DMD Bonus č. 3 pro 9. 4. 2023.

Zalapal po dechu. Proud pocitů a zamlžených vjemů ho spolkl jako ledová voda, paralyzovala ho a on se mohl jen nechat unášet vírem vzpomínek. Roztříštěné do kapiček vody jež jím nemilostrně zmítaly. Tříštící se drahokamy, drolící se kámen, letmý dotek na tvá. Všudypřítomný pocit Havranovi tolik neznámí, pocit svobody a moci.

Stejně prudce jako ho prvně stáhla ho řeka myšlenek vyvrhla zpět na zemi. Zběsile dýchal. Inga ho držela za zápěstí ruky spálené diamantem jehož se prve dotýkal Roztřeseně jí pohlédl do očí. Prolité onyxovou černí v nich viděl odraz těch jeho, démantově čistě bílých..

,,Tví předci tě volají, Havrane.”

Jsi mrtev a my jsme tě zabili.
Žal pátku a ticho bílé soboty.
Věřím?
Není to lehké. Hrozné věci pokrývají celý flipchart a to bychom mohli pokračovat.
Nerozumím, vysvětli mi to!
Všechno má teď hořkou pachuť.
Mám tě snad prosit, abys přemaloval svoje stvoření? Abys stáhl plátno, napnul nové a začal od píky? Znovu a lépe! Mám být tak troufalá?
Nemůžu.
Jen kroky v rozmoklé hlíně a zpěv ptáků. Štěbetají, jako by dneska měl být konec světa a oni chtěli vykřičet všechny melodie, které ještě nezazněly.
Je to trochu jako sen.
Smiluj se nade mnou.
Chci věřit.
Buď se mnou.

Nesměle si odkašlám. „Ehm, dovolte mi připomenout, že už je skoro čtvrteční půlnoc…“
Nevěnují mi pražádný pohled, jen si tančí kolem.
„Hele, většinou po vás nic nechci, ale tohle je DUBEN, pohotovost!“ snažím se upoutat jejich pozornost.
„Já vím, že většinou mi to píše hlavně z nudy nebo emocionálního přetlaku. Ale na nudu teď jaksi nemám vůbec čas a není do koho se nešťastně zamilovat.“
Zvedají ke mně pohledy, ale místo zájmu v nich vidím jen pohrdání.
„Žádný múzy, pěkný čůzy jste! Abyste věděly, je tu ještě nedělní bonus!“ zaklapnu naštvaně noťas. Už nemlčí, ale to, co říkají, je nepublikovatelné.

Konečně. Konečně! To je hotový zlatý důl.
Karel Gustav procházel nekonečné obrazárny po boku svého generála Königsmarcka. Letmo nahlédli do knihovny, která snad neměla konce.
"Výborně veliteli. Ať se vaši muži pustí do balení. Berte všechno, co dokážeme odvézt a hlavně nic nezničte!"
"Slyšeli jste chlapi. Přineste ty bedny a do práce," zařval generál.

...

A tak se dřevěné bedny plnily vzácnými svazky a staletí starými výtisky bible.
Ze zahrad zmizely bronzové sochy.
V zatlučených bednách se tísnily malby od Dürera, Brueghela a Tiziana.
Jen ta Růžencová slavnost zůstala, trochu poničená a veliká na převoz.

...

A múzy mlčely hrůzou a plakaly.

Nádech. Začíná nový den.
Výdech. Slunce svítí, obloha bez mráčku.
Protáhnout na jednu stranu. Další den boje proti zlu.
Protáhnout na druhou stranu. Měla by si přečíst něco o tom novém případu.
Předklonit. A pak výslech. Jak ten asi bude probíhat? Dozví se něco?
Narovnat. Bude dnešek tím dnem, kdy se konečně posunou někam dál?
Pokrčit jednu nohu. Možná má Alexis v něčem pravdu.
Pokrčit druhou nohu. Možná je potřeba na to jít jinak. Netradičně.
Nádech. Copak ale může neuposlechnout rozkazu?
Výdech. Copak může jednat za zády nadřízených?
Poklusem v klus! Nebezpečné myšlenky. Raději se bude držet toho, co zná.

„A ten vobraz se srnkama pověsíme támhle!“ ukázal Páťa na místo mezi indickou tapisérií s krávou a Urbanovým vulgárním vtipem o kaprech. „Co, Rolande?“
Roland se kriticky zahleděl na stěnu.
„Nebude to přeplácaný?“
„Ty seš taky přeplácanej! Hovězí, zvěřina, ryby. To k sobě pasuje. Co myslíš, náčelníku?“
Páťa se obrátil na vedoucího, který právě stanul ve dveřích.
„Já tu válčím s motolskýma, protože odmítají kačeny, prej se jich nedotknou ani tágem, a vy tu řešíte obrázky na stěnu? Si vyližte nohu! Až někde splašíte realistickou perokresbu hořícího Motola, dejte mi vědět!“
„Jestli ti to zvedne náladu, mám fotku hořící kačeny.“

Mít na starosti jedenáct škvrňat ve věku sedm až čtrnáct let (standardních galaktických) je věru až nadklonní úkol, leč Bennar, tento harcovník Klonových i jiných válek se jen tak něčeho nezalekl.
Avšak když si po několika hodinách přišli příslušní rodičové pro příslušné ratolesti, vyčerpaně se zhroutil na trávník.
"Dobrý, Ben'ika?"
"Ne... nebo vlastně jo. Je to... únavné."
"Ale prosim tě. Vést několik konverzací najednou, udržovat myšlenky z oborů diametrálně odlišných, skákat od tématu k tématu nejlépe stereo..."
"Hele, vim, co je mentální gymnastika, s Gwen to ani jinak nešlo, ale tohle..."
"Tohle je olympijská verze. A ty si uspěl, bráško."

Muž ničím nesvázaný, svobodný, neomezený… Vždy beze strachu říkající, co jen chce. Když se kácí les, létají přece třísky. Muž se ctí, muž s vědomím vlastní hodnoty. Silný muž. Zdravý, podpíraný… Muž, který je vzorem. Vždy kráčející kupředu, razící si cestu do budoucnosti, nehledící na nebezpečí. Muž s názorem a muž s pravdou. S Pravdou. Krutou, brutální a neředěnou. Bezohlednou. S Pravdou vyslovovanou hlasitě a svobodně.
Muž a jeho Pravda se probíjejí lesem, trním a divočinou. Za svým právem! Prodírají se lesem ostatních. Slabších. Samotných. Poraněných. Nemocných. Jiných. Přibitých k zemi odletávajícími třískami.
Muž a Pravda, která je možná falešná.

Zcela zažloutlý asparagus. Muškát, po kterém lezou maličcí broučci, a jehož hnědé, pokroucené listy se zvolna snášejí na podlahu, kde vytvářejí bohatou vrstvu podestýlky pod naší kancelářskou květináčovou sestavou. Vánoční hvězda v pouštním provedení. Jazyk mrtvé tchyně. Suchem umučená mučenka.
“Já jsem ti říkal, že se neumím starat o kytky!”
Kolegyně, která se právě vrátila po třech týdnech zpátky do kanclu, je téměř v slzách.
“Měls je jen zalévat. JEN ZALÉVAT!”
“Já je přece zaléval!”
“Cos zaléval, vždyť jsou chudinky na troud!”
Ukážu nesměle na zpola utopený hnijící kaktus.
“Tohohle. Na ten bych nezapoměĺ, vím přece jak ho máš ráda..”