DMD č. 25. pro 25. 4. 2022. Téma: Pravda

Svobodný mladík Karel zjistil, že zdědí veliké jmění, až jeho nemocný otec podnikatel zemře, tak se rozhodl, že si musí najít ženu, která by se o něj a jeho jmění starala.
Jednoho večera, na investičním mítinku, spatřil ženu neobyčejné krásy. Na první pohled se do ní zamiloval.
Přistoupil k ní a řekl: "Já možná vypadám jako obyčejný člověk, ale za pár měsíců můj nemocný otec zemře a já zdědím dvě miliardy korun."
Ohromená mladá žena si vzala jeho vizitku a potvrdila nespornou pravdu, že ženy jsou daleko lepší ve finančním plánování než muži.
Za tři dny se stala jeho macechou.

"Laurenci, neměli bychom vyřešit tu kuchařku?" řekla komisaři Alice Avrilová.
"Máte recht, Avrilová. Jedeme za paní Toddovou," odpověděl komisař Laurence.
A Marlene jela s nimi se svými načechranými vlasy.

***

"Mohla byste nám tu Vaši kuchařku popsat?" zeptal se komisař.
"No, byla ve středním věku, měla černé, trochu prošedivělé vlasy, jako Vaše, pane komisaři," odpověděla paní Toddová.
"Pěkně děkuju. Měla jste s ní nějakou roztržku, než zmizela?"
"Ne, právě proto se mi to nějak nezdá."
"Kolik lidí u Vás slouží?"
"Dva. Ale Annie je hodná. I s Elizou dobře vycházela."
"Kde bydlíte?"
"Champs-Élysées, 274"
"Děkuji. Přes den se u Vás zastavím."

Říká se, že než z hlavní třídy N-N-Yorku odklidili obrovskou, už zapáchající hlavu mrtvýho Sgena Samozvance, odvážil se k ní přiblížit jediný člověk. Takovej zvláštní týpek ve fialovým ponču, co vypadal jako obstarožní, hodně vyžilej rocker, kopl zrůdu do nehybný čelisti a řekl:
"Vítej na Zemi, šmejde. Šťastnou cestu do pekel."
A pronesl to prej v nejvznešenější a nejčistší verzi Össeinu, v chrámový řeči, ačkoli na první, druhej i třetí pohled vypadal jako echt pozemšťan.
Pak prostě zmizel. Jak nějakej přízrak, nebo tak něco. Znáte tyhlety historky.
Pravda možná furt poletuje Protonací, ale jsem já nějakej Gleewarin?
Co já vim.

“Tak já ji vypiju místo tebe,” sáhla po odloženém šálku Jindřiška.
“Vůbec není silná,” kroutila hlavou Anna.
“Já cítím lískové ořechy,” prohlásila Marta. “Nejlepší káva, jakou jsem kdy pila. Nechápu, proč ti nechutná.”
“Příjemné aroma,” rozplývala se Jindřiška. “Myslíte, že je u nás taky k dostání?”
“Určitě,” přikývla Anna. “Na internetu seženeš všechno.”
“Jenže nevím, co mám hledat,” mudrovala Jindřiška s mobilem v ruce.
Karolína se rozhodla. Poví kamarádkám pravdu. “Najdi si cibetkovou kávu.”
Jindřiška otevřela příslušnou stránku. Zbledla.
“Holky… ta kávová zrna už jednou někdo jedl!”
“Cože? Tak jak to, že jsou v té kávě?”
“To radši nechcete vědět.”

"Goleme, jdi na půdu synagogy a tam ulehni."

Poslechl, a oni tři se dali do rokování.

"On jenom plní příkazy. A to, že je plní doslova, je naše chyba, ne jeho."

Bylo to snad ještě těžší, než rozhodování o jeho stvoření.

"Jsme opravdu tak moudří, abychom ovládli tajemství hmoty?"

"Vykonal mnoho dobrého, pomáhal obci, ochraňoval nevinné, trestal bezpráví, ale můžeme vyloučit zlý skutek? Kdo ho bude ovládat, až my tu nebudeme?"

Nakonec se rozhodli. Vyšli na půdu, kde golem ležel. Rabín se na něj naposledy podíval, a pak smazal první písmeno na jeho čele.

A z pravdy se stal mrtvý.

Vrtali hluboko, aby se dostali k bohaté žíle mitrilu. Ta však byla kontaminovaná exotickými materiály a při pokusu o extrakci došlo k magoplozi.

Drželi tam nebezpečné mutanty. Jeden z nich vládl magickým supertalentem a díky nezodpovědnosti vědců, provádějících na něm pokusy, se mu podařilo překonat omezovače.

Vyvíjeli tam nový druh pohonu vyžadující přítomnost exotických částic a záření. Během testu došlo k selhání bezpečnostních silových polí.

Zkoumali tam prastarý artefakt nesmírné moci. Katastrofa je výsledkem obranné reakce na pokusy o překonání omezení pro jeho použití.

Co z toho se v Kinzogaile skutečně stalo?
Je něco z toho pravda? Čemu věříte vy?

„Pravdou je,“ pokračuje virtuál ve znění Dahua Serpense, „že program posmrtného uchovávání mozků od začátku kolaboval, aneb duše bez těla je jak tělo bez duše! Smutné mysli hasly... Jenže bez podmínky věčnosti nedávalo nebe ani peklo smysl.“
„V hrdlo lžete!“ oponuje opanovavší se Vilém, „Mám svědky mezi pozůstalými, co mluvili s pochovanými!“
„Koho?“
„Nedonáším!“
„Podepisují závazek mlčenlivosti! Ale víme, že v užvaněné společnosti se utají lautr lejno. Naštěstí projekt mezibřehové komunikace šlape jak běhna na stojáka, v rámci nutných psychotestů, aby klienti vydrželi ten šok, že!, se napíchneme do jejich hlaviček a za mrtvého odpovídáme přesně to, co chtějí slyšet.“

Lioness glared at the two figures, her instincts torn between fight and flight. She pulled her daughter closer to herself, as the toddler reached out to touch Turtle.
"They are not evil, mommy," Thea said. "They want to help you!"
"I don't need help," Lioness snarled, inching closer to the door.
"We just wanted to remind you we're still part of you," Galilhai clone smiled. "And together we are stronger than apart. You're stronger than you know, Maddie."
The agent drew herself up to her full height, gave them one last look, and backed out of the door.
"I know."

Schodiště tone v šeru. Tiše vystoupáme nahoru.
„Neříkal, že tu budou stráže?“
Gonny pokrčí rameny. „Asi je odvolali k obraně. Nebo utekli, kdo ví.“
Dlouhou chodbu stříbří měsíční světlo. Nic nenarušuje klid. Po obou stranách řady dveří.
Opatrně stisknu první kliku. Místnost je plná obrazů, soch.
„Nemáme šanci vše prohledat, Švédi tu můžou být každou chvíli!“
Gonny rázuje od místnosti k místnosti. „Hledej knihovnu.“
„Knihovnu?“
Přikývne. Pochopím. „Hledači?“
Pokrčí rameny. „Nevím. Možná promluvil nějaký strážce. Ty informace nesmí zůstat lidem v rukách. Mohli by s nimi napáchat dalekosáhlé škody.“
„Ale jak najdeme tu správnou?“
„Najdeme, neboj.“
Doufám, že má pravdu.

Coleova náruč byla hřejivá a jeho ramena široká akorát pro jedno dívčí vyplakání. Seděli spolu na palubě přívozu z Nového Skotska a cítili se bezradní.
"To je všechno? Dokumenty shořely?" Anne si utřela oči.
"Podle mě ti ředitelka sirotčince lhala," poznenal trefně Cole a nepouštěl ji z objetí.
"A záleží na tom? Nikdy se o rodičích nedozvím než to, co opakuju pořád. Měli mě rádi, ale umřeli. Ale říkám to tak často, že jsem si to nejspíš vymyslela jako princeznu Kordélii a všechno ostatní." Rozplakala se nanovo.
Cole se zamyslel: "Jestli zemřeli, musí mít nějaký kostel záznam. Zítra vyrazíme znovu."