DMD č. 2. pro 2. 4. 2022. Téma: Křížový výslech

Na některá jednání knížat v Rícasealu nebyla Esciel přizvaná a tak si zvykla trávit dny sama. Dva dny před slunovratem ji ale čekalo v přízemí domu, kde se ubytovali, překvapení. Gerián sklesle seděl na stoličce u ohniště a upíjel z korbele. Zaváhala, než si k němu přisedla.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše.
Dlouho se mlčky díval před sebe, než odpověděl: „Chytili muže, který je podezřelý z obchodu s otroky. Protože šlo o člena našeho kmene, král mě požádal, abych byl přítomen výslechu.“
Esciel soucitně sykla. „Nemusíš říkat víc.“
Gerián přikývl a dál hleděl do plamenů.
Esciel seděla s ním.

Když překonala první úlek a napočítala do deseti, musela Pleskot uznat, že tohle je vlastně její chyba. V cele se hemžilo několik nových Borogravijských policistů okolo muže uvázaného k velkému dřevěnému kříži. Jeden z nich žhavil železné kleště.
"Co má tohle znamenat?" obořila se na ně.
"Připravují mě na křížový výslech podle moderních policejních postupů!" odpověděl místo policistů s hrdostí v hlase vězeň.
"To jste nečetli v knize kapitána Karotky, co to znamená křížový výslech?" zeptala se Pleskot s povzdechem.
"Dostali jsme se jen ke druhé kapitole, ale přišlo nám to jasné."
"Odvažte ho a já vám to vysvětlím," přikázala.

Po proměně jsem odskákal do zahrady. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl.
Propadl jsem splínu, proto jsem nezpozoroval kuchtičku, co nesla slupky na kompost.
„Už jste to slyšel?“ zastavila se u zahradníka, „princ zmizel. Večer ulehl a ráno byl fuč, jako by se vypařil.“
„To sou věci. A co král?“
„No, napřed podrobil jeho přátelé křížovému výslechu, teď prý je čeká útrpný.“

Chudáci, povzdechl jsem. Otec byl důkladný. Čekali je zlé chvíle a já jim nemohl pomoct.

Otcovy metody jsem si připomněl, když Sírius Black pronikl do Bradavic a Brumbálovo vyšetřování skončilo bezvýsledně. Škoda, že jsem se ho nemohl ujmout.

Úředník čínské tajné služby se stroze posadil ke stolu.
„Dobrý den, pane. Vidím, že jste v zahraničí hvězdou, ale budeme si muset o vašem chování vážně promluvit. Teď, když pracujete u nás, v Číně, musíte dodržovat naše pravidla. Vaše předchozí jednání je důvodem velice nízké úrovně sociálního kreditu, což vedlo k omezení vašich nynějších možností. Měl byste se zlepšit. Zauvažujte o něčem, co by dokázalo, že jste ve svém životě obrátil list a svoje předešlé chování odsuzujete. Mohl byste se třeba veřejně omluvit? Nebo vstoupit do strany?“
Krteček se na židli skrčil strachy. Perspektivy nejbližší budoucnosti se mu vůbec nelíbily.

Napíšu další čárku na zeď. Je to už 365. Rok.
Už je to tak dlouho co jsem byl u toho křížového výslechu, kde jsem ani nemohl pořádně říct jak to bylo. Vůbec neposlouchali co říkám. Mluvili jeden přes druhého, nenechali mě vysvětlit jak to bylo. Nejhorší byla ta blondýna, která ten výslech dělala jen proto, že musela. Nenechala si vymluvit svoji pravdu, byla přesvědčená o tom, že to já jsem zabil toho detektiva. Kéž bych jim mohl říct kdo to doopravdy udělal. Ano, vím opravdu moc dobře kdo to udělal...
Kousnu do kousku starého a suchého chleba, do dnešního oběda.

Jméno!
I za svobodna samozřejmě!
Datum narození a rodné číslo!

To snad víte ne?!

Křečovitě svírám propisku a lovím v paměti.

Současné zaměstnání? Kolik si vyděláte?!! Pfff!

Srdce mám až v krku. Co je komu sakra do toho?

Kolik lidí s vámi bydlí? A jména! No tak, nestyďte se, řekněte ta jména!!!

Řádky a políčka se míhají před očima, až mi jde hlava kolem.

A co auta, kolik jich máte? A platíte silniční daň?!

Kapka potu sjela po špičce nosu na vyplněný papír. No výborně, jedno číslo se mi rozpilo.
Ztratit, zakompostovat a znova najít byste to lejstro náhodou nechtěli?

„Tedy Giuliano Pastore, tvrdíš, že ses účastnil ďábelského sabatu?“
Vesničan rozčileně odporoval. „Ne. Já a moji druhové bojujeme s čarodějníky za úrodu polí. Když je porazíme, je dobrý rok, když prohrajeme, je neúroda.“
Nářečí trochu těžko srozumitelné, obsah ještě podivnější.
„Ale komu sloužíte?“ tázal se inkvizitor.
Giuliano pokrčil rameny. „Je náš úděl bránit úrodu.“
„Jak ses k tomu dostal?“
„Narodil jsem se tak. Ve dvanácti letech mě povolali.“
„Byl to ďábel?“
„Ne! Tomu nesloužíme!“
„Proč se tedy účastníš sabatů?“
„Abych zabránil čarodějníkům pustošit pole.“
„A oni slouží ďáblu?“
„…ano.“
„Kdo velí vám?“
„Náš kapitán.“ Zaváhal. „Anděl…“
„Ďábel!“ zvolal inkvizitor.
„NE!“

„Pane svědku, pojďme si to zrekapitulovat. Šel jste po pláži. Dopisoval jste pracovní deník. Co bylo dál?“
„Našel jsem je – Boba Greena, Tlusťocha Rogerse a Stena... Jeho příjmení neznám.“
„A vaše první reakce bylo pohřbít je tam, kde leželi, je to tak?“
„Ano.“
„Nebylo by vůči společnosti a rodinám zesnulých zodpovědnější vše ohlásit úřadům? Proč jste to neudělal, pane svědku?“
„Byli to zloději a vrazi. Sten, to bylo jenom pití a rvačky. Bob hrál falešný karty a Tlusťoch... se musel zabít sám, když odpravil ty dva.“
„Zajímavá interpretace... Jak mi ale vysvětlíte vaše krvavé otisky na křížích z bílého kamení?!“

Les voněl hnilobou. Možná spíš páchl, ale Danielovi voněl. Něčím mu to připomínalo dětství – pošmourná podzimní odpoledne, kdy s ostatními dětmi ze vsi vyháněli prasátka a kozy, aby se popásli v dubině.
„Francka předevčírem zatkli,“ přerušil mlčení jeho společník. „Já ti řeknu, Tomáši, že bych se vážně raděj sám zabil, než aby mě dostali do pazourů gestapáci. Bojim se, že by mě zlomili.“
„Proto je lepší nevědět víc, než nutně potřebuješ.“ Prvořadá zásada konspirace.
„Jo, ale voni se tě vyptávaj křížem krážem a taky lidi mučej.“
„Když nic nevíš, nic nepovíš,“ pousmál se Daniel. Sám ovšem, bohužel, věděl příliš mnoho…

Za chladná pouta, která mi za zády svazovala ruce mě vysoký policista vedl po dlouhé, bílé chodbě. Nikoho jiného jsem tam neviděl, bylo tam ticho a chladno. Naše kroky, dunící o pevnou, šedou podlahu byly jediné, co bylo slyšet. Když jsme došli na konec chodby, policista odemkl dveře a oba jsme vešli dovnitř. Místnost byla malá, uvnitř byly jen dvě židle, každá z jedné strany stolu. Policista mě dostrkal k jedné z nich, posadil se na tu druhou a začal na mě mluvit. Mluvil dlouho, ptal se na spousty různých otázek, zatímco jsem mu odevzdaně odpovídal na každou z nich.