DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

“Okovej mi koně,” požádal mladý muž plešatějícího kováře. “Zadek. Ať podkovy dobře sedí!”
Kovář zachytil minci, úslužně se uklonil.
Mladík se zatím vydal do nedaleké krčmy. V tuto dobu tam bylo skoro prázdno, jen u zadního stolu seděl vousatý muž s tetováním nad levým okem. Tady v Kar-galhadu to nebylo nic neobvyklého.
Dovolil se, jestli si může přisednout.
Vousáč kývl, neřekl nic.
Mladý muž si objednal černé pivo. “Maniela. Mentis,” zvedl korbel do výše očí.
Vousáč se pousmál. Minulost. Budoucnost. To bylo smluvené heslo. “Ty jsi Eyssal. Poznal jsem tě, jak jsi vešel. Jsi podobný otci. Mám pro tebe zprávu.”

Dlouhej zadku,
máš bejt v chládku!
(přičarované na jeho učebnice)
Prdel spadla do záchoda,
zavřela se za ní voda.
(když mu vymáchali hlavu v záchodové míse)
Prdel, zadek, řiť,
svoji žábu chyť!
(když vyhodili Trevora oknem)
Víte jaký je rozdíl mezi Longbottomem a Vydrníkem svatého Drába?
Žádný, obojí je stejná prdel.
(když míjel rozchechtanou skupinku)
Víte, kdo má místo předků akorát zadky?
Longbottom!
(vyškrábané do dveří na záchodě)
Longbottome, kde máš mámu?
Sedí, sedí v Azkabanu.
Longbottome, kde máš tátu?
sedí vedle, zadek v blátu.
(pokus o vyšší umění, doručeno Hulákem)
Sedí zadek v lochu
nakopni ho trochu!
(náhodný výkřik)

"Vážení, máte po zkouškách, nicméně kdo to s astronomií myslí vážně, nebude si válet šunky doma, ale pojede do Ondřejova," prohlásil docent Link.
...
Skupina mladých astronomů se zvědavě rozhlíží po observatoři.
"Tamtu srandičku zvládnete bez návodu, pro služby u spektrohelioskopu a radioteleskopu dostanete instruktáž."
Josip sedí u spektrohelioskopu. Zorné pole je červené, pozoruje v H alfa čáře. Co to...
"Erupce!"
"Kde?!" ozve se od radioteleskopu.
"Na Slunci!"
"Souřadnice, troubo!"
Radioteleskop natáčejí do pozice.
Josip poskakuje vzrušením na židličce. I přesto stíhá mačkat spoušť fotoaparátu.
Jediná erupce toho dne.
"Ach jo, seděli jsme všichni a jen Josip si vyseděl ostruhy. Klikař!"

Dvojice lodí směřovala do přístavu. Vrtošivý vítr vtipálek jakoby jim návrat nepřál. Vanul líně. Bez nadšení. Těžký vzduch čpěl létem umírajícím v podzimu. Betsy namáhavě krájela míle k domovu, jen co jí zle pochroumaná Siréne dovolila. Přesto postupvala vpřed. Kabel za kabelem. Míli za mílí. Přídí pevně cílila k západu a její oblá záď seděla na zvlněné hladině s neochvějnou jistotou. Zdálo se, že ji nic nemůže vyvést z rovnováhy. Přesto Frances sledovala obzor se zachmuřenou vráskou na čele. Obloha jako vymetená, bez mráčku, se nenápadně kabonila. Barometr od rána pomalu ale vytrvale klesal. Ospalý vánek se chystal k nadechnutí.

Pamatovala si přesně osm případů, kdy spolužačce slibovala, že si ty boty konečně odveze s sebou do Brna (ve skutečnosti se to stalo sedmnáctkrát). Ve středu po tom slavném dni, kdy je konečně nacpala do přeplněného batohu, si naplánovaly sraz u Svitavy.
Na poslední chvíli jí to překazil blížící se deadline seminárky.
Další úterý přišla po úmorném horku dlouho očekávaná bouře.
Po víkendu, kdy své nohy bez varování protáhla všemi možnými pohyby, se rozhodla dát jim alespoň týden oddych.
Další týden najednou bylo zkouškový.
Sedíc ve vlaku domů (s botami v rukou; do batohu se nevešly) sledovala běžce kolem trati.

Po mém příjezdu na Wildaran jsem zjistila, že tady mají skvělé koně a když se domluvím, můžu si některého z nich vzít na projížďku. Nejprve jsem tam chodila jen kvůli koním, ale pak jsem potkala Damiána, který zde pracoval a důvody mých návštěv se trošku změnily.
Protože si většina laiků si myslí, že jezdit na koni je vlastně jen sedět na zadku a nechat se vozit, dostávala jsem zpočátku mírné kobylky a doprovod nějakého pomocníka. Když Damián zjistil, že už mám zkušenosti s ježděním, rád nachystal temperamentnější koně a vyjel si se mnou na projížďku.
A já jsem se zamilovala.

Má krásný palác, spousty služebnictva a všechny rozkoše světa na dosah ruky. Když ji natáhne, zjistí, že jsou otrávené.
Má vlastní sanatorium, movitou klientelu a konečně samostatnost. Jediné, co jí chybí, je soucit.
Má šerifskou hvězdu. Je jediný zákon v tomhle městě. Tak proč utápí svůj smysl pro spravedlnost ve whiskey?
Má smečku chrtů. Každý den je karneval a všichni se smějí. Nevšiml si, že za maskami se ukrývá zášť a vztek.
Má zlatý důl. Vykazuje zisky a nepočítá ztráty. Ztratil jen jakoukoliv ohleduplnost.
Zatímco my sedíme na zadku. Hrajeme Dračák. Protože kolik charakterů máš, tolikrát jsi člověkem... půlelfem... gnómkou...

Jedinej logickej důvod pro to, abych zůstal sedět. Jedinej! A já si tady hovim a svádim to na všechny okolo. Jeden člověk se postaví a vyletim ze sedadla s rukama nad hlavou. Chtěl bych křičet a bušit pěstma, ale dál se krčim ve své pohodlné pozici pozorovatele. Kdo sleduje a nekoná, nejenže je zbytečný, ale ani nevyužívá příležitostí, kterých se mu dostalo. Je mi ze mě zle. Mučím se svými myšlenkami a té nejhorší z nich ani nedovolím, aby mě napadla. Snažím se. Je to ale nerovný boj, pohltila mě. Vím, že ten jeden člověk. Ten jeden člověk jsem já.

Zatímco Patrik si to už štrádoval silnicí směrem od Rooseveltova lesa
k centru města, asi kilometr od jeho polohy, v jakémsi dříve opuštěném
skladu panoval čilý ruch a hovor.
Ke starým, zrezivělým trubkám u stěn byli s roubíky v ústech přivázaní
Radek s Tomášem, na druhé straně místnosti se chechtali a pošťuchovali
Láďa a Petr a uprostřed seděl na židli přivázaný a rovněž s roubíkem,
Marek.
,,No, tak si hošana vyzkoušíme," pronesl chlípně Petr
a začal Marka pomalu osahávat.
,,Hm, zadek má dobrej, nezbeda jeden!"
A zmáčknul mu rukama obě půlky.
,,Jo, zadek sedí!" Přizvukoval jeho kolega.
Patrik zrychlil běh.

Jednoho dne Ajantis nahnal družinu na mši do chrámu boha Helma. Prý potřebují „spirituálně povzbudit“.
Po dvou hodinách kázání toho ale měli všichni, kromě Ajantise, plné zuby.
„Já chci ven!“ šeptla Imoen naléhavě. „Už mám od sezení na té tvrdé lavici otlačený zadek!“
Ajantis se na ni mrazivě usmál. „Seď,“ řekl pološeptem, „a poslouchej.“
„To se nedá, tyhle helmitské teze nejsou dost... razantní,“ protestovala Branwen, „a ty lavice jsou na sezení fakt strašně tvrdý!“
„Ajantisi, za tohle tě dotáhnu na obřad druidů v Cloakwoodu,“ vyhrožovala tiše Jaheira, „a to si fakt užiješ, protože tam se šest hodin v kuse stojí!“