DMD č. 23. pro 23. 4. 2017. Téma: Bludný kruh

„Tvé povinnosti mimo Bradavice zůstávají beze změny. Co se profesorky Umbridgeové týče, radím ti, abys ji příliš nedráždil.“
„To půjde těžko. Kdykoli jsem nucen s ní mluvit, mám neodbytnou chuť ji uškrtit.“
Brumbál se hluboce zamyslel.
„Při setkání s Pánem zla tohle nutkání nepociťuješ?“
„Nikoliv.“
„Pozoruhodné. Přemýšlím, co by ti pomohlo, chlapče.“
„Vím, co by mi pomohlo. Obávám se však, že uškrtit náměstkyni ministra není úplně v souladu se zákonem.“
„Což takhle promluvit si s ní -?“
„Circulus vitiosus, Brumbále!“
„Vskutku. Chceš z něj tedy na pár týdnů vyskočit?“
„Mile rád.“
„Dobrá. Vypisuji ti dvoutýdenní dovolenou. Odpočiň si. A pozdravuj Voldemorta.“

Měl to být jen klasifikovaný zápočet z teorie grafů. Kredit navíc. Pojistka, kdyby něco nevyšlo v letním semestru.
Něco se ale zvrtlo.
Šeredně zvrtlo.
Každé odpoledne odcházeli Lukáš s Jindrou ze školy a mířili na kolej. Každé ráno se probouzeli zpátky ve třídě. Špinavější než den předtím, otrhaní, s bolavou hlavou a bez ponětí, co se s nimi celou tu dobu dělo.
Po dvou týdnech začali spřádat různé teorie.
Mimozemšťané.
Tajné vládní pokusy na lidech.
Časová smyčka.
Překřížení se sousední dimenzí.
Nikdo z nich ale nikdy nepomyslel na to, že A 02 je jen další bludný kruh na téhle škole.

Když se kroužící tečka na obloze proměnila v Sovátko, Myšák se usmál.
"Tomuhle říkám ladné kruhy!" zavolal. "Ale kdybys chtělo splnit téma, vykroužilo bys bludný kruh!"
Sovátko přistálo.
"Bludný kruh kroužit nebudu. Zmizelo bych."
"Cože?"
"Soví pověst. Bludný kruh tě strhne do Bludné země. Tam žijí jiní lidé a jiná zvířata. Třeba lidi nikdy nepřestávají mluvit, jenomže nikdo nikoho neposlouchá. Zvířata nepatří sami sobě, patří lidem. A ti si myslí, že jsou jenom věci. Jako židle nebo motyčka, chápeš."
Myšák se zamračil. "Víš jistě, že je to pověst? A že se ta země jmenuje Bludná?"
"Nevím," zívlo Sovátko. "Možná Obludná?"

Konečně je bludný kruh uzavřen. Zahradník oklepává rýč, kapesníkem si z čela stírá pot.
"Bude to účinné, knihovníku?"
"Nerozumím, proč by nemělo!"
Se zadostiučiněním obhlíží oba hlubokou kružnici narýsovanou v hlíně a blátě kolem celého paláce.
"To žádný oživenec nepřekročí!"
Mezitím královskou kuchyní voní čaj a koláče.
"Já vás viděla oknem. Přece v tom nečase nebudete obcházet venku," usmívá se kuchařka. "Ještě byste nastyd jako ti blázni knihovník se zahradníkem! A berte si!"
Host v bílém hábitu očichá koláček, otevře ústa a upejpavě si ukousne.
"Já jídlu moc nedám," zašumí. K vůni másla a bergamotu se připojí zemitý odér prsti.

Den uplynul v marném čekání. Na noc se uložili k neklidnému spánku. Bohdan vůbec nespal. Střídavě kontroloval Joachima, naslouchal, jestli se Stein a Barbarič nevrací a pak pozoroval spící Dorotku. Pablesky ohně jí pozlatily vlasy, ze slz na tvářích udělaly rubíny a hladily ji na krku a ve výstřihu. Bohdan se přistihl, že jim závidí.
Ráno se rozhodl. Musí jít, nemohou čekat, až přijede záchrana.
Les, kterým kráčeli, byl hustý, temný a studený. Cesta nebyla. Překračovali výmoly, sledovali potoky v marné naději, že je dovedou ven...
Pozdě odpoledne Bohdan narazil na větev s kouskem svojí košile. Trmáceli se v kruzích.

Jak to bylo, pohádko?
Rozhlédl se Kuřátko.
Kalným zrakem polem bloudí,
myslel si, že nezabloudí.
A teď volá: „Soudruhu!
Chodím stále do kruhu!
Řekni milý Ječmínku,
jak mám zvolit pěšinku?“
„Navol si do džípíes,
ať tě vede přes oves!
Uvnitř pšenice a žita
nebude ti cesta skryta!“
„Koukám vzhůru, koukám dole,
co mi to jen radiš, vole?
To nemůžeš po mně chtít,
to vobilí rozlišit!
Tomu říkám na prd rada,
zachraň jinak kamaráda!“
„Našpicuj si tedy uši,
odkud koně v stáji buší!
Dupou u vás za chalupou,
najdeš to i s hlavou dutou!“
A tak postel zakrátko
našel Franta Kuřátko.

Tyros se skláněl nad bezvědomým generálem s touhou někoho roztrhnout. Někoho kyborgoidního, astmatického a čtyřrukého. Vrhl pohled na dveře, které zabránily horšímu scénáři. Pařát, který zranil Gwen, se povaloval na zemi a poskakoval, jak transportér přejížděl nerovný terén. To taky nebylo pro zraněnou nejlepší, ale vyřešili to zavěšením lůžka. Pohupovalo se jak hamaka v podpalubí.
Mimas seděl v koutě a tiskl Gweninu ruku. Jeho krev proudila do jejích žil. Byl ochoten udělat víc, ale nic jiného se dělat nedalo.
Tyros potřásl hlavou. Myšlenky kroužily ve víru sešít, není čím, vykrvácí, sešít. Jak z toho ven?
Pak do něj šťouchl Mossi.

„Je bludnej. Povídám, bludnej!“
„Blbost. Bejvá na stejným místě.“
„Jenže jen někdy! Když tu není, tak bloudí!“
„Rózo, ty si vymýšlíš!“
„Nevymýšlím! Bloudí po různých místech, pak se vrátí a voní štěkalama a kočkama!“
„Myslíš, že sežranýma? To bych na něm neměl lehávat, když je u nás, aby mě taky nesežral…“ rozumoval Čeněk.
„Bludný kufry JSOU nebezpečný. Zvlášť ty, co přiblouděj jednou za čas.“
„Vy jste mi dva,“ řekla domácí. „Asi vám umeju uši. Měli jste psát o bludném kruhu, ne o bludném kufru. Navíc kufr tety Regi vůbec není bludnej, trumpetové. Jen holt teta jezdí jen jednou za čas…“

„Tak se nám s kruhy,“ praví Filcin unaveně, „letos roztrhl pytel! Nejdřív nerušit, teď bludný… Jsme snad nějací buddhisti?“
„Buddhisté,“ opravuje Linkva.
„Myslíš spíš taoisté,“ opravuje Thea.
„Já vůbec nevím,“ brblá Apolo, „o čem mluvíte!“
„Já znám bludný kořen,“ hlásí Sikar, „a roste přímo ve mně! Jmenuje se Sobota, odpočívám.“
„Kdybychom nebyli tak tolerantní,“ zasní se Linkva, „mohli bychom napsat, že všechna kruhová náboženství jsou tak trochu mimo…“
„Jasně,“ konstruuje otec, „kruh je svou podstatou blud!“
„Grhm, uááá!“ umí víc Viktorka, jediná vpravdě románová postava.
„Nevím,“ zahudrá Taura, „jak náboženství, ale ženství se točí v kruhu pořád! Musím jít kojit!“

Víko sudu zaklaplo.
Éseld se třásla jako v zimnici, nervozitou se kousala do rtu.
Slyšela zabušení, kroky, hlasy. Poznala Hektora.
Prokousnutý ret zachutnal krví.
Hostinská s ním žertovala, smála se. On se taky smál, dokonce slyšela mlasknutí, jako by ji poplácal po zadnici.
Pak bylo ticho.
Cítila, jak jí po zádech stéká pot.
„Vylez. Už vypadli. Na, vypij to!“
Pálenka voněla jalovčinkami, málem jí vypálila krk.
„Můžou se vrátit,“ podotkla hostinská. „Jediné opravdu bezpečné útočiště je Kamenný dům. Nebo chceš utíkat pořád dál? Kam až? V kruzích se vracet zase na začátek?“ Podala jí modrý korálek. „Poznají, že tě posílám.“