DMD č. 23. pro 23. 4. 2017. Téma: Bludný kruh

„Proč je napojený na přístroje?“
„Udusil by se.“
„Říkali jste, že nepřežije.“
Ticho.
„Kdyby ho našli dřív…“ Kdyby nebloudil po Oděse. Kdyby. „Možná. Možná ne.“ Lékař se nervózně ohlédne po Aleksandrově otci. „Udělali jsme pro něj, co jsme mohli. Víc není v našich silách.“
Olena zavře oči a přikývne.
„Ve tvých ano.“
Modravá záře. Aleksandrova magická síla a životy pěti lidí. Kdykoli zasáhla do událostí, zvrátila je k horšímu. Měli ji nechat ležet a umřít uprostřed jejího vlastního obludného díla.
„Pokusím se,“ řekne. „Možná je naděje. Nevím, jaká je cena.“
„Pokusíš se a já zapomenu, že možná umírá kvůli tobě.“

Snažila se být silná, protože si slíbila, že tentokrát to vydrží, že odolá. Ale to, jak se na ni dnes podíval, a co jí řekl... A přitom ho má tolik ráda. Copak to nevidí? To jsem opravdu tak ošklivá, napadne ji a najednou ani neví jak, ale brečí a cpe se u toho jedním větrníkem za druhým. Na chvíli to pomůže, přichází blažený klid. Jenomže jídlo jí nepomůže napořád. Nenávidím se, nesnáším tohle hnusný tlustý tělo, proč jsem zase vyžrala půlku cukrárny? křičela na sebe před zrcadlem.
Toužila po komkoliv, kdo by ji miloval. Ale zatím zvládla jenom milovat jídlo.

Maminka mi vždycky říkala: "Zůstaň pěkně ve středu." Já hlupák jsem se jí smál a schválně utekl. Měla pravdu. Lapla mne magnetická síla a už mne vleče po půlkružnici. Pode mnou podlaha duantu, nade mnou strop duantu, a furt dokolečka dokola. Hurá! Tady je mezera mezi duanty, tady si dáchnu. Houby. V generátoru lupne a už mne drží vysokofrekvenční elektrické pole a táhne od středu. Pusť! Pustilo, ale chytlo mne pole magnetické. A zase po půlkružnici, ale po větší. A znovu a repete až ke kraji cyklotronu. Je mi blbě od žaludku a vyhlížím okénko, kterým se konečně dostanu ven.

Uvařila jsem si hrnek kávy. Na chuť. Možná to byla jediná chvíle dne, kdy jsem měla chvilku klidu. Jenže později jsem si bez kávy už nedokázala představit ráno. Potřebovala jsem fungovat, tak jsem vždy této touze podlehla. Jenže když jsem si ráno dala kávu na probuzení, odpoledne jsem dostala chuť na tu chvíli klidu a vychutnání. Ne že ji do sebe hodím a začnu se starat. A tak jsem pila dvě kávy denně. Jenže kolikrát mě hezky zahřála, když jsem málo jedla. A tak káva na chuť byla až večer. Byla jsem v bludném kruhu, káva mě držela nad vodou.

„Nemůžu si najít město. Každé město má strážce.“
„To tvé ne.“
Strážce bez města zavrtí hlavou. „Už ano. Jakmile jsem odešel, zrodil se nový.“
Pokud mu pomůžu vrátit se do mezičasu, nebude mít žádné město, o které se postará a které se postará o něj. Bude zase číhat na čaroděje jako já a vtahovat je do mezery, aby zaútočil na jejich slabiny a vzal jim sílu. Pokud zůstane tady, možná zemře. Možná ne a možná bude dál lovit čaroděje, aby přežil.
Ať udělám cokoliv, dopadne to špatně.
Také ho můžu zabít. Nikdo jiný neví. Nikdo jiný to za mě neudělá.

Dny a měsíce ubíhaly, a Odysseův život se pomalu vracel tam, odkud byl před dvaceti lety násilím vyrvaný. Penelopé, Telemachos, celá Ithaka, to vše ho brzy zatáhlo do nekončícího kolotoče povinností vládce. Noční můry a děsy se rychle vytratily.
Jediné, co zbývalo, jediný osten, byla nevyslovená výčitka. Znal Penelopé a věděl, že ona by se nikdy nezeptala, ale přece jen, vrátit se domů až po deseti letech od dobytí Tróje? Přemýšlel, vzpomínal, snažil se vybavit si všechny detaily, a nakonec sepsal to, co prožil, včetně nákresu svého putování.
Když ho Penelopé ukázal, smutně se pousmála a nazvala ho bloudivým smolařem.

Jedna paní v dobré víře přivedla si domů zvíře.
Zřejmě se jí zalíbilo, že tak roztomilé bylo.
Hodně hravé, trošku dravé, především však vybíravé.
Nepříliš čistotné, zmatené velmi,
s beránčím výrazem, povahou šelmy.
Paličaté stvoření, tak úlisné a milé,
že samičku kolem prstu omotá si čile.
Po skončení adaptace na všelicos prdí,
prapůvodní majitelé bývaj na ně hrdí.
Spoustu bince nadělá a úklid mívá na háku,
v bytě mnohdy nevyzná se bez nápověd v taháku.
Šuplíky centrem jsou bludného kruhu,
další krok k zániku tohoto druhu.
Možná, že kmet stařičký, nepochopí už,
proč je středem vesmíru pro tu ženu "muž".

Ellaria se nechtěla na tu lebku dívat, ale nemohla jinak. Jako by si Gregor Clegane i po smrti zabral všechno místo v komnatě.
Musela myslet na Oberyna a na to, jak jeho kosti praskaly pod prsty toho monstra.
Oberyn se vypravil do Králova přístaviště, aby se domohl odplaty za nebohou Eliu. Místo toho zahynul rukou stejného netvora. A teď volaly po pomstě jeho nemanželské dcery Obara, Nymeria, Tyene. Bohové, buďte dobří, alespoň že Sarella měla rozum.
Kde to skončí? Co když ta věčná touha po krvi semele i její vlastní dcery?
Ne pokud k tomu ona bude mít co říct.

Frances sledovala trojici člunů. S první salvou je spustili na vodu v marné snaze doveslovat k Demoiselle včas a pomoci svým druhům. Jejich posádky byly ozbrojeny mušketami a tesáky. Nemohly však vzdorovat dělům.
„Pane Sullivane, řekněte jim, ať se vzdají.“
Nemusel je vyzývat dvakrát. Nebylo třeba varovných výstřelů.
Frances těch mužů bylo skoro líto, když zdrceně šplhali na palubu.
Bylo po boji. Zvítězili. Po tolika zklamáních se konečně vymanila z bludného kruhu neúspěchu. Měla by cítit radost. Uspokojení. Místo toho stála na palubě poražené fregaty a objímala ji jen nekonečná únava.
Odpočinek si však nemohli dovolit. Museli uklidit tu spoušť.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si mi tu, Pištík môj.
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si mi tu, Pištík môj.
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si mi tu, Pištík môj.
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si mi tu, Pištík môj.
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa ti nezdá, že furt to isté opakujeme.