DMD č. 27. pro 27. 4. 2025. Téma: Zelenáč

„Takže ty jsi pirát?“ ujišťuje se Old Shatterhand.
„No… teď už asi jo,“ odpoví Will a nervózně žmoulá klobouk. „Ale z donucení! Býval jsem kovář. Jenže unesli Elisabeth a já se musel spojit s Jackem, abych ji zachránil…“
„Elisabeth je tvoje dívka?“
„To ani tak úplně ne. Teda, já bych rád, ale vlastně nevím, jestli si vůbec všimla, že existuju,“ chrlí ze sebe.
„Jistěže všimla. Je to žena, ty mají dar vidět všemožné věci,“ uklidňuje ho a připadá si zkušeně a důležitě.
„Tak já jí to řeknu!“ řekne Will, co nejodhodlaněji dokáže.
„Držím ti palce, greenhorne,“ usměje se Old Shatterhand.

„Nejde mi to.“ V Íliině hlase bylo slyšet vyčerpání. „Já tu pitomou svíčku prostě nezapálím, Raxine. Nezvládnu ani to nejjednodušší kouzlo! Jsem sice naprostý zelenáč, ale za takovou dobu by to zvládnul i ten nejhorší adept! Přiznej si to. Moje magie spí.“
Raxin v mžiku vykouzlil světelnou kouli a hodil ji po ní. Ílie kouli chytila. Do rukou ji hřálo malé sluníčko.
„Tohle je něco jiného. Tohle je pasivní.“ Nechala kouli rozplynout.
„Třeba na to jdeme špatně.“ Raxin přinesl ještě jednu svíčku, tentokrát zapálenou.
Ílie se soustředila. Dlouho se nic nedělo. Pak najednou hořící svíčka zhasla a druhá se rozsvítila.

OKÉNKO PRVNÍ: Marta dobíhá ujíždějící autobus.
OKÉNKO DRUHÉ: Detail. Kolo autobusu ohazuje sukni Marty vodou z kaluže.
OKÉNKO TŘETÍ: Marta se otáčí.
OKÉNKO ČTVRTÉ: Detail. Slza v oku Marty.
OKÉNKO PÁTÉ: Marta se topí v davu, který stojící Maru míjí jako buvolí stádo.
OKÉNKO ŠESTÉ: Marta pořád ještě v davu. Obloha se zčerná.
OKÉNKO SEDMÉ: Detail na dlaň. Martě padá ze zemdlené ruky parte.
OKÉNKO OSMÉ: Detail na oči Marty a záblesk v nich.
OKÉNKO DEVÁTÉ: Marta usilovně a soustředěně natahuje. Tělo v grimase. Nos má úsilím pokrčený, "tahá" až z paty.
OKÉNKO DESÁTÉ: Detail. Obličej Marty. Marta špulí rty.

Koně nervózně přešlapují před nehybnou řadou lidí. Velitel se rozhlíží – ve světle pochodní není po uprchlících ani stopa. Ve vojácích bublá frustrace a vztek. Měli k vozíku jen pár metrů!
„Předejte nám stíhané zločince,“ požádá nakonec.
„Žádní tu nejsou,“ odvětí klidně starý muž, stojící před ním.
„Neodvažuj se lhát!“ vykřikne najednou jeden z mladých vojáků. „Okamžitě je vydejte, nebo budete litovat!“ Velitel po něm šlehne pohledem. Nezkušenost neposlušnost neomlouvá! Ani blbost ne.
Starý muž se mu zadívá do očí a nepatrně se pousměje.
„V Království nemáte žádná práva.“
Velitel přikývne a zavelí odchod.
Pečlivě skryje úlevu – tohle bylo o fous!

Helga starého Huberta přemluvila. Dovolil jí zůstat mezi nimi. Za několik podmínek:
"Nesmíš se nikomu plést pod nohy."
Samozřejmě, že nebude, ale nemusel jí tolikrát opakovat, že je v jeho očích jen malé dítě. Naivní dívka- "Řekl jsem zelenáč. Je šance, že se prokážeš užitečnou."
"Nikdo odsud se nesmí dozvědět, kdo jsi."
Domluvili se, že všechny informace od ní, půjdou přes něj.
"A to nejdůležitější: Nikdo ze zámku, se nesmí dozvědět, že sem chodíš. Od teď je pro tebe jediná cesta sem kolem šachů."
Měla strach, ale věděla, že babička celý život litovala, že Huberta opustila. Pro ni mu pomůže.

"Halt!" vykřikl německý voják. Ostrý výkřik se zformoval v obláček páry.
Mávl na druhého a s puškami v rukou vykročili.
Na cestičce v parku pokryté sněhem stála dívka v tenkém kabátě. Když na ni zavolali, dřepěla, teď zkoprněla v pozoru.
"Nevypadá na paragána," poznamenal druhý voják.
Vypadala tak na dvanáct, byla hubená a okatá.
"Name!" štěkl na německy.
"Edda van Heemstra."
Měla dobrou němčinu.
"Co tu chcete?"
Dívka ukázala kostnatým prstem na díru vyhrabanou ve zmrzlé hlíně. "Cibulky tulipánů."
Holanďani a ty jejich kytky, pomyslel si.
"Jděte," zavelel.
Audrey Hepburn udělala pukrle a s ponožkami vycpanými korespondencí nizozemského odboje odběhla.

Plukovník Higgs byl se svými piloty na výzvědné misi pozorovat flotilu vzbouřenců na souřadnicích, které pro ně získal nadporučík Filmor.

„Máme je,“ vysílal zpátky Na Vlastní Nebezpečí, „a není jich úplně málo. Rookie,“ zavolal svého wingmana, který byl v letce nováčkem, „zapni skener, ať zjistíme, kdo tam všechno je.“

Rookie potvrdil rozkaz – a následně z jeho stíhačky vyletělo torpédo rovnou proti flotile. „Já za to nemůžu, ten odpalovač torpéd je hned vedle skeneru!“ vymlouval se.

Nepřátelská flotila torpédo zaznamenala a začala se otáčet jejich směrem. „Ústup!“ zavelel Higgs, jeho letka se obrátila na útěk.

Polovina vzbouřenecké flotily vyrazila za nimi.

Nebylo to ani dekádu, co Hush nastoupil na loď pryč z Kamina. Perfektní výrobek kaminonské vědy, na vrcholu své užitečnosti, neušpiněný prachem z bojiště. Vode jen o pár měsíců starší, lak brnění spálený od blasterů a přetřený zlatou a modrou a rudou, jim se smíchem říkali blejskové.
Nebylo to ani dekádu, a jeho tělo se začínalo rozpadat na kousky. Nikdy nebylo stavěné na to, aby vydrželo déle než jednu válku. Déle než jednu prohranou bitvu. Přesluhoval od momentu, kdy ho jeho generál nenechal umřít. Jeho paměť pomalu selhávala. Třásli se mu ruce.
Nebylo to ani dekádu od zelenáče po veterána.

Andrew došel do hospody na oběd.

Jen co otevřel dveře, všichni přítomní se otočili jeho směrem se znepokojenými výrazy.

Najednou se cítil jakoby sem nepatřil, skoro jako nějaký zelenáč.

Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu. Váhavě se usmál a promluvil. "Dobré poledne, já jsem nový veterinář. Bratr Emmy z pekárny."

To jim stačilo. Někdo na něj kývnul hlavou, někdo mávl a pár se jich přívětivě pousmálo.

Jeden si k němu dokonce přisedl a zapředl s ním krátký rozhovor, nějaký Gabriel. Celkem sympatický muž.

Další den jeho čekárna praskala ve švech. Měl radost, že ho mezi sebe přijali tak snadno.

„Nechápu, proč mi chceš pomáhat s přípravou rituálu,“ vrtí hlavou Otýlie. „Dobře vím, že mě nesnášíš. A magicky tě to může zajímat jen těžko, když sama nevyčaruješ ani chlup na bradavici.“
„Nesnášela jsem,“ připustí Klaudie. Hodnocení svých magických schopnostech přejde. Ostatně je přesné, s praktickou magií si rozhodně netyká. „Prostě jen, sama jsem vždycky chtěla dceru a těžko kdy mít budu. Tak bych ráda pomohla alespoň té tvé,“ vysvětluje místo toho a trochu omluvně se usmívá. „Ruce navíc by se ti mohly hodit,“ dodá ještě.
Otýlie ji chvíli podezíravě sleduje, ale pak pokrčí rameny.
„Tak mi podej žabí oči,“ zabručí.