík - to všechno vypráví o podstatě života. Jen málokdy si uvědomíme, jak doslovně je možné to brát.

téma: červený karafiát
Tohle rozhodně není ta nejlepší stoslůvka, co jsem za letošek stvořila, ale stejně ji mám svým způsobem asi nejradši. Jednak protože patří k těm těžce vypoceným (k těm u kterých jen bezmocně zíráte na téma a vůbec nevíte co s tím) a jednak protože je jediná, ve který jsem se (zcela neplánovaně) podívala i na "druhou stranu barikády" a ve chvíli, kdy jsem ji dopsala, jsem si uvědomila, že mám Bertranda vlastně ráda, že to je taky jen obyčejnej námořník, kterej jen plní rozkazy ostatních a že ho prostě nejsem schopná "zabít" jen proto, že je "záporňák" a téma k tomu přímo vybízí... A to je ten důvod proč jsem do tohohle výběru vybrala tuhle a ne jinou.
----
Kapitán Bertrand seděl za stolem ve své kajutě. Co chvíli si promnul pravé rameno. Ránu mu lodní felčar už dávno ošetřil, ale na košili stále svítil krvavý květ v místě, kde ho zasáhla kule z nepřátelské muškety. Roztřeseně zapisoval hlášení do lodního deníku:
21. prosince jednu hodinu po poledni: střet s nepřátelskou fregatou Skřivánek, 32 děl...
Nervózně okusoval špičku brku. Jeho nadřízené nepotěší, že ho na ústup zahnala malá fregata. Fregata která se jeho Nemesis nemohla rovnat ani palebnou silou ani velikostí posádky. Pyšně si myslel, že ji porazí. Zničí. Místo toho opouštěl bojiště sám raněný a se staženým chvostem.

Téma: Slepice
Vždycky když si zoufám, že jsem letos napsala samé pitomosti, chodím pro útěchu za touhle stoslůvkou :o). Slepička z té pohádky je pro mě hrdinka a docela věřím, že si něco na tento způsob opravdu do cestě pro vodu kvokala.
(No jo, člověk by se měl aspoň jednou denně pořádně pochválit, protože nikdo jiný to za něj tak hezky neudělá :D.)
Poslouchej mě! Poslouchej a neklop oči. Neboť nemůže být neviditelný ten, kdo prosí. I když je docela maličký.
Poslouchej mě! Poslouchej a nesměj se. Neboť kopyta tvého smíchu by mě zadupala do země.
Poslouchej mě! Poslouchej a nezacpávej si uši. Neboť jsem to já, kdo tu před tebou stojí a chce si vykřičet duši z těla.
Pro tebe, pro slunce a noc, která voní.
Pro to palčivé a třepotající cosi, co cítím, když jsem s ním.
Pro lásku, kurník!
Jsem jenom slepice a dávno nevěřím ve velké štěstí.
Ale teď jsem ztracená, studánko. Studánko, studánko! Dej prosím vodu mému kohoutkovi!