DMD č. 14 pro 14. 4. 2024. Téma: Otrávené jablko

Přeměnění opustili vojenskou službu, ale ukazuje se, že v činnosti Hlídek bude nutné pokračovat. Jak jinak zjistit, že se Hranice Zóny neposouvají?
Teď ještě zjistit proč se posouvají, když se posouvají. A tady se posouvají pravidelně a často.
Nic není ustálené, vládne Chaos. Tak se Racek obrátí na specialisty, aby měli oči na stopkách.
Jakoby toho neměli i tak dost.
Rezka si krátí cestu okrajem Zóny. Není sama..
Červená jablíčka zvou k nakousnutí. Jen ohryzek musíš...
Postava před ní ho jednoduše odhodí. Ven ze Zóny.
Tak proto!
„Co děláš?“
„Vždyť o nic nejde...“
Ale jde.
Bejček má problém.
A velký.

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

Vypouklé tlačítko v dekoru modré planety se rozsvítilo.
Země. Dveře se otevírají.
Prudce vyrazil z výtahu a zmatečně se rozhlédl.
Roh Whickber Street s knihkupectvím vypadal až překvapivě beze změny. Lidé v povzdálí bezstarostně posedávali na zahrádce Nininy kavárny.
Nadechl se.
Znovu pohledem přelétl prostor kolem, to když zapracovaly jeho letité reflexy pro přecházení ulice v centru Londýna.
Bylo to zvláštní, mířit do vlastního obchodu poprvé jako návštěvník zvenčí. Pomyslet, že zvonek nade dveřmi právě oznamuje jeho příchod novému domácímu.
„JE ZA-“
Zpoza regálu se vyhoupla tmavá postava.
Udělal krok zpět.
Štěrbinovité zorničky ho propalovaly jako to nejčervivější otrávené jablko.

„To je jablečné?“
Stará lektvaroložka si dovolí drobný úsměv. Jak významný, to ví jen ona sama. „Dámy mají příchutě rády, snáz sklouzávají do krku, mírní chmury.“
„Žádné chmury zahánět nepotřebujeme. Tady bude jen samá radost,“ odsekne ředitelka lidské množírny. „Ale ty ostatní důvody jsou logické. Jablka symbolizují plodnost. Proč ne.“
Dohodnou se na měsíčních dodávkách lektvarů pro podporu početí. Jablečná příchuť spolehlivě zakryje i jiné přípravky – antikoncepci a obyčejnou vodu. Baleno v poměru 1 ku 2 ku 3. Dodávat jen placebo a prostředky proti početí by bylo na Gertrudin vkus příliš riskantní. Dělá, co může. Doufá, že to není málo.

Missy si obtáhla rty rudou barvou a zkontrolovala oční stíny.
"Nevím, o co se snažíš. Doktor má oči stejně jen pro ty svý... lidi," ušklíbl se znechuceně Master, když si na posteli pohazoval s míčkem.
"Mohl bys mi občas říct něco hezkého," upravila si vlasy a v pohledu se jí nebezpečně zalesklo.
"Mohl bys mi občas říct něco hezkého," posměšně po ní zopakoval.
"Být tebou, nedělám si z toho legraci a poslechnu," varoval ho jeho starší protějšek.
"Nebo co, dá mi otrávený jablko? Vidíš, to je nápad, mohla bys nabídnout Donně otrávený jablko."
"A ty bys mohl přestat sledovat disneyovky."

Když je hezky, musíte toho využít. Zahodit tašku doma a vyběhnout do kopců.
Do údolí.
Tady, blízko Gerasdanu a přeci daleko, už před několika generacemi oplotili velkou část úbočí, odstěhovali jeleny a ovce.
Plot udržovali nějakou dobu, teď už v mnoha místech nestojí. Nevadí to. Ovce a jeleni jsou zpátky, ale v mezidobí měly mladé stromky šanci vyrůst a zesílit. Teď už je nespasou do mrtě.
V časném podzimu jsou zplanělé jabloně skryté ve stínu vysokých kopců obsypány úrodou.
Je podniknut nájezd...
V noci je chytne břichabol. Všechny. Kvílí, úpí, trpí.
To se dalo čekat.
Jablka z údolí dozrávají později.

Rozhodl se, že jí na narozeniny upeče dort.
Měla květiny ráda, stejně jako on.

...

"Všechno nejlepší, matko! Jsem rád, že se konečně vidíme."

"V pořádku, synu..." Odvětila žena postaršího věku, zakašlala, zřejmě byla nemocná.

Rozkrojil dort a nandal každému jeden kousek. Matce ten, na kterém bylo několik více konvalinek, než fialek a růží. Milovala ty květiny.

"Doufám, že bude chutnat."

"Od tebe vždy."

Pozoroval, jak během chvíle začala mít závratě nevolnosti, na rukou vyrážku a spadla na zem. Ignoroval její volání o pomoc, sledoval to celé s kamenným pohledem.

Páchal právě vraždu? Ne, nazval by to spíše urychlením dědického řízení.

Medvěd 151, zvaný Walker, měl už odprostředka léta dokonalý tvar. Jak tak seděl na kameni v peřejích, mezi vlnkami unášejícími po proudu oranžové útržky lososích životů, tmavohnědá srst se mu leskla a třpytila. Kapky stékaly po jeho oblém, kulatém medvědím pozadí.
Někomu připomínal žárovku, jinému zase jablíčko. Jablíčko, vážící zhruba pět set kilo.
Walker se otráveně rozhlížel po ostatních medvědech. Měli tvary jako ty říční balvany. Holly vypadala jako gauč, tedy, Walker nikdy gauč neviděl, ale kdyby -
Každého by do toho jeho zadku nejraději kousnul.
Protože jak si měl Walker jako vysvětlit, že ještě nikdy nevyhrál soutěž o nejtlustšího medvěda?

"A nepodlehněte Ďáblu, který vám šeptá do ucha a láká vás ochutnat otrávené, zakázané jablko hříchu!" hlásal pouliční kazatel.

"Padre, jediní lidé, jimž šeptám do ouška, jsou krásné ženy," odvětil Lucifer.

"Jinak nechá propadnout vaše duše Peklu..."

"To zvládáte sami... Co mi sejde na tom, jestli pofrčíte nahoru anebo dolů," mávl Lucifer rukou.

"Tak odmítněte otrávené jablko hříchu..."

"Ve skutečnosti to nebylo jablko, ale banán," Lucifer se uchechtl. "Přišlo mi to vtipné, protože banán připomíná..." naznačil rukama patřičný tvar. "No, tenkrát jsem byl ještě mladý a nevybouřený."

"Odstup, Satane!"

"Když jinak nedáte," Lucifer si povzdechl. "Lidé si mě prostě neváží."

„…a pak Regina vsadila otrávené jablko, Rampelník vytáhl seznam pravých jmen sedmi trpaslíků, Jama nabídl černé váhy, támhle Crowley svého Bentleyho a tím mě přesvědčil, abych vsadil čtecí pultík.“ vyprávěl keř.
„Vytříbená společnost,“ poznamenala Anatéma.
Keř nevzrušeně pokračoval: „Když pak vysázel na stůl straight flush, bylo mi všechno jasné, ale neměl jsem v ruce důkazy, než se ke mně přimotal takový tlustý cherub a půjčil mi jedno své oko, které to všechno vidělo. Zaplatil jsem si ochranku a šel vymáhat.“ Pokrčil větvičkami na znamení, že je to vlastně hrozně jednoduché.
Crowley si v koupelně mumlal něco, co znělo jako „Zrádce.“