DMD č. 23 pro 23. 4. 2024. Téma: Pracovní obuv

"Vítej děvče v mém království," uslyšela Ellie milý hlas chvíli poté, co ji probral smrad čpavku.

Chtěla se pohnout, jednu mu vrazit. Nešlo to, byla dobře připoutaná k nemocničnímu lůžku. To bylo mírně nakloněné, aby jej mohla pozorovat.
Co viděla ji příliš nepotěšilo - mladého může v bílém lékařském úboru a sandálech.
"Pracovní obuv nemám, potí se mi nohy," pronesl stále vesele.
Ell moc ke smíchu nebylo, moc dobře si všimla skalpelu, který držel v ruce.
Kde to jsem, chtěla se zeptat, ale roubík jí to nedovolil.
"Teď si spolu chvíli budeme hrát, určitě to máš ráda," zazubil se na ni.

Crevan sklouzl po svahu a Pedro za ním.
Dole se narovnat a běžet.
Únava posledních dní se na nich podepsala stejně jako nedostatek jídla a vody.
Přesto spěchali.
Skupina házející kameny po zhroucené postavě.
Jsou u nich.
Štěknou výstřely, ale munice je málo.
Ke slovu přijdou nože a pěsti.
A boty, když Crevan naprosto nesportovně vezme jednoho z útočníků přesně mezi nohy.
Dalšího, co se sápe po dívce, prostě skopne a pak mu jedním přidupnutím rozdrtí ohryzek.
Najednou je po všem.
Pedro se sklání nad dívkou.
"Žije."
"Musí odsud."
"My také."
Zvedne ji a jdou.
Stopy krve brzo zavane písek.

Senátor za Mon Callu nejdřív protestoval, pak křičel, potom mlátil pěstmi do stolu, začal bublat, a nakonec se unaveně zhroutil do židle.
Jediné, co udělal Fox bylo, že nadzvedl svůj hrnek s kafem. Jedna z noh stolu byla trochu kratší a byl by nerad, kdyby jeho dnešní dávka kofeinu skončila na koberci. Už tak nešla pro skvrny poznat původní barva.
“Vy mě vůbec neberete vážně, CC-1010!” zakvílel senátor: “Mě, ani svoji práci, ani Republiku!”
“Buďte si jistý,” řekl Fox: “že všechno beru vážně přesně do výše svého platu.”
Chlupaté papuče, které celou dobu měl na nohou, tu výši dost napovídaly.

Dnes večer mělo poruchu traťové vedení a několik linek mhd, včetně té mé, jelo odklonem. Do začátku mše svaté zbývalo třicet čtyři minut.

Pět minut přede mší jsem si oblékla liturgický oděv a upravila vlasy. Nevzpomněla jsem si na tebe, v tu chvíli jsem byla ráda, že zvládám pojmout informace k bohoslužbě.
Na tebe, milý Done Bosco, jsem si vzpomněla až později, když mi došlo, že nevím, o čem bylo evangelium, které kněz právě dočetl.
Tvým liturgickým oděvem byla alba, barokní ornát, "basička", pracovní obuví cokoli, co drželo na noze. Běžně jsi nosil záplatovanou kleriku a byl unavenější než-li já.

Nahota, křehká k prasknutí. Napjatá struna, holá a citlivá na dotek. Snadno se rozezní.
Nejsou to tóny hudební, ani vícehlasá melodie, příjemná na poslech. Jen nespočet úderů do bubnu lidského těla. Každá taková rána je bolest.
Obléci se pomalu. Nic jiného nezbývá.
Těžce se zvednout, přitisknout dlaň k boku. Stáhnout košili přes obě zápěstí. Uvázat tmavý šátek. Zakrýt jizvy v očích chladnou, pečlivě nacvičenou mázdrou lhostejnosti.
Naposledy zbývají jen bosé nohy.
Vysoké boty dávají řád. Ukryjí nejistotu do pevného kroku jezdce. S každým dotekem kůže se zemí se něco v základu otřese.
Když je nazuje, už není člověk. Jen templář.

Chalupa malá, hospodářství skromné a pět dcer k tomu. Žádná matka neprobděla tolik nocí při draní peří do výbavy, žádná se tak nestrachovala před každou tancovačkou, nemodlila se tak vroucně každé neděle. Ta z dívek, která vstala nejdříve, mohla si vzít střevíce, na ty druhé boty nezbyly a tak i v zimě chodily ve dřevácích. Díky tomu časnému vstávání byly dívky nástrah tancovaček ušetřeny, usínaly brzy s nohama těžkýma a získaly pověst slušných a pracovitých děvčat. Žádný otec nemohl být pyšnější, když uděloval požehnání poslední z nich. Kdyby byl míval měl na patery střevíce, jistě by se tak dobře nevdaly.

„Copak po nich chci tolik?“ zalkal Mal do půllitru. „Je mi fuk, co si oblékají. Naprosto. Jen použitelný boty po nich chci. A jak mě poslouchají? Až na nás zaútočí Aliance, budou utíkat v tomhle,“ vrhnul zničený pohled na Kayleeiny růžové huňaté papučky s králičími oušky.
„Nebo v tamtom,“ ukázal Jaynovy ušmudlané kecky držící pohromadě jen silou vůle.
„Bláznivka je pro jistotu úplně bosa… a Inara…“ otočil se. „Inaro, sakra, co jsem ti říkal o pracovní obuvi?“
„Však tohle je pracovní obuv, zlato,“ mrkla na něj Inara a svůdně natáhla štíhlou nohu v dlouhatánských jehlách. „A za pěkně mastný příplatek.“

Toninka doufala, že si mamička čte běžnou inzerci, či ještě lépe román na pokračování. Hlavně ne pozvánky na koncerty či do divadla! Čím více se blížila maturita, tím méně Toninka takové akce vítala. A navíc, pokud by je čistě náhodou zase doprovázel tatínkův známý, doktor Vácslav Panoušek… Ne!
„Nu,“ prohlásila mamička. „Tam rozhodně musíme.“
Toninka polkla.
„Hm… možná hned zítra…“
„Mám hodně učení,“ zahlásila rychle.
Mamička zvedla zrak. „Nehněvej se, Toni, ale tobě nové boty zase kupovat nebudu. Tatínek ovšem rozhodně potřebuje pořádné střevíce do kanceláře a k soudu. Americký dům s obuví na Ferdinandově třídě… Tam jistě seženeme moderní.“

Výstroj kterou cotasové fasovali před svojí první službou na hradbách, se skládal z jedněch kalhot (do kterých se bylo nutné zavázat), jedné košile (nikdo neví jakého materiálu, ale každý věděl, že neskonale kouše), jedné kožené vesty (která byla horší, než korzet - což ale netušili, protože žádný z nich korzet nikdy nenosil), zimního pláště (který dokázal zahřát, ale jen do chvíle, kdy navlhl - k čemuž stačilo, aby chvíli sněžilo, takže v horách na severu byl mokrý prakticky pořád) a v neposlední řadě pevných bot (které rozšlápnout trvalo skoro půl roku - půl roku plného puchýřů, slezlých nehtů a do krve sedřených pat).

Fanred se ztěžka posadil na stoličku a zul si vysoké jezdecké boty. Pořád ve vlasech cítil vítr, svaly ho příjemně bolely a byl cítit koňským potem. Vesnice a pole kolem Anlonny sice neposkytovaly příležitosti k nevázanému trysku jako jeho panství na pláních, ale i krotší projížďka dokázala provětrat hlavu a ulehčit srdci.
Pomalu se svlékl a ponořil se do vany s horkou vodou. O něco později, vymydlený a navoněný, minul jezdecké oblečení a vysoké boty a místo toho si oblékl zdobené roucho a obul měkké kozinkové střevíce. Čas pro zábavu skončil, čekala ho práce a jeho výstroj tomu musela odpovídat.