DMD č. 14. pro 14. 4. 2020. Téma: Karanténa

Dřevěným barákem plným patrových paland profukuje vítr.
Trestanci se choulí pod dekami, zmoženi prací spí. Občas se některý ve spánku ožene, něco zamumlá, okřídlená tečka se prudce vznese, ale za chvíli se zase usadí na jiném kavalci, jiné kůži, jiném krmení a spokojeně zabziká. Ne že by to přes chrápání šlo slyšet.

Dřevěným barákem profukuje vítr, ale pořád je tu líp než v barabizně na konci tábora. Tam nejsou ani postele. Jen deka pro každého, jednu pod sebe, druhou nad nás, stul se, jak se dá, stejně tu umřeme.
Epidemie si razí cestu táborem, a kdo nepracuje, proč by žil.

Doktor procházel po dlouhých chodbách hradu. Byl sám, jen on a všudypřítomné ticho. Alespoň prozatím.

Nebyl si jistý, jak dlouho už tu přebýval. Zdálo se to jako dny, týdny, ale někde v podvědomí věděl, že to je doopravdy mnohem víc. Viděl to ve hvězdách, které byly příliš vzdálené v čase.

Vždycky to trvalo stejnou dobu, než si uvědomil, co se děje. Pak ho to našlo a donutilo začít znovu.

Byl uvězněný v nekonečné smyčce, zcela izolovaný. Téměř jako v karanténě až na to, že nemoc tu zavřeli s ním. A ona byla vždy na blízku a pokaždé ho nakonec dostala.

Od propuknutí koronavirové epidemie skončilo v nařízené karanténě 156 zaměstnanců (včetně mě).
Někteří už byli propuštěni zpět do služby (to zní zvláštně, když si uvědomím, že zaměstnanci jiných firem byli po skončení karantény propuštěni definitivně).
Ostatní však ve svém domácím vězení zůstávají.
„Slyšela jsem, že Ruda začíná trochu blbnout,“ informovala kolegy na záloze Dáša. „Přidal se na Facebooku do nějaký skupiny pro elektromechanický nadšence a vyrobil si chytrou kuchyň. Než se převlíkne z pyžama, má na stole míchaný vejce a půllitr kafe. Jo a včera naučil sporák hrát piškvorky. Mariáš prej ještě potrvá.“
„Jak dlouho že je doma?“
„Teprve tejden.“

“Šéfe, je tu nejaký magor a mele něco o karanténe!“
„Pošli ho ke mně. Já to s ním vyřídím...“

--------------------------------------------------------

„... tak co, šéfe, jak to šlo s tím typem včera?“
„Ty vole Stěpáne, vždyť to byl nejaký Američan s urvanou anténou od auta.
Potřeboval jí přidelat zpátky.“
„Já sem si hned říkal, proč mi mává tou anténou před ksichtem...“
„Štěpáne, umíš ty vůbec anglicky?“
„Ani prd, šéfinku.“

Marek si palcem a ukazováčkem levé ruky pošouchal bradu.
Měl svého kamaráda/podřízeného rád, ale někdy by ho nějradši vyměnil.
„Car antenna, car antenna... karanténa... achjo...“
Kroutil hlavou a nevycházel z úžasu.
„Vůl jeden...“ zašeptal.

Lékaři se s podobnou nákazou nikdy nesetkali. Šířila se rychlostí blesku. Každou noc přibyly i stovky nových případů. Žádný zaručený lék zatím neexistoval. Dokonce tu nemoc nedokázali ani pořádně identifikovat. Název si vymyslet mohli, ale jak se šířila?! Jak se proti ní chránit?!
Byla vyhlášená celostátní karanténa. "Pokud pociťujete příznaky, zůstaňte doma," říkali v médiích. Nakonec museli zůstat doma všichni.
Žádný spánek v noci, nesnesitelná únava ve dne, zostření smyslů, bolesti dásní, nižší teplota těla a především anémie. Lékařům to nedávalo smysl.
Nevěděli, že karanténu lidé po nocích porušovali. A že nakažení měli na stehnech ty dvě stejné nenápadné dírky.

Babička s dědečkem šli do práce, a tak nechali Budulínka doma samotného. Měl si hrát, jíst hrášek a neotvírat. Přišla ale liška podšitá a prosila:

„Dej mi hrášku, povozím tě na ocásku.“

Budulínek věděl, že by neměl, ale z osamění nakonec podlehl. Liška ho povozila po světnici, ale pak šup do lesa do své díry.

Když prarodiče zjistili, co se stalo, vyrazili k noře, kde hráli a zpívali.

Liška vyslala lišče, aby je utišilo – oni ho lapili do pytle.

Liška vyslala druhé – lapili druhé.

Liška vyšla sama – lapili lišku.

A tak babička s dědečkem vyprášili šelmám kožich a zachránili Budulínka.

„Jistěže máme mapy,“ přisvědčil zmateně Amias. „Jsme přece taky na cestě. Obchodníci se snad začali orientovat podle hvězd?“
„No, to ne. Ale všechny mapy zůstaly v táboře.“
„A to je problém?“
„Kempujem u jednoho jezera. Je to tak hodinu cesty.“
Amiasovi začínala celá situace zapadat do sebe. Henryho nenadálé zjevení uprostřed lesa bez jakýchkoli věcí, například. „Netušíš, kde to je.“
Henry si rukou pročísl vlasy a rozhlédl se po mýtině. Všechny směry se mu zdály stejné. Odpovídat nemusel.
*
„Karan? Tena?“ snažil se Henry přeluštit vybledlé písmo. „Aha, jasně, Kerren. To je ale ještě pořádnej kus cesty. Není tu podrobnější mapa?“

"Co, co, cože? Příliš zdravé stravy?" vyblekotal po prvotním překvapení Šumař.
"Jistě! Zzzzdrrravá ssstrrrava je sssměsss bylin zzzzpůsobujícíííí halucccinace a amnézzzii."
"Ehm," vydal ze sebe jen Šumař, a následně se vydal hopkaje, dle rady jeho společníka, vstříc svému osudu.

"Toto je třřřisssta třřicáté ssslyšššení našší rrrady," ozvalo se prostorem před trůnem, na kterém seděl tvor stejného vzhledu, jako byl ten, co Šumaře vyzvedl, avšak několikráte tlustší.
"Zde předvedený, byl ssse svolením Vašeho majessstátu po pozzzřřření zzzdravé ssstravy umíssstěn na třři dny do karantény," poznamenal tvor, který Šumaře přivedl k jejich vůdci.

Tvor na trůně se na Šumaře podíval a pronesl:

Už to bylo téměř dobré.
Už téměř fungoval.
Už to téměř nebylo poznat. Dnes už si totiž stejně málokdo lidí skutečně všímá.

Vstával. Vycházel z domu. Na trhu si koupil zeleninu. Hřál se na slunci. Dokonce mluvil s lidmi, aspoň trochu. Jedl. Večer si četl knížku. Spal.

A pak se všechno změnilo.

Teď chodit ven nesměl.
Nesměl mluvit s lidmi.
Nikde nikdo nebyl.

Hlasy v jeho hlavě, šeptající o jeho neschopnosti a zbytečnosti, znova zesílily.
Ztratil tu křehkou, teprve nedávno nabytou nit rovnováhy, která ho vedla z jednoho dne do druhého.

Po nocích sledoval starou tapetu nad postelí.

Dávala smysl.

Jedna
Dva
Tři
Čtyři
Pět
Šest
Sedm
Osm
Devět
Deset
Jedenáct
Dvanáct
Třináct
Čtrnáct
Patnáct
Šestnáct
Sedmnáct
Osmnáct
Devatenáct
Dvacet
Dvacet jedna
Dvacet dva
Dvacet tři
Dvacet čtyři
Dvacet pět
Dvacet šest
Dvacet sedm
Dvacet osm
Dvacet devět
Třicet
Třicet jedna
Třicet dva
Třicet tři
Třicet čtyři
Třicet pět
Třicet šest
Třicet sedm
Třicet osm
Třicet devět
Čtyřicet

Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Už jdu!

Loď mrtvých byla po čtyřicetidenním čekání konečně vtažena do přístavu. A smrt, ukrytá mezi štůčky nádherných cizokrajných látek, opět vyšla na světlo, aby sklidila úrodu.

Písk písk drb drb chcíp.