Jane Austen: Pýcha a předsudek

Když tu malou nepřístojnost na Netherfieldském plese zahlédla, na okamžik se zarazila.
On, zodpovědný hostitel, se tady táhne za slečnou Bennetovou jako ocásek a ještě jí tajně chňape po stuze, modré jak jarní obloha.
Bylo to roztomile dětinské i svým způsobem romantické.
Novou sílu vzpomínky poznala Miss Lawrence až o pár let později na letním pikniku u Bingleyových. Zatímco sama vyprávěla Willovi a malému Charliemu příběhy o rytířích dávných věků, čtyřletá Catherine capkala po trávníku, držela se maminky za stuhy, mžourala do sluníčka a kratičkým prstíkem ukazovala k měňavým mrakům.
"Mamma? Look, mamma, thewe is a dwagon! And a dog!"

Tmavovlasá slečna v modré róbě se poněkud neohrabaně prosmýkla dveřmi do sálu. Pohotově ulapila blízké křesílko a usadila se. Zkoušela se tvářit nenápadně, ovšem přítomnou společnost si prohlížela velmi zaujatě.
Brzy vylovila z vyšívané kabelky notýsek a mírně nedobové plnicí pero.
Isabella ji od počátku sledovala přivřenýma očima.
"Už je tady zase!" sykla si pro sebe hořce.
Bylo nemálo těch, kteří se jí pošklebovali kvůli uštěpačným článkům anonymního autora s monogramem SB, jakkoliv byly neadresné.
Stejného večera se podobným způsobem vetřela na karetní večírek u Mrs Wickham nejmenovaná Miss GC.
Humoristický časopis Punch vskutku dobře věděl, koho pro letošek najmout.

Po zelené louce přicházel mladý muž. Za uzdu vedl koně.
"Eeh, zas ty kobylince. Plavení koní nesnášim."
Z lesíka se vynořila Margaret Rowen a koně odvedla.
"Okay. Kobylince nebudou. Ale co teda?"
Chlapík se usadil na břeh jezírka, zul si boty, svlékl vestu. Potil se.
"Eeew, smrdí!"
"Kušuj! Mrkej, bude striptýz."
čvacht čvacht
"Hele, chcíplá moucha."
srk
"Neruš."
Neznámý se na břehu postavil na bosé nohy. Vzdychnul. Pohled mu těkal na všechny strany.
"Asi má v hlavě pěkně vymetýno."
Odhodlal se a skočil. Rákosí ho pohladilo přes košili. Po vodě se rozběhly kruhy.
"Kááááč, ty jo! Výtržník! Bacha, další vlna!"

Do sálu vstoupili ve společnosti dámy dva elegantní pánové. Jane nejdříve pohlédla na toho vyššího, který se tvářil nepřístupně, ale pak její pohled sklouzl k tomu druhému. Jejich oči se setkaly a ona ucítila v žaludku malé zašimrání.
Nemohla z něj celý večer spustit oči. Neustále ho vyhledávala pohledem, a když na ni náhodou také pohlédl, sklopila zrak a usilovně se snažila potlačit růž ve tvářích.
Sotva dýchala, když je představovali. Pokoušela se o ni mdloba a skoro nepromluvila, když ji vyzval k tanci.
Ale nemusela mít vůbec strach. Že k sobě patří, to věděli oba od toho prvního pohledu.

John Haddock odložil housle a poslouchal. Už to začíná, jsou tady. U vchodu zahlédl hemžení a i přes halas sálu zaslechl afektované výkřiky.
John byl vysloužilec, člen merytonského orchestru, a jako bývalý voják ten jev uměl pojmenovat: invaze. Rychlá, dokonalá. Když dámy Bennettovy vstoupily kamkoliv, okamžitě ovládly prostor.
Nebylo to jen jejich počtem, spíš rozložením sil.
Hašteřivé matróny besedovaly s paní matkou, bláznivky a lehkomyslní chlapci s nejmladšími, upjatí mravokárci oceňovali Mary, milovníci jiskřivého vtipu se shlukovali kolem Elizabeth, a kdo zatím odolal, toho fatálně smetla nevtíravá laskavost a zářivé úsměvy Jane.
Rodina Bennetova byla prostě z vojenského hlediska neporazitelná.

Společnost se opět výborně bavila - pan Bingley se nechal přesvědčit k dalšímu plesu.
Krátce po prvních tancích vstoupila do sálu půvabná mladá dáma. Bohatý účes, světlounce růžové šaty, vstřícné vystupování. Pozdravila se s několika přáteli a sebevědomě se přitočila k hloučku důstojníků.
"Sestřičko drahá, kdopak to může být?" Lydia žárlivě špitla do vějíře.
Kitty jen otevřela ústa, ale zarazila se, když ona neznámá přijala rámě pana Meadowse.
Řadě dívek v sále téměř slyšitelně sklaplo.
"To je Mrs Alice Meadows, drahouškové," zašveholila slečna Burnwoodová.
"Vždy následuje pluk svého manžela, ale zpravidla ji o několik dní pozdrží návštěvy historických památek v okolí."

Čas dlouho pokojně plynul. Stromky kolem longbournského dvora vyrostly do úctyhodné výše, než pan Bennet s typicky šibalskou jiskrou v oku vydechl jednoho rána naposledy.
Pan Collins se na svůj nový majetek doslova třásl.
"Těším se, má Charlottko, vskutku. V celém domě budeme muset vyměnit tapety, samozřejmě...," rozvíjel své plány.
Charlotta byla posmutnělá a zároveň tušila, že to stěhování nebude jen tak.
Hlavní dveře pan farář horko těžko zdolal. Každé další - do salonu, do komory, do ložnic - stály za samostatné dobrodružství.
Pan Skim, se kterým se pan Bennet kdysi seznámil v Bathu, nebyl jen obratný artista, ale též šikovný zámečník.

Kitty se velmi neelegantně poskládala na pohovku v koutě sálu. Odmítnutí bylo hořké. Její sestřičky byly dávno za humny se svými manžely a ona zůstávala na ocet. Co víc, bez Lydie se jí nedařilo prorazit do té správné společnosti. To si aspoň myslela, když zasmušile sledovala důstojnický kroužek.
Jak z čirého vzduchu, objevila se vedle ní dobře naladěná Miss Jasper.
"Hlavu vzhůru, má milá," nadzvedla jí bradu vějířem a tvářila se tak vědoucně vesele, že by ji Kitty v první chvíli snad uhodila.
"Pro jedno kvítí slunce nesvítí. A vůbec, jeden z mých přátel by vás rád požádal o tanec."

Původně si myslel, že návštěva Bathu bude vítaným zpestřením, ale nyní měl pocit, že se spíš jedná o zcela novou a obzvláště krutou formu mučení.
Rozloupl jedno klepítko a podezřívavě k němu přičichl. No jistě, citron. Znechuceně tvora odhodil zpět do mísy.
„Maminko, nechte toho,“ durdila se Samantha. „Moc dobře víte, že pana O`Neilla považuji za povýšeného, předpojatého a krajně nesympatického. Bez ohledu na to, kolikrát se mnou tančil.“
Vždy považoval Sam za nejrozumnější ze svých sester. Očividně už byl připraven i o tuto útěchu. Rodney Bennet si zoufale povzdechl. Usoudil, že dnes večer bude na piáno hrát obzvláště falešně.