DMD č. 7. pro 7. 4. 2021. Téma: Antikoncepce pro veverku

- Nad čím premýšľaš?
- Nad našou budúcou generáciou.
- Poznám lepšie spôsoby, jak získať depresiu..Už si podával daňové priznanie?
- Kuš! Plánujem našej mládeži zapnúť mozog.
- Našu 'to si vygooglim' generáciu? To som zvedavá. Jak?
- Vymyslím šifru, ktorá bude výzvou, prinúti ich myslieť a keď ju vyriešia, objavia poklad!
- Ak to budú vedomosti, tak sa ti na to zvysoka vykašlú.
- Tak dík za podporu!
- Ale no tak sa nerozčuľuj. Akú šifru potrebuješ? Vymyslím na všetko!
- Fakt?
- Samozrejme.
- No dobre, vyskúšam ťa. Ako zašifruješ "antikoncepcia pre veveričku"?
- To mládež určite osloví.
- Nekecaj a mysli.
- To je jasné predsa. Napíšem 'protinávrh na účet drevokocúra.'

„Dnes je 28. září 2005, pane přednosto. Zrovna když jste kontroloval stráže, přišel nový rozkaz. Je o tom, že slavíme svátek svatého Václava. Chcete ho přečíst celý?“

„Ani ne, Smile. Bude to stejné jako každý rok. Nositelům daného jména popřejte a mladší Václav pogratuluje staršímu. Třikrát ho opiš jako obvykle a originál založ. Máš pro mě ještě nějaké zprávy?“

„Druhá lipanská jízdní je opět bez velitele. Veverka z Bitýšky vyjel z hory.“

„Takže jeho další svévolné opuštění Blaníku, zaznamenej to do knihy. Kam to vlastně vyrazil náš hrdina?“

„Vyplenit vlašimskou Růži. Pokud vím, od strážných dostal na cestu antikoncepci. Pánskou.“

Toruviel se schoulila blíže k ohni a v rukou žmoulala poslední kousek okoralého chleba.
Netečně pozorovala to, co zbývalo z jejich kdysi hrdého oddílu.
Dny, ve kterých křižovali lesy, útočili ze zálohy na cestách a bojovali, aby získali zpět to, co bylo kdysi jejich, dávno minuly.
V chladných nocích stále ještě vítala jejich náruče. Pro tu trochu tepla. Trochu lásky.
Za chvíli nebude s kým.
Jejich tváře už nebyli vznešené a krásné. Odráželo se v nich utrpení.
V očích jim četla to, co všichni věděli.
Tenhle svět už není pro ně.
Choulili se u ohně, hladoví a zbědovaní.
Scoia'tael.
Veverky.

„Sciurus,” prohlásil můj spolužák.
Učitelka ho zarazila: „Pozor, to je pěkný troníčkismus. V učebnici je circuitus sanguinis, tedy oběh krve nebo krevní oběh. Popletl jste dvě slova dohromady, Kubo. Sciurus ale existuje, znamená veverka. Neplést s podobným spurius, což bychom přeložili jako nemanželský. Puer spurius znamená bastard.”
„Takže puer spurius sciuri je veverčí bastard?” zeptal se Kuba s potutelným úsměvem.
Latinářka se zasmála: „Přesně tak. To je skvělý oslí můstek, Kubo. Někdo nám teď přeloží, jaké léky bychom paní veverce doporučili, aby se nemusela potýkat s nechtěným veverčátkem.
„Contraceptiva nebo anticonceptionalia?” prohlásila jsem nejistě.
„Ano. Krásně tady slyšíte slovo antikoncepce.”

Snaží se nesrovnávat, ale neumí při pohledu na ně nezaklánět hlavu. Nemá v přijetí druhými záchytnou síť, jako má od prvního nádechu James. Nemá odmítavý vzdor Siriuse, ani jeho destruktivní energii zářící anebo vybuchující hvězdy.
Nemá ani Remusův vyrovnaný klid člověka, pro nějž nic – ani jeho život – není samozřejmost.

Po jejich rozkolu postává v mezerách mezi slovy.

„Co Prasinky?“ pronese do bodavého ticha. James úkosem pohlédne na Siriuse.
„Ležák?“
Ticho se ani nehne.
„Veverky?“ zařve. Nic.
„Přemnožily se. Strašně promořujou les i nás blechama,“ blábolí.
Remus zvedne obočí. Siriusovi cuká koutek.
„Péťo...? Chceš... veverčí antikoncepci?“ vyprskne James.

Možná... ho potřebují.

Ze začátku měl Will dost práce s tím, aby se srovnal se svojí novou realitou, kde se dá nožem vyříznou cesta do jiné dimenze, zvířata mluví a přízraky žerou lidské duše.
Ale jak si postupně zvyknul, začaly mu v hlavě hryzat otázky. Bylo mu koneckonců patnáct, o těhle věcech občas přemýšlel.
Koho se zeptat? Nikoho dospělého tu neznal a ptát se holky mladší než on prostě nepřicházelo v úvahu. Lyra by na něj navíc určitě zírala jako na idiota, protože tohle přece znají i malé děti.
Jenže představy veverky, jak mu z nočního stolku komentuje intimní výkony se zbavit nemohl.

Plášť mu vlál ve větru, když vystoupal na kopec a opřel se o strom, který vypadal trochu jako strom života. Začínalo sněžit a to bylo zlé, už tak bylo mrazivo a baráky v dálce se zdály neobydlené.

Přesto zase vykročil, slezl kopec a vešel do lesa. Vítr ohýbal stromy a ty vypadaly jako tenké proutky, tak byly měkké. Bylo slyšet pískání veverek a louskání oříšků. Jemné chroupání a rychlé pobíhání v dutině stromu.
Ale šel dál, co nejrychleji, vítr mu vál do obličeje staré jehličí a prach.
Vtom narazil na ženu, mladou a slabou, s dítětem. Teď ji i viděl.

„Drahý, nechci žádné děti. Nikdy,“ paní Veverková zapadla do křesla.

„Co tě to popadlo? Ještě včera jsi jich chtěla nejmíň dvacet!“ Veverka si sedl naproti a začal jí masírovat packy.

„Šéf přivedl do práce cizí děti. A takový nepořádek jsme tam nikdy neměli, naprostý CHAOS!“

„Ale naše děti by…”

„Mám z toho trauma! Všechny byly protivné a jedna z nich,” zachvěla se při té vzpomínce, „si mě chtěla odnést domů jako mazlíčka.”

„A co jsi s ní udělala?“

„Hodila ji do spalovny.“

Pak Veverka raději nechtěl vědět více. Ale doufal, že pan Wonka už nikdy do továrny žádné děti nepozve.

Doktorka Machatá byla stále obluzená. Normálně by byl rád, měl opravdu strašný hlad, ale při nasávání by jej mohl zaskočit „hrobník”. Musel tu bábu nalákat do hrobky.
„Přijde mi odporné, že si ta rudá zvěř v lokdaunu volně pobíhá,” prohlásila žena. „A kouše.”
„Mám nedaleko sbírku veverčích samečků, samý pěkný chlupáč. Chcete se podívat?” Sotva domluvil, zavrčel. Proč zrovna teď blábolí takové nesmysly?
„Co?”
„Ta hovada se přemnožila,” vysvětloval klopotně. „A preparace je dokonalá antikoncepce.” I přes bolest hlavy vykulil oči v hypnotickém pohledu. „Pojďte!”
„Dědo, nasaďte si respirátor a nedělejte na mě psí oči.”
Popadl ji za paži. „Jdeme.”

Billy Crosby pracoval na odboru pro lékouzelnictví. Schvaloval nové léčebné lektvary a nová kouzla, zadával lékouzelnickým laborantům výzkumy na základě požadavků z Nemocnice sv. Munga. Svou velmi váženou pozici podtrhoval volnomyšlenkářským vzhledem sestávajícím z dlouhých dredů a batikovaného hábitu.
„Tak copak to tu dneska máme,“ vkročil zvesela do své kanceláře a s hrnkem kouřícího kafe se začal probírat štosem požadavků. Chvíli listoval pergameny a třídil je na hromádky podle důležitosti, když v tom se zarazil.
„Antikoncepční lektvar pro... veverky?“ Tento požadavek zaskočil i tak otevřenou mysl, jako byla ta Billyho.
Zavrtěl hlavou a svůj postoj okamžitě stvrdil úderem razítka ZAMÍTNUTO.