DMD č. 16. pro 16. 4. 2025. Téma: Mez bezmeznosti

Lidská vlezlost je fakt bezmezná.
Ta naše se občas snaží o nějaké divné hokusy pokusy s tou placatou věcí, co lidi často mají v ruce a koukají do ní.
Zejména, když spím v dece, což je zpravidla přes den a většinu noci. Pokud spím na placato nebo na boku, obvykle jen nakukuje a nechá mě být. Ale když stočím hlavičku na bříško a celou sebe do klubíčka, začne pištět a mává okolo tou placatou věcí.
Když zvednu hlavu, protože chci vědět, co zas má, člověk se tváří zklamaně a vycouvá ven z naší voliérky.
Je dobře, že má nějaké mantinely.

Když louka kvete paletou malíře, který si z ní utrhne jednu kytku a dá jí štětcem do svého obrazu, zastavil se čas. Slunečnice, růže, lilie z malby hledí uvnitř rámu.

Okvětní lístky vadnou, jaro střídá léto se svými prskajícími slunečními paprsky, olej ale barvy a krásu uchová. Pestrobarevný pažit láká oči v třeskuté zimě, v opadavém podzimu, stále svěží, sahá po našich vzpomínkách.

Lučinu už oheň olizuje, vůně už vyprchala, iluze se rozplynula. Syté tóny plamen pálí svým orchestrem červeným. Ta tam je žluť pampelišek, na uhel se proměnila bělost kopretin, na popel se rozpadly fialové lupiny.

Nit věčnosti praskla.

Léčka fungovala, vojáci nepřišli. Elin však radši nechtěl z lesa vyjíždět, takže se utábořili. Bez ohně. Mlčky jedli, když se najednou Mikael zeptal:
„Proč mi vlastně pomáháš? Jestli nás chytí, bude zle i s tebou.“
Elin dlouho váhal s odpovědí. Nakonec se rozhodl nelhat.
„Podvolil jsem se ve chvíli, kdy jsem měl bojovat. A přišel tak o syna.“
Mikael se na něj vyděšeně podíval. Elin však pokračoval.
„Pochopil jsem, že bezpráví si meze neklade a klást nebude. Že je třeba se mu postavit. Otevřeně to zatím nejde. Takže pomáhám potřebným a… doufám, že najdu svého Linniho.
Mikael ho mlčky objal.

Na samu mez bezmeznosti
odnesu tvé staré kosti.
Přes hory a přes údolí,
ať mě svaly, křídla bolí.
Nad plameny pustých plání,
na samu hranici zdání,
tam, kde měsíc spřádá nov
z dávných písní beze slov.
Jeleni a stáda koní
pod námi se divě honí.
Řeky kroutí se jak hadi.
Po březích hříbata jim pádí.
Na jezer temné hladiny
nasněžím suché šupiny.
Pod spáry poštolky mi krouží
nad odrazy loňských louží.
V podvečer věže zahoří
pro pestré bárky na moři.
Proud nás žene k obzoru
ke konci mapy, k netvorům,
kde se okraj světa ztrácí
a dál žijí jenom draci.

Je to věcí jasnou, ví to každá ves,
tam, kde pole zlátnou - mezi poli mez.
Kus zelené trávy jako hranice
důležitou roli hraje velice.

Lidé ovšem kdysi začli pyskovat,
že prý meze musí všechny rozorat.
Pole se prý zvětší, bude blahobyt,
meze že už nebudou pole hanobit.

Vzali to hned zgruntu bez rozmýšlení -
dvakrát měřit? Kdepak, žádné zdržení!
Že jsou někde kopce, půdy eroze?
Všechno bude přece lepší bez meze.

Když pak s polí první deštík všechnu hlínu smyl,
motýl, brouk i zajíc zmizel - přišli na omyl.
Těžká práce všechny čeká zítra, včera, dnes,
jak bezmezným polím vrátit užitečnou mez.