DMD č. 13 pro 13. 4. 2024. Téma: Gumička na poušti

Bernard sedí ve fortně rajhradského kláštera. Od rána tu dřepí a už se pomalu blíží večer.
Proč musel přijet právě sem? Proč dostal druhý dopis tak brzy po tom plném výčitek? A proč jej nechávají tak dlouho čekat?
Zkouší se modlit, ale myšlenky mu ubíhají. Už několikrát se spletl v modlitbách, které dobře zná od dětství.
Obrátil se k bratru fortnýři, jenže ten na nevyslovenou otázku jen pokrčil rameny.
Jak to říkal ten starý popleta Bořivoj? Že se má obrátit k Bohu jako k milujícímu otci? To má určitě od toho hrnčíře, mračí se.
Milující otec? Nikoho takového nikdy nepoznal...

Elladan vyskočil ze židle a s rukama pevně založenýma a žmoulaje si bradu se už poněkolikáté vydal k oknu. Smrákalo se. Ptačí hlasy se mu zvenku vysmívaly, odněkud voněl kouř.
Co teď? Elladan došel zpět k otcově stolu. Dubová deska zela prázdnotou. Nikdo už po něm nechce nic podepsat, nic rozhodnout? Dělal to snad špatně?!
K oknu, ke stolu, sem, tam. Elladan se cítil ztraceně, nerozhodně, plný potlačeného křiku. Knihovna mlčela jako bezútěšná pustina.
Z jejích stínů vyvstal o něco temnější stín.
"Možná tu přestaň tak napruženě běhat," řekla Celeamin, "a pojď ven. Projeď se na koni. Poděkuješ mi později."

„Decrolyho metody mě uchvátily. Ten gentleman byl oázou živé vody v poušti prehistorických papedagogických pseudometod.“
„Nepřehánějte to s těmi předponami tolik. Nikdo vám nebude rozumět.“
„Ve dvacátých letech se situace ve školství zdála být neúnosná. Mohli jsme jen čekat, kdy přepjatá gumička praskne a vyprahlá Sahara se poprvé zazelená.“
„Vyčerpala jste mi celý dnešní příděl metafor. Navíc by to šlo říct mnohem jednodušeji.“
„Například?“
„Po první světové válce rostlo napětí mezi vědeckým a technickým pokrokem na jedné straně a školstvím zakonzervovaným v předminulém století na straně druhé. Významný byl především rozvoj psychologie. Řešením se stal vznik alternativních proudů ve vzdělávání.“

Planeta, na které přistáli, zela prázdnotou. Pod spalujícím Sluncem nežila žádná mimozemská rasa. Dařilo se tu jedině ještěrkám, z nichž mnohé dosahovaly rozměrů vesmírných křižníků. I zbroj z beskaru byla, na této odpadní planetě, nevýhodou. Mandalorian krátce zalitoval, že ji nemohl nechat v Razor Crestu, zato jeho svěřenec takové starosti neměl.
Grogu zvědavými očky pozoroval hory odpadků. Tahle pouštní planeta pro něj byla ráj.
„Najdeme ten vzácný kámen a zmizíme odsud.“ Mando se ohlédl po malé ještěrce. „Nerad bych potkal ty větší, Gro…“
Grogu už hledal, svým osobitým způsobem.
„Vyplivni to. Ta gumička ležela na poušti.“
To zelenému stvoření nevadilo.

Chani vydala zvuk, který se dal vzdáleně popsat jako smích. Po tvářích se jí koulely slzy, které filtršaty nestíhaly zachytávat.
Paul se bavil podstatně méně.
“Možná bych si to měl sundat,” řekl, ale Chani mu zadržela ruku.
“Ať tě to ani nenapadne,” zasípěla: “Legendy přece říkají, že Lisan al Gaib…” Další slovo už nezvládla.
Povzdechl si. Pravda byla, že se mu aspoň vlasy nelepily na obličej. Posledních pár dní to svědilo k zbláznění.
Ale ani Stilgar - snad, zadoufal, jistý si být nemohl - by netvrdil, že spasitel má nosit ve vlasech gumičku. Obzvlášť ne takovou, která je zdobená malými písečnými červy.

Neúprosná výheň bělila daleké písky. Mezi dunami leželo mrtvé tělo. Cizinec, ne fremen. Vědec? Voják? Pirát? Uprchlík? Mezi dunami vypadali všichni stejně.
Stilgar si odfrknul. "Zpracujte ho," přikázal a fremenské ruce se daly do díla. Nač plýtvat vodou, tělo ještě nebylo zcela vysušené.
Paul zkoumal zesnulého. "Měl filtršaty i správnou výbavu, přece ale zemřel na dehydrataci. Zvláštní."
Chani zavrtěla hlavou. "Vidíš zde, Usúle? Měl špatně zavázanou munha. Vody mu unikala zadní stranou hlavy a žár tiše osnoval jeho konec."
Podala mu malou gumovou součástku, která vypadla z filtršatů.
I něco tak malého může na Arrakis způsobit smrt, pomyslel si Paul.

Kapitán Frkhlšt zálibně hleděl na dílo, které tu primitivnímu obyvatelstvu zanechávali. Základní technologie! Počátky umění! Až se vrátí na příští misi, budou jim možná moci předat i jazyk civilizovaných bytostí a pokročilé písmo.
Ani se netajil tím, jak se těší domů, do vyspělého světa.
Oddíly už jen naposled kontrolovaly, že nezůstává ani smítečko, jež by domorodce v jejich nevědomosti mohlo podnítit k divokým spekulacím o cizích bytostech.
Velice ho rozladilo oznámení, že pro závadu na lodi bude start odložen.
Naštěstí odpadní trubku z umýváren mužstva opravili vcelku rychle.
Jen pod stupňovitou pyramidou po sobě technik zapomněl uklidit kus prasklého těsnění.

Lord Vetinari upřeně zíral na předmět na svém stole.
„Co jste mi to sem přesně položil, Elánie?“
„To jsme našli v písku za městem, je to nový vynález, pane, gumička do vlasů, takhle se to natáhne – och promiňte, to bylo nedopatření…“
Vetinari si sundal gumičku z ramene. „A to je jediné, co jste našli z lady Hubrové?“
„Ano pane.“
„To je zvláštní,“ prohrábl Vetinari papíry na stole. „Tady mám hlášení, že se v poušti potuluje žena s vlajícími vlasy a zrakem upřeným k zemi, jakoby něco hledala – nemyslíte, že by to mohlo souviset?“
Elánius ztuhnul, pak popadl gumičku a odklusal.

Poté, co Vít Vújagig (podle některých) úspěšně odhalil záhadu, kam mizí všechny ztracené propisovačky (údajně prchají na svou zaslíbenou planetu plně přizpůsobenou propisovačkovému typu života), začalo mu vrtat hlavou, kam mizí všechny ztracené gumy. Ukázalo se, že gumy jsou mnohem obezřetnější než lehkomyslné propisky, vytrácely se bez cvakotu a stopy za sebou mazaly opravdu dokonale. Trvalo několik let usilovného průzkumu a sterých úplatků než ho pátrání zavedlo do rozlehlých pouští Proximy Centaury b. Oslnivě bledé město, které zahlédl z oběžné dráhy, během přistávacího manévru zmizelo. Vít Vújagig vztekle praštil pěstí do ovládacího panelu. Gumy uměly své sídlo přemístit opravdu pružně.

Tentokrát se výjimečně na Geonosis nebojovalo. Darth Maul se skrýval v dunách a čekal. Jeho informace byly ověřené, již brzy se tu musí objevit...
Nameless klidně přistála na plošině. Dveře se otevřely, vypochodovala posádka, Maul se neznatelně napjal...
"Mám z toho špatný pocit...," řekla Gwen a nerozhodně postávala ve dveřích.
Maul se stáhl hlouběji mezi duny. Zbyl po něm malý předmět, který rychle pokrýval písek.
"... a už ne. Dobrý, můžem."
Republikové síly bezstarostně kráčely do pasti.
Maul se ďábelsky zazubil.

To, že se mu za několik hodin rozpadne noha díky chybějícímu těsnícímu kroužku a on bude vystaven posměchu, ještě nevěděl.