Autorův výběr 2012

Není to asi úplně nejpovedenější z mých drabbles, není ani nejúdernější a jsou jiná (asi čtyři ;)), ke kterým mám větší citový vztah. Naštěstí se většina z nich setkala s nějakým úspěchem v podobě komentíků (ano, jsem tvor sebestředný a komentíky žeru), takže jich už nebudu vytahovat. Uvádím tedy ze svého šuplíčku drabble na téma Mary Barton, páč je to trošku netradičně vyčnívající Period drama a dělám mu tímto strááášně nenápadnou propagaci.
Děkuju organizátorkám i vám všem, psavci a čítavci, za krásné DMD a jsem strašně ráda, že jsem to letos vydržela až do konce. Ještě nemám dočteno, tak omluvte opožděné skvíky a poznámečky... a doufám, že aspoň pár lidí rádo četlo Period dramas drabblátka, ač z ruky nešikovné, a že jsem udělala Austenové a spol. hezkou reklamu.
Mary věděla, že riskuje úplně všechno. Po tom horečném shánění svědka byla téměř vyčerpaná, navíc se zdálo, že lodník nedorazí. Musela předstoupit sama. Musela být trochu záludná, zapůsobit svou krásou, kterou tak nerada ukazovala. Chtěla ale přesvědčit hrdelní soud hlavně čistou pravdou své výpovědi, mysl měla zatím jasnou. Když jí došlo, že Jema Wilsona miluje, vlastně se jí ulevilo. Horší to bylo, když jí začalo docházet, kdo mladého Carsona skutečně zabil. Jediná otázka by vše zničila.
Uspěla. Zářila. Když přiběhl svědek, viděla síň už jen mlhavě. Zachránila Jema.
Tři dny byla mimo sebe. Mluvila. Naštěstí si všichni mysleli, že blouzní.

Docela jsem si lámala hlavu nad tím, co z toho množství alžbětinské éry mám vytáhnout. Docela dost z toho, co jsem napsala, se mi líbí. Ale když bych měla vybrat jednu, tak to potom musí být tahle:
Téma: Perpetuum mobile
Fandom: historie
To bušení srdce musí být slyšet až nahoru. Ať už odejdou, prosím, ať jdou pryč. Milosrdný Bože, jsi-li, nedopusť, aby mne objevili. Vždyť ničím jsem se neprovinil, jenom tím, že jsem. Jsem tvůj dobrý hospodář. Byl jsem... Teď jsem opravdová ovečka boží. Na porážku.
Milostivý Bože, jsi-li, nedopusť, aby zabili tu dobrou ženu, jež mne skryla. Ani ona se ničím neprovinila. Snad jen tím, že je...
Zítra se schovám jinde, najdou-li se dobří lidé. Bude mít i další dům úkryt pod podlahou, ve kterém zase uslyším větu: „Neleží zde nějaký katolík?“
A tak to půjde až do konce mých dní...

A/N: Mám ráda všechny své van Goghovské drabbly a zcela sebestředně si myslím, že se letos řadí k mým nejlepším. Přesto nejsilnější citový vztah mám k tomu prvnímu.
Vincente, kdybys žil, věnovala bych ti ho.

AN: asi to není pro mě úplně citově nejsilnější drabble, ale je to jedno z mála mých drabblí, ze kterého mám prostě a jen tak dobrý pocit, že mi připadá roztomilé a že jsem se snad trefila do charakterů a že toho kůra andělského mám v těchhle situacích ráda.
Téma: Gloria
„Ale notak anděli, nebuď labuť. Já jsem vážně zvědavej, jak zpíváš, čestně,“ prosil čert Uriáš nevinně.
Petronel rádoby káravě pozvedl prst. „V háji Božím je zakázáno hlučet, pekelníku. Ten je určen k pokojnému tomu... rozjímání.“
„Nepřeháněj, jaký hlučení? To určitě neplatí pro kůry andělské.“
Petronel se potěšeně načepejřil, že byl nazván kůrem andělským, a svolil. Čert se usadil a zatvářil se poťouchle.
Anděl důstojně otevřel ústa a vydal ze sebe mocné (a notně falešné) „Glóriááá!!“, následované takřka okamžitě přidušeným „hosana, haleluja, Bože všemohoucí“, když ho Pánbůh vykopl z rajské zahrady.
Uriáš už čekal před bránou. „Ale zpívals dobře,“ prohlásil posměšně.

Byla to tedy Sophiina volba, ale nejraději mám drabble na téma Poslední petrklíč. Nejspíš proto, že mi dalo opravdu zabrat. Nakonec mi pomohlo do soustavného listování Silmarillionem, Pánem prstenů, Nedokončenými příběhy atp. střihnout si Polyannu, která mi pak záhadně metamorfovala do Elanor. *Vkládá nenápadně reklamu na navazující drabble Údolí červených karafiátů :o)*
Vedle zídky zasadil sněženky.
Pan Hrdonožka měl moc starý ošoupaný kabátek. S kytičkou v knoflíkové dírce vypadá mnohem líp.
Pod tisem s láskou pěstoval fialky.
Paní Pelíšková byla smutná, tak jsem jí je natrhala, aby byla veselejší.
Záhon tulipánů červeně zářil.
Strejda Pipin šel domů až ráno! Ale teta Diamanta bude mít z kytice určitě radost.
Sam si povzdychl. Kdo mohl tušit, že jeho dcera bude pro zahrádku větší zátěž než nájezd rejsků? Alespoň, že ty prvosenky od Arwen...
„Elanor!“
„Byly tak krásné! Poslala jsem je panu Frodovi, aby se mu po tobě nestýskalo. Po větru, přece. Nezlobíš se, viď?“

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Nemyslím si, že by Shoda náhod bylo moje nejlepší letošní drabble. Některá jsou o něco lepší. K jiným mám zase zvláštní vztah. Vybrat jediné bylo opravdu těžké.
Tohle drabble bylo pracné, zkracování asi ze 140 slov, přepisování, stálé otročení. Boj o zachování dynamiky a atmosféry. A jediné drabble, které se dívá na ten svět zvnitřku. To se mi asi na něm líbí. Pohled očima, které nechápou, co se děje. A zároveň naděje - instinkt neznamená monstrum.
Nevěděli co se stalo. Zvláštní hluk zepředu...
Vjeli přímo do toho.
Křik, boj dvou skupin. Někteří lidé tekli.
Průvodci křičí neznámá slova, svět začíná být zamlžený.
Najednou je uprostřed. Černovlasý člověk vytáhne blýskavý předmět z nehybného těla a mávne po ní. Uhne, dává před sebe ruku. Pálení. Podvědomě udeří, něco zapraská. Útočník padá.
Před ní malá člověčice s mokrýma očima, křičí. Strhává ji za sebe. Do bezpečí?
Hladový úsměv jiného Přeměněného, když k malé běží. Vyceněné zuby.
Její ruce zapracují zcela samostatně, provedou elegantní pohyb a pošlou ho hlavou do stromu.
S údivem se hledí na své dlaně.
Jsou červené.

Původně jsem do výběru chtěl dát drabble Saké, ale dopadlo to takhle. U veršovaných drabblat jako je právě Saké jsem o sobě zjistil něco nového ( a pořád tomu úplně nevěřím), ale Nesepsaná smlouva pro mě znamená první námět na originální povídku. Sice ji teď nechám trochu uležet, ale jen aby vyzrála. Stejně píšu Dopis ( HP FF ) a dvě ( s Upírkem tři... ) věci současně, to by nedopadlo dobře. Tak mi prosím držte palce, ať si při příštím DMD můžu dělat reklamu na povídku, která snad vznikne na základě Nesepsané smlouvy.
Soča.
1915.
Mladík.
Přišel o malíček.
O všechny kamarády.
Teď ho tíží amulet.
Šedesát zářezů.
Dárek od myslivce.
***
Štěstí? Štěstí!
Za Velké války nepočítaně.
Po ní ho opustilo.
Malíček občas zabolel.
Zůstával sám...
***
Druhá válka.
U Madridu mu střepina rozbila foťák.
Obličej ne.
***
Pokoušel štěstí.
Dunkerque.
Konvoje. Dvakrát s ním potopili loď.
Malta.
Z Tobruku utekl. Čeština drásala duši.
Dál fotil. Válku.
***
Korea
Fotil. Kolem umírali lidé.
Ne kamarádi. Žádné neměl.
Štěstí?
***
Vietnam
Pořád fotil. Války.
Irák.
***
Šedesátý zásah přišel v Sarajevu.
Přišel si pro svůj amulet.
Ďábel? Myslivec!
"Tvůj život jsem si opravdu užil," řekl.
Tma byla milosrdně rychlá.
Téma: Šedesátá

Výběr byl strašně těžký, ale svým způsobem pro mne tohle drabblátko bylo asi nejsilnější... Původně jsem ho chtěl ladit pozitivně a spíš směšně nebo úsměvně, ale nakonec se to dostalo do téhle podoby, ve které ve mně po přečtení posledního řádku prostě zůstává hrozný smutek.
Téma: Zpívej!
V zahradníkově přístěnku stálo rozkvětlé kvítko.
„Tak povídej zpěváčku.“
Květina zanotovala: „Rózvíjej se poupátko.“
„Ale ale, ty moc dobře víš, že tohle mě nezajímá.“
Zalesklo se kovové ostří nůžek.
Prostřihlý lístek.
„Nedělej, že nevíš o čem mluvím. Pověz mi co chci vědět. Vím, že to víš, žes tam v té době byla!“
Květina bolestně pokračovala: „Nejkrásnější... z květů.“
Plamen sirky sežehl nejkrásnější květ.
Květina zaúpěla.
Snažila se zpívat dál: „Od rána… ach… až do noci.“
„Nehraj to na mě! Řekni mi, kdo chodí do královské zahrady krást květiny!“
Ztrápená květina však smutně dál notovala svou písničku, jedinou, kterou kdy znala.
Fandom: Pyšná princezna, ehm... lehce upravená.

A/N: Pravděpodobně to není moje úplně nejlepší drabble za tenhle měsíc. Ale mám pro něj v srdci zvláštní místo, protože tohle téma ("Příbuzenská plemenitba") bylo faaakt ošklivé. A taky proto, že je to jedno z mála příjemně pozitivních drabblat, která se mi povedlo vytvořit.
John stál na perónu, přes rameno sportovní kabelu a mluvil do telefonu.
"...vysvětloval jsem ti to už několikrát. Musím jet za ní."
"Ale já tě tu potřebuju."
John by přísahal, že muži na druhém konci drátu je sotva deset.
"Tři dny beze mě přežiješ. Dávej na sebe pozor."
***
Farma, kde se Harry tentokrát léčila měla dobrou pověst.
Klienti se starali o hospodářství a rodinní příslušníci byli povzbuzováni, aby se aktivně podíleli.
"To je fajn, že jsi tu, bráško," objala ho střízlivě vypadající Harriet. "Bude se ti tu líbit, čeká nás inseminace krav. Škoda, žes s sebou nevzal Sherlocka"
John strnul.

Jednoduché to nebylo. Ne proto, že bych považovala všechny své drabbly za nějak geniální, ale proto, že ke spoustě z nich mám citový vztah. Vážně.
Nakonec vyhrál tento. Z důvodu velice, ale pozor, velice sebestředných: Pokaždé, když si to přečtu, tak mi bůhvíproč stoupnou slzy do očí. Vždycky.
Téma bylo Kvalitní materiál.
****
Nejprve tráva na kopce nízké, norfolkské ovce nejlepší ceny.
Kamenný chrámek – posvátné ruiny. Stonehengský menhir, staletí němý.
Deštivý přízrak prastarých lesů. Skrz mlhu slyšíš řehtání hřebce.
Dostihy v Lambourne. Dech v nozdrách hvízdá. Od startu letí Birmingham křepce.
Pak lehký přízvuk, sládnoucí medem. V ústech cizince na kráse ztrácí.
Tvídový kabát z kárové látky. Teplounký svetr, v němž hnízdí ptáci.
Tea party: Earl Grey, lepivá melasa, čajový koláč, co jíst se nedá.
Zdvořilý zájem, mlčení klidné. „Počasí nanic!“ svůj význam hledá.
Kvalitní přísady, prosáklé citem. Skleničku whisky Stvořitel vypije.
Pak se protáhne, tleskne si do dlaní. Právě vytvořil mikrosvět Anglie.