Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Sedí přede mnou v útočné formaci. Mnoho hlav, jeden kolektiv. Chiméra mediků, každý pes, jiná ves.
První hlava italská, co si myslí, že to má na háku, ale při rybaření vytáhne tak možná holínku.
Druhá hlava japonská, která nepromluví, co je semestr dlouhý, a když už, tak potichu jako myška.
Třetí hlava britská, nejnebezpečnější z hlav, jejíž pouhá přítomnost mi snižuje úroveň angličtiny o úroveň a více.
Čtvrtá hlava norská, na mobilu.
Pátá hlava španělská, na mobilu s kamarády.
Ale já se nevzdám! Něco je naučím nebo zhynu! Jako že se Miss Mgr Jméno Zkopírované Z ISu Včetně Fontu jmenuju.
NESOUTĚŽNÍ
Navazuje na Chci zvířátko. Asi o měsíc později Raxin svůj nápad uskutečnil: sehnal neobyčejné a nenáročné zvířátko.
„Palo, něco ti nesu!“ volal Raxin.
Všichni se seběhli a zvědavě nahlíželi do malé bedničky. Uvnitř bylo hnízdo ze slámy vystlané peřím. A v hnízdě seděl malý tvoreček. Otevíral zobáček a pípal. Zamával křídly, přetočil se na záda a natahoval pařátky i zadní myšovité tlapky.
Pala natáhla ruku, stvoření se chytilo jejích prstů a vyhouplo se jí do dlaně, kde se uvelebilo. Tenký ocásek stočilo pod sebe.
„To je gryf?“ ptal se Korak.
“Je maličký!“ rozněžnila se Karmína.
„Připomíná vrabčáka,“ řekl Arku.
„Tohle je vraboš. Tak co na něj, Palo, říkáš?“
Pala byla dojatá k slzám. „Je nádherný! Děkuju, Raxine!“
Zde je varianta gryfa, neboli chiméra v širším významu: tvor „složený“ ze dvou či více různých tvorů. Běžný gryf má přední část z orla a zadní část ze lva. Asi před čtyřmi lety jsem poprvé narazil na gryfa holub/liška. A pak jsem na internetu nacházel další zajímavé gryfy - kombinace pták/savec. Kamarádka Cocodrillo některé moc hezky pojmenovala, třeba myšec, tedy vrabec domácí/myš domácí. Inspirován tímto jsem stvořil vraboše - vrabec polní/hraboš polní.
Na obrázku je myšec, ale vraboš se mu hodně podobá.
Kaktus měl na konci červenou bambulku s trny. Byl totiž roubovaný. Daniela von Draka tento příklad chimérismu vůbec nepotěšil. Kolem krku měl Saturnovy prstence a na čele bouli od plynného Jupitera, tedy zuřil.
Poltergeist Poplašňák se natřásal přímo před ním. Zpíval.
„Vezmi hůl a obleč plášť, opusť, co tě doma tíží,
Trochu žít se snaž, dokud slunce nad hlavou máš.
Zapomeň na starou zášť, vystup ze čtyř stěn a mříží.
Svět je velká pláž, dokud slunce nad hlavou máš.“
Správce sbírek měl nad hlavou strop a byla noc. Vybuchl jako supernova. Mrštil po Poplašňákovi trpasličí planetou a svět se rozzářil.
Když se zaposloucháte do zpěvu Sirén, odvede vás to z pravé cesty. Nedokážete se vymanit.
Když se zadíváte do Medusiných očí, paralyzuje vás to. Zůstanete strnulí ve věčném okamžiku.
Když se zapovídáte se Sfingou, začne vám dávat nepříjemné otázky. Když neodpovíte, uhryzne vám hlavu.
Když se pokusíte zlikvidovat Hydru, začnou jí rašit stále nové hlavy. Čeká vás věčný boj.
Když už si musíte ze starořeckých příšer vybrat, tak berte Chiméru.
Chiméra vás ošálí vidinou, přeludem, čímsi nereálně krásným. Procitnutí bude asi kruté, ale ten okamžik štěstí, když propadnete nepopsatelně úžasnému pocitu, že máte konečně pořádně uklizenou kuchyni, za to stojí.
Já se omlouvám, ale rozbila se nám myčka a špinavé nádobí se děsivě kupí ;o)
!!!HORKÁ NOVINKA!!!
Rostlinné chiméry za polovic a ještě míň!
Když koupíte, neprohloupíte!
Dekorativní i jedlé!
„Dobrej den, Vytáčková!“ pozdravil Vincek.
„Dobrý den, Vincku,“ odpověděla Magdalena. Posunula květináček se sloupcovitým kaktusem, ozdobený na vrcholu zářivě žlutým kulovitým druhem.
„Jdu si pro nějaké ty vaše chiméry,“ prohlásil obecní pasák dobytka.
„Přeješ si chiméru na ozdobu nebo k jídlu?“ ptala se Magdalena.
„Pro mě k žrádlu, mámě na parádu.“
„Dobře. Tak pro tebe tu mám kilo nektarinek, to jsou broskve bez chlupů, tetraploidní mandarinky a beztrnné ostružiny. Mámě nabídnu tyhle roubované fešáky,“ ukázala Magdalena na kaktusy, „nebo meristémovou chiméru, buk s barevným listím…“
Helmut: Slyšel jsem, že je mezi námi chiméra.
Helga: Kdo?
Helmut: Chiméra.
Helga: Dračí koza?
Helmut: Tak nějak. Někdo, kdo předstírá, že je jedním z nás, že pochází z jihovýchodu. Někdo kdo dokáže hloubit tunely. Někdo kdo je-
Helga: Mravenec.
Helmut: Ano, a zároveň je náš největší nepřítel. Je totiž spjat s Goldenury.
Helga: Jakože je příbuzný krále?
Helmut: To asi ne, ale je to někdo, kdo se může pohybovat v zámku.
Helga: Takže je ta chiméra užitečná?
Helmut: Není. Jeho přítomnost ohrožuje nás všechny. Pomůžeš mi nás a Huberta ochránit?
Helga: ... Nejsem si... Ano.
Helmut: Pomůžeš mi ho zabít.
Panter zuřivě mlátí do vrčícího drbátka na záda ve snaze ho zprovoznit, přičemž ho motivuje výkřiky zahrnujícími slova, nad kterými Nitrace pokaždé žvejkne obzvlášť obdivně. Pletu si věneček z pšenice. Víte, pšenice je fajn.
"Chiméra," řekne Panter nasupeně. Kdy jindy bychom měli pokecat o mytologii než teď?
"Tu si moc nepamatuju," přiznám.
"Dnešní mládež nemá žádný vzdělání," řekne chmurně někdo, kdo zní jako Nezapomenutelný, Alois.
"Chiméra je krycí jméno blba, který mi ten prototyp dal," vysvětluje Panter.
Mlčíme. Nitrace žvejkne.
"Vzdělání, ani vychování," dodá dědek nesnášenlivě.
"Nitrace," řeknu, zatímco pozoruju, jak Panter z pšenice plete... svetr?, "ty... Ty máš vysílačku?!"
Do lví hlavy doputovala myšlenka, že má hlad.
I rozhodla se, že půjde a uloví si nějakou zebru nebo antilopu.
„Kam jdeš?" ptala se dračí hlava podezíravě.
„Do savany," opáčila lví hlava. „Sehnat něco k snědku."
„Správná řeč," souhlasila kozí hlava. „Už se těším na šťavnatou trávu."
„Trávu!" chytila se dračí hlava křídly za hlavu. „Nepřipadá v úvahu! Okamžitě letíme na královský hrad a požadujeme princeznu."
„Princezny brání kdejaký rytíř," oponovala lví hlava. „Jdeme lovit! Maso jako maso."
„Tak počkat!" Kozí hlava zaryla kopýtka do země. „Žádné maso, já jsem býložravec!"
A protože se nedokázala shodnout, nakonec nestvůra hladem pošla.
Jo, já vím, že nihil novi, holt mě nic původnějšího nenapadlo.
Rozlehlé sídlo bylo tiché, ale ne nehlučné. Občas vrzla podlaha, zaznělo cvaknutí dveří, jindy zase sunutí nábytku, jako by se dům sám snažil z něčeho oklepat.
Zatímco její otec v pracovně už několik hodin zoufale listoval knihami a vlastními poznámkami, Nina bojovala s noční můrou. Bylo jí těžko. Jak by jí někdo za spodní žebra zachytil hák a tím ji táhl k zemi. Alexandra, který by jí jistě pomohl, nikde neviděla. Přesto cítila, že je blízko. Cítila jeho spocenou srst. Jeho mohutné bolavé tělo. Slyšela, jak někde u ní oddychuje. Viděla, jak z mokrého čumáku stoupá pára.
„Budeme si... hrát?“
Nejlepší traumátka jsou ta z dětství. Vlastně mě překvapuje, že dnešní téma nikdo tímhle způsobem nezpracoval. Omlouvám se za vyvolání zasutých vzpomínek. Ale přiznejte se – že si občas na Ninu s Alexandrem vzpomenete?
