DMD č. 14 pro 14. 4. 2024. Téma: Otrávené jablko

Sovátko umí bezpečně do sta. Když je doubledrabble, napočítá i dvě stě, ale rádo to nemá. Nešpačkuje jenom proto, že je to pro sovy nedůstojné.
Sovátko sní o tom, že jednou bude bonus čtvrtka. Pětadvacítka. Odpočinkový den. Pro něj i pro kontrolory.
„Myší rodiče mají děti furt,“ vysvětloval Myšák. „Jeden pár může mít milión myšat! Nemá, protože hodně myší něco sežere. Nebo otráví. Nebo otráví a sežere. Myš jako otrávené jablko.“
„Nezdravé,“ mínilo Sovátko.
Myšák po něm loupl očima. „Pamatuj, že jsi vegetarián! Hlavní ale je, že myší rodina je dav! Jedno ptáče? Pche! Klidně budu čestná sova každý rok!“

Před branou bradavických pozemků netrpělivě poskakoval jeden z domácích skřítků, kteří se starali o zvířata. Chytil Hagrida za ruku.
„Borek tady čeká, pane! Ten malý testrálek asi umře!“ Luskl prsty, svět se zatočil a v mžiku stáli před ohradou.
Testrále leželo na boku, břicho nestvůrně nafouknuté. Skřítek ukázal nešťastně na jablůňku, která stála v rohu ohrady. „To jablíčko muselo být otrávené, pane!“
„Houbelec votrávený,“ mávnul Hagrid rukou. „Enom jich ten trouba sežral moc. Bude to dobrý. Na zkaženej žaludek znám takový pěkný malý kouzlíčko.
Ale poslouchej, jak to, žes mě sem přenes? To přeci může v Bradavicích enom ředitel, ne?“

Vejde paní ve středních letech do lékárny a chce, aby jí lékárník prodal nějaký prudký jed.
„Vážená paní, nezlobte se, že se ptám, ale na co vám ten jed bude?” ptá se lékárník.
„Chci napustit jedem jablko a otrávit jím svého manžela a jeho milenku!” praví paní.
„Ale já vám nemůžu ten jed prodat, abyste někoho zavraždila!” říká zhrozeně lékárník.
Paní vytáhne z kabelky fotku, na které je muž a žena v jednoznačné pozici. Muž na fotce je manžel zákaznice a žena na fotce je lékárníkova manželka.
Lékárník si pečlivě prohlédne fotografii a přikývne: „Promiňte, nevěděl jsem, že máte recept!”

Podzim je náhodou skvělé období.
Věděli jste, že za bradavickými skleníky je taky malý, ale přece ovocný sad?
Švestky už jsou pryč. Třešně by taky byly, kdyby tu byly, ale nejsou. Jiné, populární ovoce, je však tak právě akorát.
Gwen, opřená o vhodně pohodlný strom, žvýká hrušku, šťastna, že tuhle úrodu piplat nemusela. Já se právě natahuju po červeném jablku...
„Pozor! Co to děláš?“
Zděšený výkřik mě zastaví. Otočím se. S hrůzou mě pozoruje celá Pátá kolej.
„Trhám jablko,“ oznámím jim.
„To přece nemůžeš! Nevíš, kde bylo! Je to úplně divoký jablko!“
Potřesu hlavou. Dnešní generace...
„Co když je jedovatý?“

I škrtla sirka v něžných rukou, chladné kroky po ní zbyly.

Mladíka milého za ruku spiklenecky vzala a kouzlo knih mu ukázala.

Půvab ženy spanilé a vůně kalamáře do srdce se mu vpily.

Staletí znalostí, jež mudrcové psali – myšlenky ho v hlavě pálí.

Horečnatě stránky pročítá, sepisuje celé statě.

O ní zájem rychle ztratil, plány lásky její pošpinil a zhatil.

Jen prázdné tužby zůstaly, odstrčil ji přeci okatě.

I škrtla sirka v něžných rukou, plamen knihovny už hoří jasně.

Jinochovi ruka bezvládně už padá, utrhne se nit života tak mladá.

Pomsta sladká v povětří se vznáší, život opustil ho nehlasně.

"My chceme pohádku!" skandovala tlupa malých divochů.
Zase jsme na táboře, zase objevujeme krásy okolí a v noci počítáme hvězdy.
"Mamutéééé, pohádkůůů..."
"Tak dobře, haranťata. Posaďte se a poslouchejte. Bylo, nebylo, žila jedná hodná osoba. A ta osoba jela na výlet, aby si odpočinula od všech starostí.
Jenže na tom výletě byla tlupa malých trpaslíků, kteří jí pořád obíhali a pošťuchovali a chtěli tu svačinku, tu pohádku, až si ta osoba pomyslela, jestli by nebylo lepší vzít si jablko a jít si lehnout."
"A, Mamutééé, bude to otrávené jablko?"
"Proč otrávené?"
"No, abychom tě pak mohli zachránit!" smáli se všichni.

Sednu si na linoleum vedle Romana. „Poslyš, kolik kafí denně vypiješ normálně?“
„Tohle je decaf.“
„Jak dlouho znáš Jachi?“
„Od mých čtrnácti let,“ odpoví. „Moje jednotka je jako rodina. A teď… jsem možná zůstal jen já. Úřad je celý můj život. Nic jiného neznám ani neumím. Chtěli jsme s Jachi najít důkazy a vrátit se… domů.“ Hladina decafu se zavlní. Roman postaví hrnek na zem a opře se o kolena. „To čekání mě zničí.“
Chvíli mlčíme.
„Ví Sabina, co přesně dělám?“
„Nevím. Možná ano. Stejně do toho kyselého jablka budeš muset kousnout.“ Než začne být toxické. „Čím dříve, tím lépe.“

Provoznímu restaurace U otráveného jablka zvoní pozdě večer telefon:
„V kolik hodin zítra otvíráte?” ptá se hlas na druhém konci.
„V devět,” odpoví provozní a pouští to z hlavy.
O půlnoci však zazvoní telefon znovu.
„V kokolik zítrrra otvíráte?” zní ze sluchátka mírně podroušeným hlasem.
„V devět,” odpoví provozní trpělivě znovu.
Ve čtyři ráno vzbudí provozního další telefonát.
„Tatatak f kol-lik ráno otev-řřřeš?” ptá se už dočista opilý hlas.
Brutálně probuzený provozní už začíná být mírně naštvaný.
„Už jsem vám předtím říkal, že můžete přijít v devět,” zařve do telefonu.
„Kdy-když já už jsem veve-vnitř, tys mě tu večer zam-knul!”

Hackování je několikahodinová nebetyčná nuda u monitoru. Pokud nemáte zadní vrátka do systému.
„Takže jdeme na to.“ Napíše jméno Jana Jáchimová. Jachi. Romanova kolegyně z Konstanty. „Stále hledaná, nic nového od včerejšího rána.“
„To není možné,“ řekne Roman.
„Systém asi zase začíná glitchovat. Budu ho muset o víkendu resetovat.“
„Zkus ještě vyhledat Adama Tichavského,“ navrhne Roman a mě polije horko.
„Mám ho… moment, ne, to je nějaká pět let stará prkotina.“
„Musí sakra být v systému, i kdyby… tam oba zůstali.“
„Jestli je někdo omylem smazal, budou v systému stopy do příštího resetu. Dejte mi… minimálně hodinu. Tohle bude piplačka.“

První song byla křeč. Druhej jakbysmet.
Pak jeden zpívala Aira a měl jsem čas se zamyslet. Robal je nervózní, jednou třískne moc brzy, jindy pozdějš, Gazen zas zrychluje a občas je půltón vedle.
"Co, nějaký poznámky?"
"Ne, tohle je na tobě."
Snažím se kompenzovat chyby, je to lepší.
Nervozita taje jak nanuk na chodníku.
I lidi začínaj bejt na pohodu.
Po přestávce do toho vlítnem, šlape to až se sám divím.
Blíží se konec, přichází Poisoned apple - ten song mám rád.
Položím se do toho, a je to paráda.
Všichni jsou jak u vytržení.
Zbylé dva fláky dojíždíme na vlně.