Helgánie (originální fandom)

"Myslím, že jsi viděla dost," řekl jí rozhodně Hubert. "Vrať se za matkou a otcem, královnou a králem."
"Je nezajímám. Všechnu důvěru dávají v mého bratra. A dělají dobře, každým dnem vidím, jak krátkozrací jsou."
'Jdi!"
"Ne, dokážu být užitečná." Helga ztratila svou fasádu. Neměla se kam vrátit. Lidé v paláci ji v podstatě zavrhli.
"Nepochybuji o tobě. Svojí pozicí jsi ten nejužitečnější člověk, ať už jako zajatec nebo spojenec. Navíc máš krev své babičky."
"Nechte si mě tu. Prosím."
"Přestaň, nebo to udělám."
"Prosím."
Hubert ji objal, protože věděl, že tohle je naposledy, kdy bude moci cítit Helga klid.

"Pojďme zpět," řekl Hubert, rychle přesunul figurku, poté ji chytil za ruku, přitiskl na ulitu a pronesl frázi.
"To jste byl celou dobu vy?"
"Ano, kdo sis myslela, že to byl? Duch?"
"Třeba. Nebo nějaký golem, nebo robot. Jednou jsem našla stopu těžké boty od bláta, tak jsem musela teorii s duchem opustit."
Hubert se zamračil. "To jsem spěchal. Potřeboval jsem s tvojí babičkou mluvit."
Helga se napřímila. "Takže jste byli v kontaktu."
"Nebyli, nenašel jsem ji. Posledních deset let jsme opravdu jen hráli ty šachy."
Pousmála se. "Několik z těch tahů bylo mých. Chodila jsem hrát i bez babičky."

Dívka se poprvé podívala na zeď tunelu za Hubertem.
"Co to je?"
Hubert nic neříkal. Šla si to tedy prohlédnout zblízka. Světlo bylo v této části velmi slabé, ale jakmile po šedé vystouplině přejela prsty, okamžitě poznala, o co se jedná. Spirála s pravidelnými vroubky. Zkamenělá ulita.
"Co to tu dělá?"
"Polož na ni ruku." odpověděl klidně Hubert, poté dal svoji ruku na její a pronesl: "Až se klec odemkne."
V chvíli se Helze před očima zamlžilo. Chvíli nic neviděla ani necítila, a pak najednou byli úplně jinde. Byli ve sklepě a před nimi stál stolek s rozehranou šachovou partií.

Z jednacího sálu vyšel přísným krokem Hugo. Helga ho málem nepoznala. Vypadal jako-
"Miláčku, našel jsem naší princezně manžela."
"Cože?" Nikdy jí miláčku neříkal. Vždy pro něj byla jen Helgou. "Co se děje?"
"Naši sousedé se rozhodli, že místo války se radši stanou sousedy."
"A jejich princ si vezme naši dceru?"
"Král."
"Vždyť ten má tak čtyřicet!"
"Miláčku..." Její muž ji chytil za ramena a v tu chvíli se už necítila jeho ženou, ale jeho subjektem. Poprve za více než 17 let cítila, že mu nikdy nebyla rovna. V tu chvíli konečně věděla, že je kým je:
Králem Hugem Goldenurem.

"Co tady chceš?" Hubert vypadal naštvaně. Dívka se jen usmívala. "Kdo jsi?"
"Helga."
"Jaká Helga?"
"Jestli jste vy Hubert, tak myslím, že moc dobře znáte moji babičku... Moji jmenovkyni."
Hubert se vyděsil. "Co tady děláš? Musíš hned pryč."
Helga neztrácela chladnou hlavu. "Potřebuji vás."
"Nepotřebuješ. Si královnina dcera. Můžeš, co chceš, jen prosím nebuď tady."
"No právě." Opatrně ho chytila za ruku. "Já potřebuji být tady, kam moc mojí všemocné rodiny nedosáhne, jinak nikdy nezjistím pravdu. Jinak nikdy nikdo nebude vědět, co se stalo babičce. A vám."
"A tisícům dalších."
"Ano."
Hubert se jí vycuknul. "Ne, Helga by mi neodpustila.

"Jste Hubert?"
"Co?" starý muž se otočil. Mluvila na něj dívka. "Kdo?"
"Sledovala jsem vás."
"Cože? Chopte se jí." Muž a žena ji okamžitě chytili za ramena.
Helga se zasmála. "Až se klec odemkne? To stále používáte tuhle starou frázi? Vždyť většinu už jí ani nemůže rozumět."
"Ticho." Hubert si ji sám chytil pod paží a táhl k nenápadným dveřím. Otevřel a vhodil ji přímo do malého vozíku. Poté sám nasedl. Vozík se rozjel. "Co o tom víš ty?"
"To by vás zajímalo..."
"Okamžitě mi odpověz."
"Ještě chvíli počkejte."
Vozík se zastavil.
"Výborně, přesně tady s vámi chci mluvit, Huberte."

Helga na sobě nikdy neměla tak drahé šaty. Vlastně na sobě jen párkrát měla šaty. Mnohem radši nosila kalhoty. Avšak Hugo na ni apeloval, že na první setkání musí udělat ústupek.
Když došli do jeho kanceláře, v křesle už někdo seděl. Byla to dáma, která si ji okamžitě prohlížela přísným pohledem.
"Zdravím, matko." řekl Hugo, jako by ta dáma byla jeho šéf a ne rodina.
Dáma mu odpověděla starým jazykem.
"Dobrý den, královno." pozdravila ji Helga.
Dáma opět promluvila starým jazykem.
"Můžeme jít, matka sňatek přijímá."
"Myslela jsem, že si promluvíme."
"Matka mluví jen starým jazykem. Stejně byste si nerozuměly."

"Máš strach, Heli?"
"Trochu, babi."
"Nemusíš se bát, ale jestli se bojíš, tak to použij. Dej sem obě dlaně a soustřeď se."

Helga zavřela oči. Prsty se ji zarývaly do hlíny. Ta se mezi nimi postupně uvolňovala. Odpadala. Části odlétaly. A najednou-

Voda! Přímo do obličeje jí vystřelil proud vody. Během sekund zmírnil a dál už z díry v zemi jen protékal. Vytvořila podzemní cestu pouhou myšlenkou.

"Jak je to možné, babi? Jsem čarodějnice?"
"Nejsi. Tohle dokáže každý."
"To není možné. Vždyť-"
"Lidé tomu jen nerozumí a neumí se to naučit. Mnozí to dokáží jen ve stresu."
"Naučíme to ostatní?"

Malá princezna Helga, pojmenovaná po své babičce, ráda tajně utíkala na trhy. Obzvlášť když byly slavnosti.

kartářka: Pojď, holčičko, vyložím ti budoucnost.

truhlář: Pojď, holčičko, mám tu spoustu hraček.

zelinářka: Pojď, holčičko, vyvěštím ti osud z cibule.
Helga: Cože?
zelinářka: Jen si jednu vyber.
Helga: Tuhle.
zelinářka: Tu nejmenší? Dobře. Tady máš nůž.
Helga: Rozkrojit?
zelinářka: Ano... Ták, výborně-
Helga: Umřu mladá?
zelinářka: Smrt? O té nic nevím.
Helga: Tak co vidíte?
zelinářka: Že bude dobrá do guláše.
Helga:
zelinářka: A že žiješ ve lži.
Helga: To není moc osud.
zelinářka: Tak ji asi odhalíš, ne? Co s tím jinýho.

Král Hugo byl známým milovníkem žen. Každý měsíc se v paláci konaly plesy, při kterých byl viděn tančit s mnohými dámami a cizokrajnými princeznami. Nebyl večer, jež nekončil tím, že odešel s jednou z nich do svých pokojů. Ta byla znovu viděna až další ráno, avšak žádná nikdy nepromluvila o tom, co se za zavřenými dveřmi dělo.
Tohle všechno Hubert věděl, proto okamžitě po zjištění jeho identity Helze zakázal se s ním dále vídat. Navíc je možná právě on jejich-
Trvalo dlouho než Hubert přijal, že vizuál svůdníka byl falešný, ale důvěřovat mu nezačal nikdy. Ani Helze už neříkal vše.