DMD č. 28. pro 28. 4. 2020. Téma: Ohleduplný sobec

The ship with its cargo was supposed to leave the next day. Their job was done.
But the creature unlocked part of my memories. What would happen if I slept close to it again?
“We might use this opportunity to snatch a ride to Copenhagen, the next stop,” said Arne. “To make sure everything is alright.”
His car was here... Risa’s farther away.
It didn’t make sense.
What is his agenda?
Is he going to meet some of his contacts?
“If you think so, partner...” agreed Risa reluctantly
The closer to Prague the better. Just get him to Swan somehow.

Zpátky do města jeli Manuelovou dodávkou, která se koketně upšoukla na každé druhé křižovatce jako stará teta, kterou trápí zažívání, ale nechce riskovat, že si vylije šálek čaje. Manuel práskal knírem do rytmu výmolů, zatímco se João a Zé dohadovali, kdo vyhraje zítřejší zápas. Pokaždé, když padlo jméno jednoho z klubů, Manuel poslal vzdušný polibek směrem k fotografii nalepené na předním skle s panenkou Marií Fátimskou.
„Tak zase zítra,“ loučil se Zé, když dodávka zastavila u pošty.
„Já… říkal jsem si… abych vám nenarušoval tempo… jen byste se zdržovali,“ blekotal K.
„Ani nápad, senhor. V sedm vyrážíme,“ zazubil se João.

Pohladil ji po tváři a když jeho dotyky zabloudily níž, Adina začala roztávat.

Tečka. Dnešní kapitola ukončena, tu zítřejší zahájím probuzením a teď můžu do parku na pivo.

Klid. Ticho. Čerstvý vzduch. Sakra, támhlety dvě slepice míří k vedlejší lavičce! Kurnik!

“A Adina je úplně nejlepší hrdinka! A má vyjít další díl!”

Sákryš. Fanynky.

“No já se už nemůžu dočkat! Akorát by nemusela skončit kapitola pokaždý, když na to chtěj vlítnout!”
“Tak von je autor asi ohleduplnej a chce jim dopřát trochu soukromí.”
“Fakt myslíš?”

Ále houby, milé dámy, autor je sobec, co se nechce otravovat psaním hloupých milostných scén.

“Platí oboje!” ozvalo se zpoza Wilsona. On jen s povzdechem zaplatil a následoval House ke stolu v nemocniční kantýně.
“Tak začni. Jaké argumenty pro rozchod s Amber mi předložíš dnes?” zabodl Wilson vidličku do salátu.
“Žádné. Jestli jsi s ní opravdu šťastný, nechávám to být.”
V ten moment vytáhl z kapsy pager a se slovy “Kolabuje mi pacient.” se odbelhal pryč.
Wilson zůstal nevěřícně zirat na svého přítele, který se k němu poprvé v životě zachoval ohleduplně.
Houseovi se mezitím v hlavě rodil plán, jak rozejít Wilsona a Amber. Když falešným ujištěním Jamese ukolébal, bylo to snadnější, než kdy dřív.

K pultu rychlého občerstvení přistoupil muž. Při prohlížení nabídky se podrbal ve svých na ježka ostříhaných vlasech a servírce nad ním zablikal popisek voják. Vypadal unaveně, ale místní kofeinový cloumák by dokázal probudit mrtvého.
Objednal pro tři a zaplatil. Když vracel peněženku do kapsy, přišlo na něj kýchnutí. Otočil se zády a chytil to do kapesníku, slušný chlap, ne jako ti zdejší otrapové, co nechávají špínu a tělesné tekutiny všude, kam přijdou.
„Moc se omlouvám,“ spustil, jakmile se otočil zpátky k pultu. Servírka mávla rukou.
„Lehké letní nachlazení, to nic není, nadlábnete se a bude to pryč!" usmála se ještě.

"Sheldone! Co se stalo s mým autem?"
Penny vtrhla ke klukům do bytu a vypadala vyloženě vytočeně. Ne, že by to Sheldon sedící na svém místě dokázal rozeznat.
"Ale to byla maličkost," zkusil špatně zahraný výraz falešné skromnosti, "vlastně mi za to nemusíš děkovat. Ne moc."
"Děkovat? Ty jsi mi ukradl auto a já ti mám děkovat?"
Leonard si v kuchyni pobaveně otevřel chipsy.
"Není to krádež, když jsem ti ho vrátil opravené. Vlastně by poděkování neuškodilo, dělal jsem to, protože jsem ohleduplný!"
"Cože?" vydechla Penny.
"Budeš mě teď vozit do práce, nechci tě otravovat stížnostmi na stav tvého auta.

„Kde je Tasha?“ zeptal se Bastian výhružně. Dýka v jeho ruce se i v šeru leskla.
„Odejdi. Ji zachránit nemůžeš."
„Kde je moje snoubenka?“ zopakoval přes zaťaté zuby.
„Tvoje snoubenka, to je ovšem jiná,“ vládce běsů vypadal téměř pobaveně.
„Nějaký způsob musí být,“ řekl Bastian tiše. A přestože v ruce svíral dýku, nebyla to výhružka.
„Ale jistě, způsob vždycky je.“ Přízrak zkřivil rty do čehosi, co snad mělo být úsměvem. „Jde pouze o to, co jsi ochotný obětovat.“
Bastian nezaváhal. Čím častěji na tu chvíli vzpomínal, tím víc ho vlastní chladnokrevnost děsila. Přesto věděl, že by to vyslovil znovu.
„Všechno.“

Zasněně se dívala za odcházející postavou. Byl z ní určitě unešený! Viděla jeh obdivný pohled. Milovala, když ji idé obskakovali a žasli nad její krásou a vůní. Musel si myslet, jaká je ohleduplná, že ho ani nepopíchala, když utrhl ten nejkásnější květ. A přitom byla takový sobec! Nezáleželo na tom, jestli si ten člověk ublíží, hlavně když její květ vystaví v nejnádhernější váze. Všichni, kteří ji spatří, pak budou chtít pěstovat růže! Zvěst o její kráse se ponese světem a ona bude tak schovívavá, že dovolí těm podřadným lidským bytostem spočinou na ní zrakem a dýchat vzduch prosycený vůní růží.

Na snídani bylo dávno pozdě a tak byla Velká síň téměř vylidněná.
„Levý křídlo vezme camrál-“
Sirius najednou zbystřil a přerušil Jamesův famfrpálový monolog.
„Reme, ty máš čokoládu!“
„Kdo ti to navykládal,“ snažil se Remus marně odvést pozornost od krabičky čokoládových tyčinek s nápisem ‚Pocky‘.
„Rozdělíš se?“
„Ne,“ odtušil Remus suše.
„To je sobecký.“
„Já jsem ohleduplnost sama.“
Na chvíli u stolu opět zavládlo ticho.
„Mimochodem, jíš to úplně špatně.“
Remus se zasmál. „Buď té dobroty a ukaž mi, jak se čokoládový tyčinky jí správně.“
„S radostí,“ ušklíbl se Sirius.

O chvíli později se Jamesova miska cereálií rozbila o podlahu.

Jeden z jeho problémů byl, že se na něm nikdo nedokázal shodnout. To se vám často stane, když zemřete a zanecháte po sobě jenom vzpomínky a historky, mnohokrát zveličené od lidí, co vás nikdy ani nepotkali.
Děsivý a krutý, tvrdili jedni! Dobrák se srdcem ze zlata, tvrdili jiní (ti méně početní). Mezi lotosy jste se mohli doslechnout, jaký to byl sobec, který opustil a zradil svou rodinu. Lidé v červeném si šeptali o zachránci, který pro ně obětoval vše.
Obvykle by to nevadilo - co záleží mrtvým na tom, co se o nich říká?
Jenže když žijete znova, je to složitější.