DMD č. 23 pro 23. 4. 2024. Téma: Pracovní obuv

Přemýšlel, jestli by si boty otřel do koberce, kdyby tu koberec byl. Jediné, co zbylo z uniformy, byla blůza. Pracovní kalhoty měl zastrčené v zaprášených šněrovacích botách. Prý ať si nedělá starosti, protože pokud se může přezout, je jediný v Tennessee. Uklidnilo ho, až když uviděl ústrojovou nekázeň velitele.
"Mám pro vás úkol," začal Grant bez vytáček. "Dáte dohromady výzvědnou službu."
"Zaplatí tentokrát Unie?"
"Dodgi, vážně, řekni mi, proč tak dobrý voják myslí hlavně na peníze."
"Nejsem voják, pane, jsem inženýr. Válka je jen nová technická výzva. A aspoň nemám kdy myslet na to, že po mě zase požadujete nemožné."

Hagrid zapnul poslední knoflík u košile a sehnul se, aby si zavázal tkaničky. Vtom se ozvalo tiché dvojité lupnutí a ze dvou těžkých pracovních bot se staly čtyři půlboty.
„Do merlinovej prdele!!! Sem to zas přehnal.“
Olympa ho naučila šikovné kouzlo, kterým si mohl postupně zvětšovat oblečení a boty. Nešlo to ale donekonečna. Každý materiál řídl a nakonec se rozpadl.
Rezignovaně si povzdechl. „No tak holt pudu do Prasinek pro nový boty bosky jako dycky. A dyž už tam budu, koupím si teda i nový kalhoty. Abych zas nedopad jako tudle, dyž ze mě spadly přede všema ve velký síni.“

Otevřela první oříšek. Obličej se protáhl zklamáním. Byl prázdný.

Na pole se chodí bez bot. Zemědělská sezóna začíná s prvními dešti. Bosé nohy snadno umyješ.

Rozlouskla druhý. Zesmutněla. Obyčejné žabky.

Nosiči je používají jako svou jedinou pracovní obuv. S těžkým nákladem lehce pobíhají po kamenitých stezkách. Dveře, kovové výztuhy, obrovské plastové nádrže na vodu.

Třetí oříšek ukrýval sváteční boty. Dívka se rozzářila. Nazula střevíčky a vyrazila do školy. Než došla, byly pokryté nánosem prachu. Pokročila rameny. Strčila nohu pod kohoutek. Jako nové! Plast má svoje výhody.

Sedla si do lavice a čekala.
Je jí čtrnáct. Princ tu bude každou chvíli.

Okolí Rotterdamu dvakrát neprospívá kožené obuvi, ani dnes, ani ve 13. století. Noha člověčí však bosky nerada chodí podmáčenou půdou, a tak se bylo poohlédnout po materiálu, co vlhkost vydrží a nebude stát půlku polnosti.
Tisové dřevo posloužilo zručným řezbářům a vznikly jednoduché boty, co nohy dobře chránily. Dřeváky. Hladké do práce, zdobené do kostela.
Pracovní verze dřevěných bot měla tvary rozličné: s dlouhou špičkou pro chovatele dobytka, aby mohli popohánět, kulaté pro rybáře, zvýšené pro žence, plácaté pro zahradníky.
Dnes už dřeváky vyrábějí stroje, lidská ruka je maximálně ozdobí, ale tvar a materiál nezměnil se od středověku ani trochu.

Ahoj, jsem edukující gekon. Snažím se vědcům vysvětlit, že my gekoni musíme používat k běhu po vodě více technologií.
Kdo je malinká vodoměrka, drží se na hladině povrchovým napětím. Ne, že by běhal jak blesk, ale nepotopí se.
Bazilišci mají silné zadní nohy, takže používají taktiku vírového prstence. Udeří velkou silou nohou o vodní hladinu, zatlačí do ní vzduch, a tím pádem se nepropadnou. (Musejí dbát o linii a vážit přiměřeně.)
My gekoni nejsme ani lehcí jako vodoměrky, ani silní jako bazilišci, proto přístupy kombinujeme. Na nohou máme supernesmáčivou obuv. Vůči vodě. Ale který fyzik nám do ní přidal saponát?

"Nemůžu krákat," pronesl nakřáplým hlasem Mael, když dorazil pozdě na zkoušku.
Dříve než se stihli zeptat proč, všimli si všichni otisku vojenské boty na jeho tváři.
"Kurva! Co se stalo?" vyhrkl Robal.
"Měl jsem drobnou disputaci s mutr, do toho se nachomejt ten kokot Huad. Poslal jsem ho do řiti, pač se ho to netejkalo, výsledek vidíte."
"Ho normálně napraš fízlům, debila!" rozohnila se Aira.
"To nejde, mutr by byla na jeho straně, a mě by odlifrovali do zajištěný péče. Nevíte někdo kde bych moh chvíli bydlet? U Drenzů nemůžu bej porád."
"Zkus ten squat, kde sme hráli," navrhl Gazen.

Arthur Kirkland na sebe zkoušel navléknout uzounkou košili, přes ni přehodit brčálově zelený frak a na hlavu narazit široký klobouk s přezkou. Mladší sourozenec zápolení se zájmem sledoval.

„Co máš za kostým?“

„Skřítek. Slíbil jsem Irsku, že jako mecenáš zdejších slavností se jich letos i zúčastním. Byla nadšená!“ Arthur se soukal do sytě oranžových nohavic, přes židli měl přehozené kalhoty, též laděné do zelena.

„Chybí pracovní obuv. Říkals, že ti nějaký boty zbyly z loňska.“

Amerika se přehraboval v botníku, než našel poklad… botičky s červenými a bílými pruhy.

Angličanovi se před očima dělaly mžitky. „Viděl jsi vůbec někdy leprikóna?“

„Svědkové ve výpovědích jasně označili vás dva,“ předčítal ušatým klientům obhájce Sojka.

„To je právě ta věc, kterou chceme, abyste nějak zmínil..., že je to neprůkazné,“ polemizoval ušák.

„Přesně tak, to mohli být kdejací jiní králíci…,“ doplnil větší králík.

„Bobe, Bobku, při domovní prohlídce vašeho klobouku policie u vás našla černobílé gangsterské derby oxfordky, dva samopaly, milión korun v hotovosti a několik sekáčků… Dva dny předtím došlo k vyřizování si účtů mezi rodinami bílých a hnědých králíků – jedněch z takzvaného Mrkvového klanu a druhých z klanu Ušáckých smrťáků. Jeden mrtvý skončil v nedaleké restauraci na smetaně,“ Sojka nadzvedl přísně obočí.

Na okamžik ho spatřila. Snědého muže ve zdobeném kabátě a jezdeckých botách. Ve tváři výraz překvapení.
Pak vše zahalil dým.
Nesmí ho nechat vydechnout. Nesmí mu dát šanci se odpoutat. Uprchnout.

Kaper přijal výzvu. Dusot bosých nohou. Salvy zaburácely téměř současně. Ryk a praštění dřeva.
"Přirazte k ní!"
Sténání dubového trupu. Háky se zahryzly do boku trojstěžníku.

Přehoupla se přes zábradlí. Její muži za ní. Písek zaskřípal pod střevíci. Vteřina ticha, jediné nadechnutí, zanikly v bojovném pokřiku.
Posádka La Gavioty se bránila statečně. Ani píď své lodi nedali zadarmo.
Zahlédla tesaře Prestona. Jednoho tesákem odrazil.
Druhý ho srazil na kolena.

Madam Pomfreyové se ztratily boty z hadí kůže, které si vždy obouvala, když šla na ošetřovnu za pacienty. Hledala je, ale ne a ne je najít. Poprosila všechny profesory, jestli by jí nepomohli, a tak s ní prohledali Bradavice křížem krážem, ale boty nikde. Hledali i v učebně lektvarů. Že by je potřeboval do nějakého lektvaru. Ale ani ve Snapeově učebně boty nebyly. Prohledávali i všechny společenské místnosti a jednotlivé pokoje studentů. Boty nikde.
Profesoři si pomysleli: "Kde by ty boty mohly být?"
Madam Pomfreyová se shýbla a povzdychla: "Jsem to ale popleta. Vždyť je mám celou dobu na sobě."