Equilibrium RPG

Zatímco u Edvina účinky koření pomalu odeznívaly, Rick se k melanžovému pivu teprve dostal a játra nešetřil. Zanedlouho tak síč obohatil nejen o nějaký ten slyšitelný oxid uhličitý, ale taky o nový vynález.
„Tadá!“ představil sestavený bazmek tak akorát do ruky, „detektor citů, úžasná věc, která… éé, detekuje city.“ Viditelně se zarazil, zkusmo to namířil na sebe a když to nic nedělalo, povzdechl si. „No, nejvyšší čas přestat vyrábět píčoviny a začít kalit, nemám pravdu?“
Krám zahodil a sahal pro další pivo, nicméně Catherine vynález nenápadně ztopila, protože měla takový pocit, že by se jí v budoucnu mohl náramně hodit.

Někteří lidé po konzumaci koření vidí do budoucnosti, ale to, co sledoval Edvin, vypadalo spíš jako titulky od Monty Pythonů. Začalo to kýchajícím netopýrem, kterého pak někdo šoupl do burgeru a špatně propekl, toho následovalo největší domino, jaké kdy v životě viděl, a na konci byla Země, jak si ji nepamatoval. Pozoroval kozy v tichých ulicích Llanuwchllynu, Godzillu ve vylidněném Tokiu a taky několik létajících talířů, které se planetě vyhnuly uctivým obloukem.
Když se do hlavní síně vrátil Rick s tím, že při výrobě špinavé bomby možná vynalezl muad‘dibí chřipku a asi by bylo lepší chvíli nevycházet, vůbec ho nevnímal.

Rick šel vyrábět zbraně, nicméně Edvin s Catherine v síči neosaměli, a protože toho o místních nevěděli zdaleka tolik jako jejich nahý společník, chtěli to změnit. A náhoda tomu chtěla, že to bylo zrovna v době oběda, takže do jeskyně záhy naklusaly ženy s košíky jídla z místního koření. Návštěvníci se dozvěděli, že prý je to strava nejen chutná a výživná, ale také s blahodárnými účinky na zdraví.
Neodmítli a nelitovali. Catherine po pár sušenkách zahlédla samu sebe, jak pobíhá po Bathu, Edvin jídlo zapil kořeněným pivem a viděl takové věci, že kam se na to hrabalo LSD od Eris.

Rickův proslov k obyvatelům jeskynní pevnosti byl krátký a Edvin se s ním překvapivě ztotožňoval. Řekl prostě Fremenům, že neměl v úmyslu jim lézt na píseček, že vypadne, jakmile bude moct, a že zabije všechny včetně žen a dětí, pokud ho budou dál srát a nevrátí mu placatici.
Pak se začal i ptát a zjistil, že Atreidy zatím nikdo nezná a že stále úpí pod Harkonneny. Když si ještě postěžovali, že zbraně a jejich součástky kupované od pašeráků jsou strašlivě drahé, prohlásil, že v takovém případě jim může postavit pár kanónů a atomovek z obyčejného písku.
Najednou byli skoro kamarádi.

Než se Edvin stačil přesvědčit, že Catherine dýchá, položil nahý Rick ruku na mříž a ta se pod jeho dotekem začala rozpadat. O pár sekund později byl venku a svým příchodem do rozsáhlejší jeskynní síně si získal pozornost všech tam přítomných Fremenů. Tři z nich, co byli nejblíž, okamžitě tasili krispely a vrhli se na něj, ovšem během pár okamžiků se odebrali na zem, proměnění v loužičky doutnajícího nafialovělého slizu. Ricka plýtvání vodou viditelně nermoutilo.
„Ještě někdo chce srát chlápka, co má doslova plnou prdel nanobotů?“ zahřímal otráveně. „Ne? Super, tak sedejte a poslouchejte, vy pouštní hovna, nebudu to opakovat.“

Samotný sborový zpěv jim propuštění z cely nezajistil, nicméně Edvin u mříží jisté pozitivum zaznamenal.
„Jak zdá se, zmizla od nás všechna stráž, tak na útěk je možná vhodný čas?“
Slečna, jež se jim v pauze konečně představila, v očekávání napětí zbystřila, Rick nikoliv.
„Tseh, těmhle fremenskejm jelitům uteču i vožralej,“ odfrkl si, leč než ho na nepříjemnou skutečnost, že placatky jim jelita zabavila, upozornil bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce, přišel na to sám. „Nebo nahej, ať to má koule, co vy na to?“
Na potvrzení výzvy nicméně nečekal a Edvin se vůbec nedivil, že nebohá Catherine Morlandová hrůzou omdlela.

První kontakt s modroočky byl rychlý a tak jako od nich Edvin už dlouho na budku nedostal. Než se nadál, putoval do šatlavy v nedalekém skalním hradu a jeho dva společníci s ním.
„No, takhle rychle to většinou neposere ani Morty,“ zívl Rick, usedaje na kamennou pryčnu, „ale tak si aspoň zazpíváme, než nám seberou naši vodu, ne? Jedem, always look on the bright side of life…“ Edvin se samozřejmě nenechal pobízet a zanedlouho překonala hudební neschopnost a trauma z lekcí spinetu i slečna.
Naděje, že je věznitelé za tu hrůzu ještě rádi vyženou zpátky do pouště, však nebyly naplněny.

„Pán je suchar, huh?“ ucedil děda, když se mu nedostalo očekávané plácavé odpovědi, ale na omluvu dotčené slečně to nevypadalo. „Dobrá, jak chcete, ať je po vašem. Já jsem Rick Sanchez, nejchytřejší savec ve vesmíru a v tuhle chvíli jedinej z nás tří, kdo má šajna, kde to kurva jsme. Tak šoupejte nohama a sledujte, jak nás z toho dostanu...“
Kdyby pak jenom zakopl o šutr a padl držkou do písku, bylo by to jistě humorné.
Jenže on zakopl o šutr, padl držkou do písku a z toho písku vyskákala hromada ozbrojenců s modrýma očima, což ten vtip trochu zabilo.

Situace se vyvíjela dobře. Písek sice pořád divně smrděl, ale nedalecí ozbrojenci ho nabrali pár pytlů, naložili to do bizarního stroje a odletěli kamsi pryč, takže si trojice za kameny mohla oddechnout. Než si uvědomili, že teď už je to představování nemine.
„Nás cesta nejspíš dlouhá čeká teď, tak Edvin Harmaanen se klaní vám,“ uklonil se Edvin dosud neznámé slečně a ta to ocenila pukrletem.
„Těší mě, pane, já jsem...“
„...tak plochá, že bych si na tebe mohl vylepit inzerát na lepší společníky?“ doplnil otráveně děda v plášti a nastavil Edvinovi ruku k plácnutí, nicméně na to bylo ještě brzy.

Trojice pod vedením holky s knížkou bez prodlev zapadla mezi kameny a se vzájemným představováním prozatím neomaleně vyčkávala, ač bylo jistě namístě. Edvin pro jistotu tasil meč a hlídal, jestli se k nim ten tucet ozbrojenců nepřibližuje, děda v doktorském plášti si podezřívavě prohlížel hlavně okolní poušť. Po chvíli, kdy mhouřil oči na dva měsíce na obloze, se sehnul, promnul mezi prsty hrst písku a komentoval to tichým, nicméně naléhavým „no to mě po#&@, taky cejtíte koření?“
Edvin okamžitě zavrtěl hlavou, že ne.
Jakožto Fin si totiž pod pojmem koření vybavil kopr, ale tohle, tohle mu přišlo spíš jako skořice...