DMD č. 23. pro 23. 4. 2018. Téma: Malebná slova

Užíváme osobní počítače, užívejme též poznámníky, destičky, jakož i chytré přenosné dálnozvuky. Mějme na klávesnicích Vstup a Unikni, oprašme z dob strojopisných přeřaďovač a zámek přeřaďovače. Můžeme míti klávesy Vlož a Vymaž, též Jinak, snad jen Ctrl se nám bude těžko do češtiny překládat.
Předchozí návrhy se týkaly tvrdovýrobků, i pro měkkovýrobky by se nějaká nová pojmenování našla. Třeba taková protipožární zeď.
Kdybych byl tytrubkářem, umístil bych na Tytrubko ohnivý projev, ve kterém bych se bil za čistotu jazyka. Kdybych byl na obličejovníku či podobné síti společenské, vedl bych tam na toto téma rozmluvy. Prozatím alespoň předkládám návrhy zdejšímu obecenstvu.

Už nějakou dobu se potácel mezi spánkem a bděním. Nevěděl, kde je, jak se tam dostal. Jen vzpomínka na potok a bodláčí, pak nic, tma, tmoucí. Občas mu do snu, (nebo to bylo mámení) vstoupil hrůzu-nahánějící muž a mučil ho ostrými nástroji. Tehdy si umiňoval, že musí zůstat příčetný. Proto si připomínal Yvana a jeho písně - ráno, když probudí tě milá tvář, pak na cestu už netřeba slunce zář..... chránily ho před pomateností. Ale jejich síla slábla. Naštěstí, než se utopil v malomyslnosti, zjevil se spojenec, tedy spojenkyně. Ta, která ho proměnila, mu dodávala odvahu: "Vydrž princi, pomoc se blíží."

Když se narodila, pojmenovali ji Marie. Už od malička jí ty příběhy vyprávěli. O Marii a Josefu a děťátku, narozeném v jesličkách. Také o Adamovi a Evě a o rajské zahradě. A o Bohu, který nad nimi bdí a poslouchá jejich motlitby. A o tom, jak je důležité chodit do kostela a ctít desatero. A všechno to znělo tak malebně a čišela z toho láska.
Potom Marie vyrostla a začala si v Bibli číst sama. Smrt. Vraždy. Řezání hlav i údů. Nezměrné násilí. Znásilnění.
Možná, že všechno v Bibli není až tak krásné. Možná, že taky záleží na úhlu pohledu.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a gde by som mau byť?
- No veď ja len tak, či si do knižnice nešiel.
- A čože by som tam robiu? Tunáka mi dobre. Aj ovečke sa dnes spokojnô, aj Anči sa dnes hádam bude chcieť dôjsť.
- Pištík, ale mal by si do knižnice ísť, pekne rozprávať by si sa naučil a aspoň by z teba na tých internetoch radosť mali.
- Jarík, internety ma milujú. Každý deň po mne sto slov vyžadujú.
- No však. Aspoň by si sa malebne vyjadrovať naučil a aj malé deti by tie tvoje slová čítať mohli.

Everything was nice and quiet throughout the week. No one tall, dark haired around. The Psycho guy problably left or got transfered.
You will know it’s him, said Raven.
She’ll be careful.
She started a new batch of coffee. Brought reports into the control room.
Five more minutes down, ten to go. Getting there.
The handsome blonde stopped her, for the fourth time today, just to chat. A nice guy, not too pushy or anything.
She wasn’t that stupid, sweet words wouldn’t let her forget what is important here.
But she could pretend she is.
She will bring him coffee.

"Kolikrát jste v posledních týdnech pracovali i po konci směny?"
Hlavy v davu se otáčely jedna na druhou a bylo vidět, že se snaží najít odpověď. Nakonec se ze zadních řad ozvalo:
"Skoro každej den!"
"Skoro každý den! A kolikrát jste přišli domů a našli své děti hladové a ženy plačící?"
Teď byl dav podstatně odvážnější:
"Každej den!"
"Každý den! A jak by se vám všem, co tady dnes se svými soudruhy stojíte, líbilo mít svoji pracovní dobu ve svých rukách?"
"Ano!"
"A mít své odměny ve svých rukách?!"
"Ano!"
"Vyrvat svůj život z rukou otrokářů ve vedení továrny?"
"ANO!"

"Vznešená panno, smím Vás vyzvat k tanci?" otázal se rytíř dámy.
"Vážený pane, to se nesluší, abych tančila s neznámým," odvětila žena.
"Vážená paní, smím v turnaji nést Vaši zástavu?" vznesl dotaz tentýž rytíř následující den oděný ve zbroji sedíc na koni.
"Pane, jste šlechetný, avšak boj se mi ohaví," krčila dáma nosem.
"Překrásná dámo," začal rytíř větu zvedajíc kančí hlavu. Vidouc však blednoucí ženin obličej, zase ji schoval.
"Pane, a nějaká malebná slova, nebo báseň Vás nenapadla?" pozvedl panoš obočí nad počínáním svého pána.
"Jako mluvit na ní?" vyvalil rytíř oči.
Panoš si povzdechl. Oženit Lancelota bude pěkná fuška.

Suddenly the voices outside fell silent.
She looked out and cursed in Arabic... and some eastern European language.
"Picturesque speech," he muttered.
"Silence. Follow my lead," she snapped.
She pulled stone out of her pocket, drew a worm of a word on it; handed it to him and pushed him deeper into the cave.
Invisible force lifted him off his feet, trapping him.
Guard came in a second later.
"Aminah, what is this?"
"Late night test, Basir. Sorry, Hamid, seems the amulet needs work," she deactivated the field, grabbed the stone back and held it up, unapologetically.
"Yes. Needs work."

Vytřeštila jsem oči. Ó můj Bože, křičela jsem v hlavě. Vážně to řekl? Nemůžu tomu uvěřit!
Usmála jsem se.
Je pravda, že už spolu nějaký ten pátek jsme...
Zastrčila jsem si za ucho vlasy, které mi padaly do obličeje, a přitáhla si peřinu blíž k tělu. Takový slavnostní okamžik a já vypadám takhle.
Podívala jsem se na něj. Stál u postele a s mírným úsměvem mě napjatě sledoval.
"Udělal jsem ti palačinky s nutellou."
"Ty jsi mi opravdu udělal snídani do postele?"
Odpovědí mi byl zářivý úsměv.
"Jsi ten nejlepší kluk na světě, víš to? Miluju tě."
"Já tebe taky."

Když uslyšel slovo nevinen, ulevilo se mu tak, jak se může ulevit jen člověku se špatným svědomím. Od soudu odešel s úsměvem na tváři, a na tu její brzy zapomněl.
Co provedl, ji navždy poznamenalo.
Pomstím se
Kdyby se narodila o čtyři sta let později, všechnu svou energii by přenesla na plátno, na kterém by zanechala stopy od letících barev vržených v bezmocném vzteku.
Pracovala jinak.
Pomstím se.
Postupovala systematicky, tak jak se to vždy učila. Všechno bylo propočítané, naplánované. Zosnované.
Nikdy jeho tvář nezapomněla, a teď ji zas jednou viděla před očima. Ležela v kaluži krve.
Na jejím plátně.