Slibuji na svou čest

Odjeli na výpravu beze mě. Poprvé.
Rostoucí v břiše mě znehybnilo a vyřadilo z provozu. Je nás dva a nejsme součástí systému.
Svět kolem uhání, plný barev a zvuků. Já stojíme na místě.
Jedou dál.
Nás neberou.
Zakletí v čase.
Neznám jízdní řád. Nevím, kde je cíl. Kam chci dojet. Kdy a s kým. Jestli vůbec.
Další rozmazaná šmouha se míhá kolem mně a vůz zase nestaví. Stroj míří do vozovny. I řidič potřebuje občas zatáhnout.
Čekám na zastávce a netuším, jestli přijede, do čeho dokážeme nastoupit.
Dotýkám se ho přes napjatou kůži na břiše.
Neboj, jedině spolu.
Odteď napořád.

Jdete. Podle narychlo překreslené mapy. Hledáte. Ztrácíte se. Nemáte nic. Jen hlad. A žízeň. Jídlo není. Vody je málo. Je teplá a má divnou barvu. Nosíte si ji v zavázaném igelitovém pytlíku. Jako kabelku. Lidi zírají. Potíte se. V očích vás pálí prach. Nadáváte. I sprostě. Jedině sprostě. Ve verších. Máte dost. Chcípáte. Padáte únavou. Nejraději byste si ustlali v každém nechutném pangejtu kolem silnice. Neodpočíváte. Nespíte. Noc je jen dalším pokračováním vašeho osobního pekla. Tma. Cesta tam a zase zpátky. Odnikud nikam. Hysterické výbuchy smíchu. Vyčerpaný šepot. Pláč.
Protože láska.
Protože přátelství.
Protože hra je neoddělitelnou součástí vašeho života.

Zatracená hra! Kristina doběhne ke stromu. Je rudá, zpocená, funí. Nohy má poškrábané, na pravém koleně krvavý šlic. Po zádech jí stéká pot.
Strhne připíchnutý papír a oddychne si. Tentokrát je to jednoduché.

../..-./-…/-./..-./-../…./-.-/….// -…/…./-/..-.//!

Anebo ne? Začne luštit. Nějak to nevychází. Znovu. Písmena má správně, ale nedávají smysl. Zamračí se a kopne do borůvčí. Začínají ji žrát komáři. Pleskne se do čela a znovu se skloní nad tajemným vzkazem. Oči těkají mezi morseovkou a podivnými slovy pod ní.

ZVONEK
TCHÝNIN JAZYK
RÁKOS
ASPARÁGUS
CÍNIE
EUKALYPTUS
NÁPRSTNÍK

MÁK

Co s tím? Znalosti musí NAHRADIT šedá kůra mozková. To bude práce!

Shodili batohy pod modříny. Bosé nohy se mazlí se zlatým jehličím.
Potok se klikatí skrz vřesoviště, tady rozlitý v temnou tůň. Ledová voda a dlouhé traviny hladí po zimě bledá těla.
Drápou se po příkrém břehu, chlad je probudil k životu. Chtělo by se tančit, zpívat a milovat se v loňské trávě.
Divoké touhy je třeba pustit po proudu. Do moře.
Do vojenského prostoru je vstup přísně zakázán. Nenoste sem radost. Natož myšlenky na svobodu.
O víkendech se většinou nestřílí, ale cesta na Tok přes dělostřeleckou dopadovou plochu je výzva.
První úplněk po jarní rovnodennost patří hře na odvážného poutníka.

Po setmění řeka vyráží vpřed. Meandruje, rozlévá se do malých pramínků, sbíhá se v jediný mocný proud. Bezohledně přeskakuje dívčí bradu, obtéká nos a prodírá se skrz rozcuchané vlasy. Nabírá na síle. Razí si cestu vzhůru. Konstrukci stanu zalévají temné vody těl. Plachta se vlní pod tíhou nožiček. Kusadla tiše chřestí a vyprávějí nekonečný škvoří příběh.
Hladina kulminuje za rozbřesku.
Šero nemilosrdně odhaluje velikost zaplaveného území.

Něco ji polechtá na tváři. Otevře oči. Žaludek se zhoupne. Zaloví ve spacáku a šťouchne do Dáni.
„Igeliťák?!” Dáňa rozespale mžourá. „Budeš zvracet?“
Krista zavrtí hlavou. Přidrží pytlík pod největším živým převisem.
„Uděláme škvoropád!“

„Srovná, neboj,“ hladí mě po vlasech.
„Co když ne. Vypadám jako hroch.“
„Ale milej. Už toho učení nech. Uděláš mi hlavu.“
S radostí. Derivace nemají nožičky. Jako někdo. Automaticky zastrkávám bouli na břiše. Když se uvnitř mrská, pohyby jsou vidět i přes triko. Ať už vyleze!
„Za měsíc bude venku,“ čte mi myšlenky.
„Odvezlas ten kočárek?“
„Je u sousedů. I když já těm pověrám nevěřím.“
„Jistota je jistota,“ máma byla nekompromisní. „Kočár nesmí do domu, dokud se děcko nenarodí.“
Sedá si ke stolu, přes ramena igelit.
„Mami, tohle děsně smrdí!“
„Cibule kryje šediny, kočičko. Já se ještě na babičku necítím.“

Zdá se jí sen.
Stan se třese. Prkna praskají. Po letišti poskakuje gigantická cibule. Je kulatá a tlustá. Na povrchu ji zdobí zcuchaná nať a šmourance zaschlé špíny. Maličko smrdí, hlavně kouřem.
Dáňa si protře oči.
Cibulový přelud sebou mrskne, hlasitě zaječí a jediným pohybem ze sebe zkušeně strhne vrchní spacákovou vrstvu. Následuje zamaštěný vaťák a první vlněný svetr.
Dáňa se chytí za pusu. Z očí jí vyhrknou slzy.
Cibulovina tančí svlékací kvapík. Vzduchem letí další svetr, mikina, vesta a několik divoce pruhovaných tlustých ponožek.
„Máš kapesník?“ Dáňa brečí smíchy.
„Huso! Byla mi zima!“ Kristina odhazuje druhé tepláky: „Nestihnu rozcvičku!“

„Jste se asi zbláznili, všichni!“
Přehrabuji se hromadou předmětů, co přitáhli v kočárku.
Mrňavé košilky, zaprané dupačky s králíčky, obrovská hromada složených plen. Bleděmodré chrastítko. Navrchu sedí obrovský, tmavě hnědý medvěd, každé oko jiné.
Koukají po sobě.
„Mysleli jsme, že by se ti to mohlo hodit,“ odvažuje se Alena.
„Udělala jsem doma probírku,“ pípá Eva. „Ségra už z toho vyrostla, a máma říkala že můžu.“
„No, není to úplně nový,“ Marek nedopověděl.
Moje slzy už nejdou schovat.
„Vy jste fakt pitomí!“
Stojí v půlkruhu kolem mě a tváří se rozpačitě.
„Proto přece nebrečím. Já jsem tak ráda, že vás mám!“

V jídelně je hrobové ticho. Světlušky mají hlavy u sebe. Zírají na zářivě červený list papíru. Kristina si hryže spodní ret, Dáňa se mračí, Terezka se zamyšleně rýpe tužkou v uchu.
„Samá srdce, to asi znamená… láska?“
„Dívej se pořádně,“ rozčílí se Dáňa. „Vždyť jsou zlomená vejpůl!“
„Nešťastná láska?“
Kristina znovu čte nápovědu a počítá.
„To se nevejde.“
„Kolik je tam písmen?“
„Celkem deset.“
Terezka se drbe ve vlasech. „Zlomená srdce na deset…“
„Mám to!“ Krista vyletí z lavice. „Děsná láska!“
Kolem prochází Milena. Koukne na papír.
„Zlomená srdce?!“ Dá se do smíchu. „Holky, je to jen úplně obyčejná morseovka!“

Tereza si hryže nehty. Dáňa se tváří vážně. Kristina mlčí.

Fagule chytne hned napoprvé. Smůla bublá, škvaří se, prská. Tma se rozestoupí. Ohnivé kapky slavnostně dopadají do trávy.

Zapaluji světlo pravdy, které praví:

Mluv pravdu,
buď pokorný,
hraj čistě podle pravidel.

Dívčí tváře se rozhoří jasným plamenem

Kristina hodí svou kůru do ohně. K nebi vyletí roj jisker. Bříza se svíjí, hoří, černá. „Pomáhat, překonat strach, žít správně,“ vepsané přání se mění na popel. Cítí, jak se jí třesou ruce. Dotkne se vlajky: „Slibuji na svou čest…“ Hlas jí přeskočí. Narovná hlavu a pokračuje. Najednou je větší. Krásnější. Téměř dospělá.