DMD č. 11 pro 11. 4. 2024. Téma: Na pěst

Uvědomila si, že ten šálek umývá už počtvté, když konečně vrzly dveře.
Stál v předsíni, v očích výraz opozdilého školáka. Zaprášené boty, bláto na rameni, odřené klouby na ruce, skvrnka na manžetě.
"Omlouvám se. Jdu pozdě a..."
"Víte přece, že vám nikdy nebudu vyčítat, že děláte, co je potřeba. A pokud jde o tohle..." řekla klidně, když mu ovazovala ránu. "Nepochybuji ani na okamžik, že ten, kdo se ocitl na konci vaší pěsti, si to plně zasloužil."
Vzal ji za zápěstí.
"Kolik večerů už jsem vám slíbil vynahradit?"
"Stodevatenáct, pane."
"Aha... V tom případě, doufám, že dnes ještě nejste unavená."

Ivan se vypotácel z autobusu. Zhluboka se nadechl chladného nočního vzduchu a zapálil si cigáro. Byl rád, že je doma. Hospody jsou skvělá věc, ale ne, pokud je obsadí banda puberťáků. Než by si dali pivo, cucají limonády a čumí u toho do mobilu. Na pěst.
Minul dva dorostence sedící na lavičce.
"Dobrý večer," pozdravili. "Neměl byste, prosím, cigaretu?"
Ivan zašátral v kapse. "Máte štěstí, kluci, ještě tu něco mám."
"Děkujeme."
"Zakuřte si ve zdraví," popřál jim.
"Děkujeme moc, nashledanou, hezký večer!"
"Taky, taky," zahuhlal Ivan a nevěřícně zakroutil hlavou.
Asi to s tou dnešní mládeží nakonec nebude tak špatný.

Když Bob Redman pořizoval ten kryt, říkal si, že to dělá jen tak, pro klid duše. Určitě nepočítal s nějakou nukleární nebo jakou katastrofou, která by ho se ženou a jejich třemi dětmi donutila kryt skutečně použít. Postupně se z "té boudy" stalo odkladiště nářadí.
Proto se teď s rodinou mačkal v jednom rohu, zatímco ve druhém si hověly vyskládané rýče, lopaty, a několik pytlů zahradního substrátu.
"Na pěst situace," pomyslel si hystericky. Snažil se naladit tranzistorové rádio, ale stanice buď jen šuměly, nebo stále dokola opakovaly přednahrané reklamy.
Svět tam venku zatím hořel.
"Na pěst situace," opakoval si Bob.

Fregata ukrajovala míle modré dálavy. Od domorodých rybářů se dozvěděli, že těžce ozbrojený trojstěžník potkali přede dvěma dny. Frances udeřila pěstí do zabradlí. La Gaviota zvyšovala náskok.

Před koncem ranní hlídky vyšel na palubu pan Whitfield. Všiml si kadeta lekujícího v úponách. Na hlavě měl nevzhlednou čapku.
"Pane Miltone, proč nejste řádně ustrojen?"
"Na můj výslovný rozkaz."
Otočil se. Frances uniformu vyměnila za obnošený kabát.
"Co má tohle znamenat?"
"To, že od teď jsme obchodní plachetník s nákladem melasy. Dáme tomu parchantovi ochutnat jeho vlastní medicínu. Svlékněte kabát. A nebuďte tak nesnesitelně komisní." zasyčela tak, aby ji nikdo jiný neslyšel.

Začalo to v pondělí slabým kašlem.
V úterý se přidala zadní rýma.
Ve středu nastoupilo kýchání...
Dnešní ráno přivedlo na návštěvu chrapot a skoro nefungující hlasivky.

To už volalo po doktorovi. Vyrazila jsem brzy, abych se v čekárně nedusila v respirátoru déle, než je nezbytně nutné.

Výsledek?
Slabý zánět krku, který uvažoval o tom, že navštíví i hlasivky. Naštěstí se zatím neodhodlal... K tomu čepy a hrozící angína.

S neschopenkou a recepty vyrážím do lékárny. Je půl osmé a otvírají samozřejmě až v osm. Přeposílám e-recepty Larimovi a jdu domů. Aby mi došlo, že tu není vůbec nic k jídlu.

Jsou tady, stejně jako každý den. Vysedávají na betonové podestě před mými dveřmi, buší na okno. Naparují se, předvádějí, rvou se o moji přízeň. Neznají slovo ne.
"Namasté, Martina miss."
Imlish, Manoj, Abhishek. Páni kluci.
Skláním hlavu k pozdravu a úsměv mi tuhne na rtech. Vypadá to, že dnes dojde na pěsti.
Imlish pozdvihne pevně sevřenou dlaň. Uchopím kámen. Vzhůru do ringu! Normálně vyhrávám, ale tohle je jejich píseček.
Pravidla jsou jednoduchá. Vyhoď a chyť. Oblázky vyletí k obloze. Samozřejmě, kluci na hřbet zavřené ruky chytili všechny.
Děsím se, kdy na mne přijde řada. Jsem měkká. Na pěsti vždycky prohrávám.

Měl strach.
Jeho dosavadní životní hodnoty se bortily. Vše, co André znal, se rozpadalo, přestávalo dávat smysl. Společenství, postavení, kariéra.
Jeho žena byla těhotná. Těhotná. Ani pořádně nevěděl, co všechno to obnáší.
Ale něco to v něm zažehlo. Prastarý pocit, potřebu ji ochránit. Ochránit jejich dítě. Oheň rozpínal hruď, kterou zároveň svíral strach. To byla emoce, kterou dobře znal. Oni všichni.
Trvalo dlouho, než si uvědomil, co je důležité. Ale teď byl tady připravený bránit jejich jedinou naději.
I kdyby mělo dojít na pěsti.
„Vydáme se na sever,“ pohladil Grace po vlasech.
Mravenčení v podbřišku mu říkalo, že dělá dobře.

„Bránili jsme se, jak umíme!“ vyjedu. „Co jste čekali od zvěromága a jasnovidce?!“
Opatrně. Hlavně ho nenaštvat.
„Chytám potížisty pětadvacet let. Myslíš, že jsem ještě nedostal po hlavě vizí nebo se nepral s medvědem?“
„Myslím si, že jste to v Konstantě spektakulárně podělali,“ odseknu. Brzdi, sakra. „Máš průser kvůli nepřiměřenému zásahu. Proto jsi mě dotáhl sem. Pětadvacet let zkušeností? Jasně.“
„Je mi čtyřicet.“ Ještě že neumí vraždit pohledem. „Vlítnout na hledané potenciálně nebezpečné osoby není nepřiměřený zásah. Ti idioti to zvládli podělat i bez nás a průšvih mám už od včerejší noci.“ Zvedne ruku k nosu. Zablýskne se krev. „Krucinál.“

Pěst je dnes na hradě Burg Jagsthausen v Německu. Patřila rytíři a žoldákovi Götzi von Berlichingenovi. Ruku mu ustřelilo dělo a nahradil ji ocelovou protézou, pomocí které mohl psát perem, a dokonce se stal válečným básníkem. Ve svém zaměstnání i bez ruky pokračoval čtyřicet let, během kterých byl vězněn císařem Svaté říše Římské. Poté, co ho kamarádi osvobodili pomocí úplatků vysokých úředníků, unesl biskupa. Potom, co ho císař věznil podruhé, byl odsouzen k domácímu vězení ve vlastním hradě, který koupil za peníze získané v dobrodružstvích. Znám je taky proto, že v jeho poezii se poprvé objevuje fráze „vyliž mi prdel“.

Vždycky jsem se snažil žít podle svého nejlepšího svědomí. Samozřejmě jsem dělal chyby. Ne všechny bylo možné napravit. Existují lidé, kteří mají dobrý důvod mít na mě zlost. Napůl čekám, že mi to jednoho dne někdo z nich přijde vytmavit.
Kupodivu problém míváme spíše s jinými typy.
Klub jsme založili jako bezpečné místo, kde si každý slušný člověk může oddechnout. Odpočinout. Nabrat síly. Pokud si někdo dá tu cestu jen proto, aby nám četl levity či drze vykřikoval, že nesplňujeme tohle nebo támhleto kritérium bůhvíčeho, je mi zcela jedno, kolik koťátek zachránil před utopením.
Pošlu ho do háje. Hádejte čím.