DMD Bonus č. 1 na pokračování. Téma: Tapisérie; Tým: Vajíčka

Tmu vystřídalo jasné světlo a já se užasle rozhlížel. Slunce svítilo jako ve dne, pocit chladu rychle pominul. Kolem rostla zelená tráva, sem tam květiny, skupinky stromů, které přecházely v lesík.
Celé to místo ale působilo jaksi… neskutečně. Nejen proto, že jsem nemohl pochopit, jak jsem se tam ocitl.
Ty stromy? Viděl jsem někdy strom, který by vypadal takhle?
A co teprve ty podivné květiny.
Ve vzduchu byl pořád slabý závan zatuchliny a toho koření.
Udělalo se mi mdlo. To není možné!
V lesíku postávalo několik vojáků s bronzovou výstrojí…
Nabízelo se neuvěřitelné vysvětlení.
Legenda o tajemném koberci královny Šimaty…

Cítil jsem, jak mi buší srdce. Mám zaútočit hned, nebo se zkusím pomalu přiblížit? Tajemný návštěvník se nyní nehýbal, držením těla mi připomínal ty zvláštní sochy, které jsme nacházeli cestou sem.
Opatrně jsem postupoval kupředu. Snažil jsem se dýchat co nejtišeji. Nos mi zaplnil jakýsi divný zápach. Zatuchlina a... Hřebíček? Nutil mne ke kašli. Postava se najednou otočila a s napřaženýma rukama se vrhla ke mně. Když už se mne skoro dotýkala, rozmáchl jsem se, připraven bojovat o svůj život. Zablesklo se. Tesák mi zmizel z dlaně. Padla černočerná tma a do těla se mi zahryzl chlad.
Kde to jsem?

Myslel jsem, že mě děsí moje vlastní fantazie, ale šustění neustávalo. Ba naopak – bylo stále hlasitější a hrůznější. Chvíli jsem si pohrával s možností, že vzbudím druhého člena hlídky, ale nakonec jsem to zamítl. Ať už je ve stanu cokoliv, není dobrý nápad to vyrušit.
Žádné zbraně jsem u sebe neměl, jen u opasku se mi houpal lovecký tesák z dob parforsních honů. Léty poznamenaný, avšak spolehlivý. Tesáky sloužily ke dvěma účelům. Jako zbraň, a k usmrcení vysoké.
Vzal jsem nůž do ruky a vplížil jsem se do stanu. Temná postava, shrbená nad plátnem byla jen několik kroků od mne.

To bylo divné, proto jsem rozhodl, že příští noc budou hlídat stan hned dva vojáci. A nechal jsem k tomu účelu vybrat ty nejelitnější a nejdůvěryhodnější. Ovšem další ráno se situace opakovala. Vojáci pryč, všechny předměty ve stanu netknuté.
To už vyžadovalo radikální změnu. Jako vedoucí jsem vzal odpovědnost na sebe. Další noc hlídám sám. Věděl jsem, že spánek je mým nepřítelem, a proto nemaje ježčí kůži napíchal jsem do deky jehly z cestovních šitíček všech členů výpravy a deku přes sebe přehodil.
Vysvitly hvězdy, všichni okolo už usnuli. Jen minuty zbývaly do půlnoci. Náhle jsem zaregistroval silné, prapodivné šustění.

Rozkašlal jsem se, když mi zvířený prach vniknul do plic. V rozpadající se látce se něco skrývalo.
Jaký to musí být vzácný poklad, když je zabalen do vrstev jemného hedvábí?
Smotaný kus látky byl mnohem větší, než se zdálo. Když jsem ho konečně s pomocí vytáhl z truhly, divil jsem se, jak se tam vešel. Nemohl jsem se dočkat, až ho konečně roztáhnu a podívám se, jakýže to objev jsme našli. Ale zdejší ovzduší by mohlo náš nález poškodit. Nechal jsem ho proto radši stočený a uložil do stanu dobře hlídaného našimi vojáky.
Ráno jeden chyběl.
Hlídka.
Nic se neztratilo.

Z okované truhlice se vzedmul oblak prachu nashromážděný nesčetnými léty. Členové archeologického týmu přimhouřili oči, pár lidí bezděky ustoupilo - ale prach nebyl víc než slabým posledním odporem věků, které odmítaly vydat svá tajemství.
Tak co tu máme?
Už nebylo třeba déle překonávat zvědavost. Jako vůdce týmu jsem měl právo prvního nahlédnutí; s nesmírnou opatrností jsem z truhly vylovil dýmku z vyřezávané slonoviny. Cenná, jistě, ale pouhá dekorace.
Při druhém pokusu moje prsty nahmátly měkkou tkaninu. Asi jsem bezděky zalapal po dechu, protože několik tváří kolem mě se s nadějí rozzářilo.
Jestli tohle není objev tisíciletí, tak pak už nevím co.