Equilibrium RPG

Když se Edvin probral, ležel v písku. Loď, samozřejmě, nikde neviděl, zato si hned všiml nejen dalšího písku a pár šutrů, ale i dalších ležících lidí. Byli dva: starší muž v bílém plášti, z nějž se momentálně krom písku sypaly hlavně vulgarismy, a mladší dívka. Měla hubenou, neladnou postavu, popelavou, bezbarvou pleť, rovné tmavé vlasy a na sobě šaty takřka plesové.
„Omluvte mě, pánové,“ promluvila s výrazným britským přízvukem, „ale tamti muži vypadají jaksi zlotřile, možná bychom se měli schovat?“
Nevypadala zrovna jako taktický génius, ale když se podívali, kam ukazuje, i těm dvěma to přišlo jako docela dobrý nápad.

Stejně jako v osmém století před tím hipíkem, co měnil vodu na víno, i o skoro pět tisíc let později byla role žen ve vikinské společnosti dost podobná: mohly si sice dělat, co chtěly, ale většina jich zůstávala doma a udržovala oheň v krbu, zatímco jejich praštění manželé putovali vesmírem, plundrovali a zapisovali se do hrdinských písní.
Lady Thrúðr, velitelka sboru valkýr a dcera boha hromu, to měla dost podobně.
Když tedy svého drahého viděla, jak se ozbrojuje a naloďuje, prostě mu zamávala, přiložila a šla si hodit nohy nahoru, aby měla dost síly ho pak tradičně vytáhnout z maléru.

Edvinův odlet na dovolenou začal vesměs jako každá jiná cesta, jen se na ni vydával sám. Vzal meče a placatku, vytáhl kotvy, napnul plachtu, karbonizoval koksohydráty a termizoval nukleáry, prostě běžná rutina. Jen na cílové souřadnice se mu ještě před startem mrkl Alko, který měl navigaci zmáknutou lépe, a pak stačilo povolit ruční brzdu, zmáčknout pár čudlíků a vžum!
K jeho smůle však byla entropie časového víru v ten den plavbě výrazně nepříznivá, na ty koordináty se mu mrkl i smrk, co mu ho náhoda foukla do protisměru, a on tak skončil… no, někde úplně jinde než chtěl, jak jinak.

Jak si nižší bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce rychle uvědomil, plánovat dovolenou zrovna ze svého sídla na Mjödlandu, kde byl obklopen čmeláky, nebylo nejtaktičtější rozhodnutí, protože ho to nezanedbatelně ovlivňovalo. Ze sledování jejich rojů měl chuť navštívit tullamorskou fabriku na drony, z poslechu jejich bzučení zase S. K. Neumanna...
Na druhou stranu to přece nemuselo být nutně špatně, ne?
A tak po zralé úvaze zamířil k lodi s tím, že se vrátí do dvacátého století a zjistí, odkud se vzal ten překvapivě rozšířený omyl, že čmeláci mají sosáčky, jimiž bez přestání sosají, i když to byla biologicky vzato úplná blbost.

Edvin sledoval obrazovku s přímým přenosem největší demonstrace poslední doby a byl poněkud zmatený.
„I upíři mají svá práva!“ hlásal jeden ze sloganů, kupodivu ne ten nejdivnější.
„Stop nucenému přechodu na syntetickou krev!“
„Je suis Drákula!“
„Mají svou niku, nechte jim ji!“
Nechápal, co to do těch lidí vjelo. Nejen že obhajovali jeho a vlastně i své úhlavní nepřátele, ta nika, co o ní byla řeč, byla navíc vyloženě umělá a nikdo jiný o ni ani nestál.
Naštěstí se zavčas podíval na datum, zjistil, že je prvního dubna, a hodil ty starosti za hlavu. Byl přece čas vymyslet letošní dovolenou!

Jakmile Edvin učinil první lehce pajdavý krok směrem ke schodům do podpalubí, povšiml si podivného úkazu: dveře nebyly dovřené a ač se do nich sem tam opřel vítr, ne a ne se zabouchnout. Zpomalil tedy a blížil se o něco ostražitěji, protože to mohlo znamenat dalšího potenciálního vetřelce.
Ve skutečnosti to byla jenom jedna z koček lady Thrúðr, které byly dveře otevřeny, aby se proběhla po palubě, ale která je pouze zarazila zpívající bramborou. Ven se jí zatím očividně nechtělo, ale podobně očividně nechtěla přijít o tu možnost.
Edvin její postoj plně respektoval, protáhl se kolem a zmizel v podpalubí.

Sotva se hrdinové shodli na tom, že nejpravděpodobnějším vysvětlením Thanosova plánu je jeho naprosté neporozumění principu reprodukce, ozval se budík a bylo po legraci. Znamenalo to totiž, že duben končí a že oba návštěvníci se budou moci vrátit do svých dimenzí, což Edvin nijak neoddaloval. Rozdělil se s nimi o zbývající sušenky od bohyně chaosu, aby neodešli s prázdnou, a jal se otevírati pestrobarevné portály do jejich domovských časů a prostorů.
Jakmile v nich zmizeli, stal se opět především velitelem téhle malé planární kocábky a šel si cvičně vydat pár rozkazů, aby zjistil, jestli na to posádka náhodou nestihla zapomenout.

Trojice hrdinů dohrála Aktivity se zpívající bramborou a pokračovala v plavbě na vikinské lodi z osmého století, která byla středem kapesní dimenze boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce. Všichni tři pocházeli z různých století a světů, navzdory jazykové bariéře se domluvili a celý duben společně putovali po moři, jenž s pomocí přísně tajné technologie a magie ještě o něco rychleji putovalo multiversem. Mohli letět naprosto kamkoliv, přistát kdykoliv a poznat cokoliv.
Přesto si radši dali pár koláčků od Eris, zhlédli spolu všechny filmy od Marvelu a po zbytek měsíce přemýšleli, proč měl všemocný Thanos pocit, že odlusknutím půlky života něco vyřeší.

Ačkoliv Edvin měl při hraní aktivit jasnou nevýhodu v tom, že mluvil ve verších, že neuměl malovat a že jeho spoluhráčem byla zpívající brambora, nevedl si jeho tým vlastně vůbec špatně. Naopak to byli jeho protihráči, kdo už po pár kolech zaostával, a to nikoliv vinou alkoholu v krvi. Jana prostě neměla dostatečně aktuální všeobecný přehled a Geralt zase prožil celý svůj dosavadní život o vesmír vedle, a tak byl většinu času úplně mimo.
Leckdo by ho při pohledu na výsledky možná i nazval idiotem, ale Pannu orléanskou svou marnou snahou okouzlil natolik, že si ráno div nemusela měnit přezdívku.

Neakční chlastání pokračovalo ještě několik hodin, ale pomalu začalo vycházet najevo, že si toho ústřední trojice nemá už moc co říct. Ostatně těžko se tomu divit, když jedna přítomná pocházela z Francie patnáctého století, druhý z lehce středověké, zcela fiktivní dimenze a sešli se jen díky třetímu, který se narodil koncem století dvacátého a po ragnaröku se stal bohem.
Zanedlouho tedy došli k rozhodnutí, že to bylo fajn, ale už by to mohli rozpustit, pročež Edvin nažhavil stroj času a zadal vypočítávání koordinátů. Ovšem protože duben pořád neskončil, ta zatracená kraksna odmítala spolupracovat, a tak nakonec došlo i na Aktivity.