Letopisy Narnie

Jsem nejšťastnější z lidí.
Není tomu však dávno, kdy jsem trpěl pocitem, že nikam nepatřím. Obýval jsem mnoho světů, ale v žádném jsem nebyl doma. Jednou se mě Lev zeptal: "Co chceš, abys byl šťastný?" A já řekl: "Pane, dej mi svět jen pro mě. Svět, který bych mohl milovat, který by mě na každém kroku překvapoval, kde bych nikdy netušil, kam dojdu, když se vydám na cestu. Stvoř mi svět náhody."
"Žádáš mnoho," řekl Lev: "nedám ti svět."
Mlčel jsem.
"Ale učiním tě poustevníkem mezi lidmi, nebudeš žít ani zde ani jinde, věčně putující.
Dám ti les mezi světy."

Jako vždy ji bodlo u srdce, když Lucinka vyslovila to jméno.
Vstala.
"Děje se něco?" zeptal se Petr.
"Promiňte, o tomhle už mluvit nechci."
"Nechceš mluvit o ..."
Nevydržela to.
"Ne! Už o ní nechci nikdy slyšet, rozumíš, od nikoho z vás!"
"Zuzano, co tě to popadlo, vždyť..."
"Vždyť co?! Vždyť už jsem dospělá?! Přesně tak. Jsem moc stará, abych se něčím takovým zabývala!"
Schválně křičela. Věděla, že je to faleš, chtěla jen, aby ji nechali být.
Sám jsi řekl, že vrátit se nemohu. Abych přestala žít, to po mně ale nemůžeš chtít. Vím, že nechceš, Aslane.
Ale oni to nepochopí.

Slyším je, jak se pošklebují.
Prašiví psi. Smradlavé tlamy. Masožravky. Ano, tak nám říkají.
Už pro ně nejsme ani šelmy. Jsme příštipkáři, žereme drobky, žrali bychom i vlastní blechy, kdybychom je uměli chytit, říkají.
Ach, jak lžou.
Za co bychom se měli stydět?
Snad za to, že následujeme svou přirozenost?
Že obdivujeme sílu?
Že následujeme toho, kdo vládne?
Že sloužíme, abychom měli podíl na moci?
Že zabíjíme na rozkaz?
Že otročíme jen pro ten pocit výlučnosti?
Ne! My se nemáme za co stydět!
Tak proč mám pořád pocit, že mají pravdu? Řekni.
Proč mám pocit, že jsme všechno ztratili, Maugrime?

Fauni se někdy mýlí.
Když tam uprostřed davu šíleného hrůzou prchal zoufale před zkázou, která jim šlapala na paty, pocítil na moment nenávist k Němu, který jen pozoroval umírající svět a nic neudělal. Mžik oka a náhle běžel do tmy.
Zastavil se.
Kam to jdu, ptal se sám sebe. Vše, co dělalo Narnii Narnií odešlo tamtěmi dveřmi! A když viděl rozpadající se domov, došlo mu, že třináctý život není. Není už ani těch předchozích dvanáct. Život tento svět právě opustil.
Jako v horečce se rozběhl zpátky ke světlu. Valící se voda ho zalila a hodila ho na práh dveří. Otevřených.

Zašeptaná slova neslyšela. Nepotřebovala slyšet. Věděla to. Umírala. Zbývalo jí pár hodin a pak konec. Říká se, že naděje umírá poslední. Ta její zemře do rána.
Pokud nějaká byla. Tolikrát měla pocit, že jí dává znamení, že ji volá, ale nikdy se nic nestalo. Zapomněl na ni?
Šelest za oknem. Najednou si byla jistá, že je tady. Vstala... ona vstala a bez pomoci přistoupila k oknu. Když je otevřela, vánek ji objal.
Ráno nikdy nepřijde. Naděje nikdy neumírá.
„Přišels,“ zašeptala s něhou, o které si myslela, že už jí není schopna.
Zuzano...
Natáhla ruku a zabořila ji do Lví hřívy.

Vigilantibus iura.
Její filozofie. Filozofie jejího rodu. A bohužel i její sestry.
Vždycky věděla, že právo je na straně silných. Všichni silní to věděli.
A přesto její země po staletí uschovávala tajemství, které by každého učinilo na místě králem. Všichni byli takoví zbabělci.
Ale ona ne. Osud je třeba chytit za pačesy, aby vás poslechl.
Vypátrat slovo bylo nakonec nad očekávání snadné.
Jen bdělí mají právo. Jen živí mají právo.
A vy už živí nejste! vmetla sestře do tváře toho osudného dne.
Na vládnutí mrtvému světu bylo cosi zrůdně krásného. Ale brzy se to omrzelo.
A ona chtěla další svět.

Jsme udření, vy, já, všichni. Překvapení, říkáte? Ale kdeže, nečerná baba si zkrátka myslí, že může zrušit žně a pšenice poroste dál. Nicméně její strategie funguje. Mnozí okolo vás pochybují, otevírají své kebule jejímu „něžnému“ jedu. Je smutné vidět je, jak zpitoměli, ale ještě smutnější, že i vy pomalu hloupnete. Třeba tuhle Bříza se mnou už vůbec nemluví. Ale nebojte se, ti, co už nevěří na reinkarnaci, nejsou ztraceni, ona stejně přijde. Nezapomene na vás, i kdybyste vy na ni zapomněli. Sluneční vítr se opět vrátí.
Citrónům zdar:
Stále jsme s vámi! Šiřte dle možností.
Smrt čarodějnici! Ať žije Aslan!

Jsou všude.
Jako hvězdy rozeseté v černi oblohy, jako diamanty skryté pod zemí.
V jarním listí prozářeném sluncem, v roztančených peřejích.
V očích koček a psů a koní. Jen promluvit, říkají o nich lidé, ale oni přesto mlčí, ponořeni do tiché trpělivosti čekání.
Jsou v neočekávaných laskavostech, v napravených chybách, v každé ostýchavé prosbě o odpuštění.
V bolestivě sedřených dračích šupinách pýchy.
V hudbě, která je ozvěnou prvního zpěvu.
Ve smíchu a ve stesku.
V příbězích.
V otisku velké tlapy na břehu jezera, v závanu větru, jako by tvář pohladila jemná hříva.
V potkávání neznámých, zasažených moudrostí a silou Lva.

Jeho stvořitelská touha ho hnala dál.
První tóny zazpíval tmě. Pak začalo svítat.
Vše jako prve, vše zase znova. Radostné tóny se rozlévaly po zemi a jimi zality rozkvétaly výhonky života. Píseň tvorstva a země se potisící spojila v jednu.
A pak bylo... něco špatně. Jako šíp protne oblaka, jediný falešný tón zasáhl z hloubi živou píseň. Cosi velmi hluboko vydalo pokřivený tón a pak umlklo. Píseň zněla dál, ale tíseň přetrvala.
Svět byl hotov a živ, ale Aslan věděl, že ten krásný zpěv této zemi nestačil.
A poprvé zalitoval, že stvořil další svět, sklonil hlavu a zaplakal nad Charnem.

"Povězte, pane Tumnusi, nikdy jste se neptali, proč to na vás Aslan dopustil? Proč nechal čarodějnici vládnout v Narnii?"
"Aslan nic nedělá bezdůvodně. Víš, dcero Evina, než přišla Bílá čarodějnice, byla v Narnii, inu, ve vašem světě byste tomu možná řekli "totální anarchie". Čarodějnice nám ukázala, kam patříme. Semkla nás dohromady."
"Zní to, jako by vám to ani neublížilo."
"Ublížilo, ale ne každá pomoc je bezbolestná."
"A to jste nikdy nepřestali věřit v Aslana?"
"Někteří ano. Ale víra není něco, co bys mohl za pár dní odložit. Jestli stačí sto let, abys o ni přišel, nebyla asi nikdy příliš silná."