DMD č. 9 pro 9. 4. 2019. Téma: Sklepmistr

Tradičním nápojem v Mexiku je pochopitelně tequila, té jsem ale nikdy nepropadla. Zato víno, to je jiná (dvacet let strávených na vinobraní ve Francii se musí někde projevit). Takže zatímco většina výpravy likviduje litrové lahve Jimadora jak na běžícím pásu, já s kamarádkou horalkou po večerech testujeme různé druhy vína – mexické má kvalitu kolísavou, ale nachází se tu i dostatečný výběr kvalitních dovozových z Chile, za velmi příznivé ceny. K tomu zdejší výborné kozí sýry, případně olivy, co víc si lze přát.

Nezanedbatelným pozitivním vedlejším efektem těchto nevinných dýchánků byla dohoda ohledně výletu do Paříže, kde budeme v degustaci pokračovat.

Na odpolední kávě probrala Michelle s profesorkou Viburlinovou všechno, co se dělo o uplynulých prázdninách. Pak se dostalo i na drby v profesorském sboru. Profesorka jich věděla mnoho a neměla problém se o ně podělit.
“Profesorka Toslová asi bude letos odcházet na odpočinek, vypadá to, že výuka už je na ní moc a touží po svém klidu,” prohodila jen tak do větru. Mich to zaujalo. Jednalo se o ředitelku Zmijozelského sklepení, která vyučovala staré runy. Ve třídě však vládla velmi pevnou rukou. Působila strašidelně, ale na to si už všichni zvykli.
“Tak to opravdu nevím, jestli budu slavit nebo brečet!”

Hospodský vynesl ze sklepa poslední lahev ostrou pálenky, pro kterou ho tajemná zákaznice poslala. Ta však teď zmoženě ležela na barovém pultu, nejspíš spala. Kromě ní už v knajpě zbývalo jen pár štamgastů zalezlí v temných zákoutích, jako obvykle.

Posadil se vedle spící ženy a dloubl do ní loktem. S úlekem se probudila. "Vám už dneska nenaleju," sálal z ní alkohol, nikdy neviděl ženu tolik pít. "Už běžte."

"Nemám kam," zamumlala a obrátila svou sklenici vzhůru nohama, aby z ní získala poslední kapky.

Hospodský si povzdechl, postavil se a vzal neznámou kolem ramen. "Tak pojďte, mám ještě jeden volný pokoj."

„Jeden z vás je vrah,“ pronesl malý detektiv tónem, který nepřipouštěl námitek.
„Ale kdo, Monsieur, kdo? Nikdo z nás proti strýčkovi nic neměl!“ zvolala drobná blondýnka.
„Jistě. Nikdo z vás vyjma osoby, která svou totožnost jen předstírá.“
„A kdo to je?“ opáčil se zjevnou arogancí v hlase muž s vlnitými vlasy.
„Vy!“ zvolal detektiv. „To vy nejste tím, za koho se vydáváte! Jinak byste nám nemohl k propečeným jehněčím kotletkám přinést ze sklepa veltlínské zelené, non, takové barbarství, mon Dieu! Byl byste přinesl červené víno, konkrétně to skvělé bordeaux z Pauillacu!
Kde je tělo pravého sklepmistra?“ zahřímal mužíček s knírem.

Vypravěč oslovil Čestislava a jeho paní. Nebyl čas chodit kolem horké kaše. Vysvětlil mu, co se děje a požádal jej o pomoc. Sledoval, jak se pokouší napojit na magický zdroj Města a vyčkával.

„Jako by všechno ukazovalo na tam toho kluka,“ prohlásil Česťa a ukázal na mladíka pod branou.

„Ale vždyť to je Pepík. Jeho děda dělá sklepmistra v Prazdroji,“ ozvala se Zuzana.

Vypravěč se otočil k chlapci a pokusil se otevřít okno, kterým by nahlédl do budoucnosti na jeho potomky.

Činnost, která by jindy zabrala necelou vteřinu, teď trvala minuty.
Nakonec však spatřil ženu plačící starému Čestislavovi v náručí.

... vdech.
Hmmm.
... pfff.
Dým se pomalu rozplývá.
...vdech.
"Vole, nesoukromnič."
"Jo, pošli to dál."
Chrch eh
"Jasně, klídek..."

"Ha! Koho to tu máme! Drenzo, Tongaki, Halleran!"
Učitel dějepisu Arakill se zpoza rohu zjevil zcela znenadání.
Tři žáci zůstali stát jako zkoprnělí.
"Kouření za školou, to se bude ve vašich záznamech hezky vyjímat. Rodiče o tom jistě také rádi uslyší.
Tongaki, co to schováváte za zády? No sem s tím!"
"Tremelnarské modré, jižní svahy 12 152 TC, z archivu sklepmistra Ornikoura"
"Takže i chlast - chlapci, chlapci"
V letním dni byla lahev již dosti prohřátá.
Učitel přičichl.
Taková škoda, zkazit tak dobré víno...

Ivanův děděček odešel na onen svět a po té, co proběhl řádný moravský pohřeb, bylo na Ivanovi, aby vyklidil jeho byt.

"Z Prahy...do Olomouce, vole. Po D1!" lamentoval Saša na gauči, přestože měli tankodrom dávno za sebou.

Lynda, Týna a Ivan mezitím vyklízeli šatník.

"Tohle snad dědek v životě neměl na sobě," prohlížel Ivan zánovní oblek.

"Tenhle kabát je taky novej," přitakala Týna.

"Tenhle Sklepmistr taky!" vynořila se Lynda s litrovou flaškou ze dna šatníku a vytáhla z kapsy vývrtku.

"Lyndo, neblbni, děda byl v důchoďáku od devadesátýhošestýho!"

"Archivní!" zakřičel Saša a běžel pro sklenky.

Byl to špatný nápad.

Pan Keith si víno vychutnával jako znalec. Prázdná konverzace vplula do hlubších vod.
„Nepochopí, že jste mu zachránila kůži, madam.“
„Lepší Clifton v podpalubí, než posádka na nože, nemyslíte?“
Opatrné zamylšení. Pouštěl se na tenký led. Zpochybňování rozhodnutí nadřízeného se nevyplácelo. Víno však bylo silnější.
„V tuhle chvíli... Odpusťte, madam.“
Zarazil se v půli věty.
„Znáte ho?“
„Z doslechu.“
Vyhýbavá slova muže, který strávil na pevnině příliš času. Skrývala zkušenost s těmi, co moc směňují za peníze. Změnila téma.
„To zdržení bude mít následky.“
Nemluvila jen o zásobách. Nepotřebovala hospodáře. Mít přehled bylo podmínkou přežití. Avšak přežití nebylo zárukou úspěchu.

"Původní cvočkařský veřtat … v druhé polovině 19. století jedna z mnoha dílen, která se v chudém brdském kraji snažila uživit několik rodin z okolí tavením rudy a výrobou drobného železářského zboží."
web Infocentra Rožmitál pod Třemšínem
Alej Johanky z Rožmitálu zavedla poutníky až k domu č.p. 74., který stál na okraji Starého Rožmitálu. Starší paní tam zalévala květiny vodu z lahve od červeného vína.
„Sklepmistr?!“ pozastavil se na lahví Kněz, který byl tak trochu vtipálek. „Mešní víno mám lepší.“
„Dobrý den, paní. Nevíte, kde bychom našli cvokařské muzeum?“ zeptal se ženy Světec.
Paní se pobaveně zasmála. „Stojíte před ním.“

Při pobytu v kobce bylo třeba zachovávat jistou etiketu. Přístup vězně tvořil onu pomyslnou hranici, kterou se sklepení odlišovalo od obyčejného sklepa.
Zoufalé zvonění řetězy bylo obecně považováno za projev dobrých mravů. Pokud vězeň dodržoval úřední hodiny. Žalářníci se také potřebovali vyspat.
Navíc je uklidňoval pocit, že zvukové projevy dokládají, že vězněný je stále naživu.
Nebo neodešel.
Tuto skutečnost si ovšem nemohli ověřit. Dveře kobky byly bezpečně uzamčené zevnitř.
Vetinari zkontroloval kapesní hodinky. Do žaláře doléhaly pouze vzdálené výkřiky davu, ať už rozezleného, či prchajícího. Nechá Elániovi ve městě ještě pár hodin volnou ruku.
Jistě to bude mít výchovný účinek.