Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Ležela na posteli vedle svého mladého spisovatele a ustaraně ho pozorovala.
Jeho obličej nesl viditelné známky trápení.
“A seš si jistý, že to byla ona, kdo se líbal s tím fotbalistou? Hmm? Ach jo. Dobrá, tak to asi byla ona. Ale podívej, i když to teď bolí, vytváří to prostor pro nové příležitosti. Jako prázdná stránka bloku, jako sekce ‘Místo pro vaše komentáře,’ jako nápis ‘Plocha pro vaši reklamu.’ Je na tobě čím je zaplníš. Je to dobrodružství… Oh... Já ti nepomáhám, viď,” zamumlala. “Tak já dneska budu mlčet,” navrhla, přisunula se k němu a objala ho.
„Není to přesně to, co hledáme?“ zamne si ruce Robert se zálibným pohledem na lovecké zbraně na věšáku v osamělé hájence za Řevničovem.
„Ještě potřebujeme náboje,“ ušklíbne se Milan, „jdu se vychcat…“
„Počkej,“ nechápe Václav, „musíme co nejrychlejc vypadnout! A žádný stopy…“
„Naopak,“ značkuje snědý mladík kožešinu u krbu, „ať pěkně vědí, kdo to udělal!“
„Přestaň blbnout,“ zavrčí Robert, „a raději přines nějakou tašku. Našel jsem střelivo!“
Václav stáhne z ušáku deku a podá ji Robertovi, Milan přistoupí k jedinému zrcadlu v předsíňce, dýchne na něj a do zamlžení obtiskne ruku.
„Moje reklama,“ směje se, „ať se vztekaj, komouši zasraný!“
Sušice 2018-2019
To, co upoutalo mé oko, a zanechalo to ve mně nesmazatelnou stopu. Doteď hledám smysl toho všeho.
Vlastnili firmu s krby. Bořek a Igor byli dobří přátelé, při zakládání firmy si vždycky vyšli vstříc. Nikdy nenastal problém. Jednoho dne přišla skvělá nabídka, která jejich firmu mohla raketově vystřelit do oblak.
Potřebují reklamu!
A tak Bořek chtěl vzít šanci do svých rukou, aniž by o tom Igorovi řekl.
Vše bylo připravené: fotograf, zapálený krb, atmosféra plná harmonie a kočka Irena.
Přesto to Bořkovi nedalo a něco málo Igorovi vyzradil. Nápad s kočkou se mu velice líbil.
Týden na to už byl billboard hotov.
Prsatá kočka Irena se usmívala na přijíždějící auta do Sušice (směrem od sila).
Krb zastíněn.
Dnes už tam Irenku neuvidíte, ale "nabízela" tam KRBY necelé 2 roky.
Pro pány určitě velice zajímavá podívaná, pro dámské zájemkyně o krby spíše vysoká konkurence.
A pro mě? Tento reklamní tah mě skutečně zarazil. Zprvu jsem se domnívala,že to je nabídka sušických (nikoli sirek) ale jistých služeb....krbu jsem si všimla až po X-tém průjezdu.
Kdysi jsem slyšel, neodzdrojováno, berte proto prosím se smysly všemi přimhouřenými.
„Kolik nás zbylo?“ zeptá se unaveně svého pobočníka, nejvyšší šarže pod sebou.
„Pozor!“ zavelí nadporučík, přepočítá vyhublé otrhance a hlásí: „Pane, šestadvacet i s námi, pane!“
Na obzoru stoupá kouř, práskání výbuchů doléhá až sem.
„Sedm napíše pé, sedm ó, na dvojité vé nás bude deset.“
„Slyšeli jste, rozdělte se!“ činí se pravá ruka.
„Počkej,“ zadrží jej kapitán, „ještě musíme najít plochu na naši… reklamu, řekněme. Seshora dobře viditelnou!“
Nakonec tu nešťastnou zemi vybombardují celou, pomyslí si, ať užijí vycházejícího slunce pěkně zblízka.
Asi marná, ale poslední naděje.
Na poli skládají svá těla do tří písmen: POW. Prisoners of War.
"Už aby ten režim uvolnili a já mohl jet odzimovat zahradu," povzdechne si Tadeáš.
"Myslíš, že bouda stále stojí?" jedovatě reaguje Timea.
"To doufám. Jó, kdybych mohl její štít nabídnout jako reklamní plochu, hned by byly prachy na rekonstrukci," zasní se Tadeáš. "Ale mě by každá agentura poslala k šípku."
"Proč ne přímo podnikatel? Co tvůj kamarád Jimram? Firma Šoustek by tam nechtěla propagovat své skvělé produkty?" napadá Timeu.
"Jimram je dobrý kamarád, ale na to ho nepřemluvím. Pro pár okolních zahrádkářů tam reklamu nedá. Ani zadarmo."
"Tak už, Tadeáši, začni vymýšlet něco realističtějšího," vrací Timea svého muže na zem.
"Jaká je teď koncentrace elementu?"
"Něco přes padesát megasigimů!"
"A přírůstek?"
"Lineární zhruba dvěstěpadesát kilo za minutu!" křičí nervózní Alaemma.
"Uff. Tak to máme minimálně tři hodiny času s tím něco dělat, takže klid, " pousmál se Leydenforz, "co jsem to předtím říkal?"
"Proč něékdo ten výbuch uděélal. Jste si jist, že to něvzniklo spontánně?"
"Samovolný štěpný výbuch co já vím nebyl nikdy zaznamenán, jo, tohle někdo způsobil."
"Možná se nějakej hajzl chce předvést, jako, podívejte, co dokážu!"
"Myslíte, že je to reklama, drahá kolegyně?"
"Anebo výhrůžka."
"Napadá vás někdo, kdo by měl takové schopnosti a byl takový magor?"
"Ně."
"Ne."
Téma si vynutilo tento rozhovor už teď, původně jsem myslel, že to budou řešit až později...
Jelikož nápady chodí bez ptaní, navazuji na kousek o vynálezu koprovky a neopouštím svého hrdinu.
A řekněme, že jako 12+
Když Portius táhl Attilia hlouběji a hlouběji do srdce špinavých uliček Pompejích, očekával mladý gladiátor obvyklý obsah jejich tajných nočních schůzek. Místo laciného slamníku ve špinavé díře za lázněmi stáli teď oba v zadní části čísi vily a doslova civěli do zdi.
"Tady! Tady je to," ukazoval nadšeně Portius a zašermoval lampou kamsi mezi čmáranice, jež tu zanechávaly už desítky let nenechavé ruce.
ATTILIUS ADMIRABILE HEROS EST
"Kvůli tomu jsme šli až sem?" nechápal Attilius.
"Není to úžasné?"
"Úžasný by byl nápis na Vesuvské bráně, ne v pochcané uličce," mručel mladý gladiátor.
"Tak na bráně. Hm..." šibalsky se usmál Portius.
Pointa jejich činů jest dána tématem a věřte, že hrdinskými činy mladého gladiátora byla ta brána počmáraná do té doby, než z Pompejí odklidili ten sajrajt...
Paní Ajúola se laskavě usmívala na své tři nečekané hosty, které ráno "sklidila" ve své bylinkové zahrádce. Bludička, pidiďas a černomůrka nadšeně vylizovali už třetí talíř.
"Chutnalo?" zazněl její melodický hlas.
"Húhú!" mlaskla spokojeně Vúšvusula.
"A jak!" přitakal Ukuk. "Vznešená a laskavá paní, tohle je ta nejlahodnější koprová omáčka pod sluncem. Tam nade dveřmi vaší chaloupky, tam si pověste štít, vždyť vaší kuchyni by měli ochutnat všichni."
"To by mohl být problém," zasmála se, "žiji v Proměnlivém domě. A jak již název napovídá, mění podobu. Pokud se pro vývěsní štít nerozhodne sám, já mu ji nutit nemohu."
"Jaká škoda, uďasa."
Původní název zněl cyničtěji, ale rozhodla jsem se dát přednost estetice.
Možná ne tak úplně reklama, ale stejně mě to tak trochu fascinuje. A bod je bod.
To okno přitahuje pohledy a uprostřed vší gotiky působí trochu zvláštně. Však také současníkům vadilo, původní návrh musel být upraven.
Nicméně je to skvostné dílo. Těžko rozeznat všechny plošky, ale harmonie barev okouzluje. To nejdůležitější se soustředilo doprostřed. Nahoře, v zelených tónech přecházejích do žluti, křtí arcibiskup Metoděj knížete Bořivoje. Pod ním vidíme v sálající žluté a červené svatou Ludmilu s malým Václavem jako středobod. Po stranách se v tlumenější modré odvíjejí životy věrozvěstů, Cyrila a Metoděje.
Ovšem dole v příjemných zelenomodrých tónech vidíme něco jiného, alegorii připomínající sponzora. Na cedulce s věnováním se vyjímá dobře čitelné jméno: Banka Slavie.
V den a hodinu vypuštění jsem člověku pořádně vyčinila. To si určitě na billboard nedá. Ani za rámeček.
Byla jsem unavená a rozbolavělá a ona chce, abych letěla hledat letoviště?
Nejradši bych se zavěsila na nejbližší billboard a spala tři dny.
Moje mládě má třetinu mé váhy a velikosti. Proto se nedivte, že se mi tři hodiny po porodu opravdu nechtělo nikam letět.
Člověk mě ale táhla ven. Odhákla ze sítě obě moje křídla a levou nohu. Kousla jsem. Do rukavice. Nebylo to nic platné
Pak si konečně všimla mého miminka, zaječela, vrátila mě zpátky do úkrytu a odnesla domů.
Netopýří těhotenství je zajímavá věc - trvá 6-8 týdnů (u netopýrů rezavých) a samice se může i pozdržet, pokud zrovna nejsou dobré podmínky. Otěhotní obvykle, jakmile jsou dobré podmínky a dostatek jídla, v průběhu dubna a rodí se na začátku června. První dny má matka mládě neustále pod křídlem, když už povyroste, nechává je v kolonii. Mláďata neudrží svou tělesnou teplotu a tak se tisknout k sobě a zahřívají. Proto musí letní kolonie být na teplém místě.
Současná teplá zima způsobuje, že se netopýří budí brzy. V přírodě není dost jídla, a tak nejsou podmínky. V záchranné stanici ale dostanou jídla, kolik chtějí, a může se stát, že jejich tělo usoudí, že jídla je dost a otěhotní předčasně. Bez kolonie a nejistým jarním počasím je otázka přežití mláděte dost nejasná, a tak celá mladá rodina (matka, mimino a matčina spolubydlící) zůstane v lidské péči, dokud nebude mimino schopné létat. To bude trvat asi měsíc, takže mládě bude prakticky samostatné v době, kdy se jeho spolužáci z netopýří školky teprve narodí.
