Letenské listy

Filip šlape jako o život. Září. Všechny předjel, jede první. Lepší než v Ladění.

Zástup žen nepospíchá. Povídají si, voní ke květům. Štíhlé věže Strahovského kláštera odrážejí zlato do  dřínových střapečků a pod stromy už je bílo. 

„Letos si po tom líbání budeme moct rovnou zobnout třešní.“  Maminka to slyší a vadne. 

Rufina nabírá vodu zpod cesty. „Pramen zachránců dětí.“ 

Markétka plní láhev. „Nevěděla jsem, že je tu tolik studánek.“ 

„Ještě nabereme v Seminářské zahradě. Neničí. Neúnavně opracovává,“ usmívá se dívka na holčičku. „Na pití, k omývání, na napařování. Jen musíš vybrat tu pravou.“ 

Filípek zastavuje. Otáčí se na maminku.

„Pomáhala jsem zdobit,“ Markétka pečlivě rovná poslední čokoládové sušenky navrch piknikového koše. „Tyhle máš rád.“

„Šikovná,“ muž chytá proutěné ucho. „Na tebe je to těžké.“

„Já ti pomůžu, tati,“ Filip se jim motá pod nohama.

„Ty budeš řídit,“ táta podává synkovi klíče s lesklou šelmou.

Malé ruce na volantu překrývají tátovy tlapy. „Musíš slyšet motor. Rytmus a řád.“

Klučík sotva dýchá.

„Nic nás nezastaví. Napravíme, co se pokazilo.“ Nenápadně točí, keře zepředu uskakují  doleva. „Jde ti to skvěle! Budeš řídit líp než já!“

„Můžu taky?“ Holčička na zadním sedadle škube pásem.

Táta se ani neotočí. „Tobě to dneska krásně sluší.“

Litinový orel na  sloupu uprostřed kavárny rozpíná letky. Žena kontroluje mobil a zvedá se. „Musíme pro Filipa.“

Holčička si mne oči. „Nebo tam zkamení.“

„Tohle neříkej,“ žena rychle sbírá věci ze stolku. 

„Táta už je,“ nenechává se malá umlčet.

„Markétko,“ maminka najednou zpomaluje. „Už jsi dost velká, abys poznala, co je skutečnost a co si vymýšlíš.“

„Už mě nemá rád,“ slzy se hromadí v koutcích. „Filipa má radši.“ Tečou.

„Kočičko moje,“ splývají dohromady. „Táta má teď moc práce. Chlapi se prostě baví jinak.“

„Zase pohádky?“ 

„Pojď už,“ žena bere holčičku za ruku. 

V rudém slunci nad Petřínem Markétka nevrhá stín.

„To je hezká pohádka, mami,“ Markéta odkládá vyšívací rámeček. Usmolená a příliš krátká nit bimbá pod plátnem. Dlouhá nitka, líná dívka.

„Tu mi vyprávěla babička.“ Rufina se na holčičku usmívá. „Ona vyšívala košile pro muže, co odcházeli do lesů.“ Ženina jehla se do plátna potápí a vynořuje jako delfín.

„Schovávali se?“ 

„Hledali cokoli, co není okov. Do podpaží jsem jim všívala přání návratu. Byl to složitý uzel. Kdo hledal smrt, toho nenašla. Kdo hledal je, zabloudil v břízách.“ 

Rufina se podívá Markétce do očí. „Když uvěříš, získáš sílu. Já hledala způsob, jak zastavit tanky. A nit si mě našla sama.“

Až se natolik zamotají do přediva vlastních lží, že zapomenou dýchat, až místo trpělivého rozplétání křivd sáhnou po nožích, až černočerný pták, zrozený ze spalin a dýmu, zacloní slunce tak, že radost ani nenasadí na květ, tehdy se ve vísce, kde se lidé dosud zdraví jménem, probudí dívka. 

Vystoupá k nebesům a trnem z koruny probodne ptačí srdce. Rudými krůpějemi obarví pavoučí niť. Tou pak vyšije svět. Steh vedle stehu. Ne jak byl. Jak by měl být. 

Až bude nejhůř, temné stíny zakryjí i naději na východ slunce a smrduté výpary udusí lásku, bezbranní se spojí. Rudé křížky vyspraví svět.

Hanavský pavilon připomíná litinovou krajku nad městem a žena na vršku dvojramenného schodiště se zapletenou korunou vlasů je princezna.

„Ta je krásná,“ unikne Markétce. 

„Tady nemusíš šeptat,“ usmívá se Rufina a otevírá křišťálové dveře.

Holčička valí oči. Taková nádhera! Zdi jsou vyzdobeny nádhernými výšivkami. Květy, ornamenty, postavy. Obrysy aut i věží. Markétka poskakuje od jedné k další. „Mapa, mami,“ piští nadšením. „Náš dům,“ jede prstíkem po plátně. „A tohle?“ otáčí se na průvodkyni.

„Křížek je křižovatka, maličká. Nit rozhodne, kudy dál.“ 

„Musíme svět trochu přibrzdit,“ maminka se usazuje u stolu, úsměvem zdraví ostatní ženy a odsouvá dcerce židli. 

„Tohle funguje.“

Muž rozráží dveře bytu, dnes nezvykle brzy. Září. Voní vítězstvím. 

„Vytunili jsme to! Kripl jeden. Ten už nám klacky pod nohy házet nebude. Poletí bez padáku!“ 

Žena se otáčí od plotny. „Krnap?“

„První. Ostatní se poserou. Ale skučel!“ 

Kuchyně voní láskou, marmelády i nutela už jsou na stole. „Řekni dětem,“ maminka vypíná sporák. 

„Závodníci, nástup!“ 

Obhlíží scénu v pokojíčku. „Už je ti dobře, chlape? Dneska máme palačinky. Abys je nemusel jíst suchý!“

„Já mám suchý rád,“ zvedne Filip oči. 

„Jsou nejlepší,“ podpoří Markéta brášku a nenápadně přikrývá rukou nevyšší cimbuří legového hradu. Králíčka s čerstvě zašitou jizvou tátovi raději neukážou.

Zvenku křičí kosi. Ještě holé větve kaštanu kývají Filipovi do jeho nového hradu.

„Teplotu nemáš,“ maminka odkládá teploměr. „Chtěl bys něco k jídlu?“

Klouček se choulí do klubíčka v rohu. 

„Pojď dolů, budeme stonat spolu,“ žena opatrně popotahuje peřinu. Žádná reakce.

„Fili, polez, já tam za tebou nemůžu.“

Peřina se chvěje. 

„Filípku, to bude dobrý, pojď ke mně.“ Ruce se natahují, ale nedosáhnou.  „Bolí tě něco?“

Zpod přikrývky vykukují ubrečené oči. Klouček se pomalinku souká k žebříku. Utírá si nudli rukávem. V zaťaté pěsti něco žmoulá. 

„Mami!“ Spouští se ženě do náručí. „Že to půjde spravit!“ Otvírá dlaň. Králičí ucho.

Slunce už políbilo špičky věže svatého Antonína. 

Chlapeček kňourá. Mne si oči, kroutí se, peřinu přes hlavu. 

„Zvládneš dovézt Markétu do školy? Filip dneska zůstane doma,“ žena konejší synka v náručí.

Muž odsouvá kávu. „Co je, chlape? Oslava nesedla?“ 

Klučík se tikne k mámě. „Není ve své kůži, nebudeme riskovat.“ 

„To bude dobrý. Není žádná cimprlína!“ pádná pravice dopadá na zádíčka v Supermaním pyžamu. „A ty pohni,“ otáčí se na holčičku. „Mám důležitou schůzku.“

Stojí už mezi dveřmi, když malá cítí, jak jí do batohu klouže měkký balíček. 

„Ještě to šití, holčičko!“ Maminka ji políbí do vlasů. Potichu dodává: „Nezapomeň!“

Filip oddychuje na horní palandě. Trval na výměně. „Spala tam dost dlouho. Střídání je spravedlivé!“ A táta se ho zastal.

Postel divně vrže a Markétce je těžko. Slyší kroky. Takhle moje maminka nechodí, napadá holčičku. Krčí se pod peřinou. Tiskne se ke zdi. 

„Pst,“ ruka se jemně dotýká tmavé hlavičky. Voní bezpečím. „Ať nikoho neprobudíme.“

Malá ve tmě kývá. 

„Neboj, všimla jsem si,“ žena vytahuje jehlu a červenou bavlnku. „Posuň se, ať tě nepopíchám.“ 

Stín uhnout nestačí. „Tohohle tu necháme,“ obratně přišívá temnotu zespoda k hornímu roštu. „Tahal by nás dolů.“ 

Zapošívá, odstřihuje nit. „Hotovo. Pojď!“ Bere dcerku za ruku.