DMD Bonus č. 1 na pokračování. Téma: Tapisérie; Tým: Vajíčka

Podával bych to lehce, kdybych řekl, že mě zachvátila panika. Zbavit kletby? Jak? Můžu vůbec věřit tomu, co říká?
Uvědomil jsem si však, že na tom nezáleží. Obklíčili mě. Nepochyboval jsem, že by mě nenechala odejít.
"Zbavím tě kletby, pokud je to v mé moci," odpověděl jsem. Můj hlas zněl slabě a rozklepaně, ale snažil jsem se to skrýt. "Jen mi musíš říct jak."
"Máš dvě možnosti," odpověděla královna. "Buď mi můžeš useknout ruce, což přízrak uspokojí. To bych ti ale neradila." Jezdci na koních se při těch slovech ještě přiblížili. Úzkostlivě jsem je sledoval.
"Jaká je ta druhá možnost?"

Když archeologové rozbalili i zbytek tapisérie, země se roztřásla a vzduch se zabarvil červeným světlem. Oblohu nad nimi zakryl jakýsi příznak...
***
Ani jsem nestihl pořádně promyslet, co provedu dál, když v tom jsem v dáli spatřil zvedající se stěnu prachu.
Koně.
Země se roztřásla a chvění přešlo i do mne, z víru prachu se vynořili jezdci ve zbroji se znakem královny Šimaty.
Koně kolem mne utvořili kruh a mezi řadami vojáků se objevila krásná žena.
"Uvěznil tě tu dívčin příznak," pronesla. "Vím, jak tě osvobodit, ale nejprve musíš ty mě zbavit kletby.
Pokud tak neučiníš, všichni v tvém světě zahynou."

Pomalu se rozednívalo, když archeologové zjistili, že jejich velitel chybí. Vzbudilo to menší rozruch. Když se vzbudil zástupce, nakázal srolovanou látku vynést ven.
„Dobře pánové, ozbrojte se. Jestli tam je něco, co v noci dostalo velitele, musíme to zlikvidovat, už toho mám dost.“
Opatrně tkaninu rozmotali ... byla to tapisérie potkaná spoutou výjevů, jako by vyprávěla legendu ...
„To vypráví legendu o Šimatě!“ ozval se jeden z archeologů.
„Hm, mohla by to být ona.“ odvětil zástupce velitele. „Rozmotejte zbytek a dokumentujte to.“
Byli jen asi v polovině, když najednou uviděli výjev se svými ztracenými kolegy a velitelem. Dál už byla tapisérie prázdná ...

Slova strážce nedávala smysl. Ledaže...
Jedna interpretace legendy pravila, že tapiserie do sebe začala věci pohlcovat, tak, jak je předtím přiváděla k životu.
Byl jsem tedy tím divným přízrakem 'vetkán' do ní?
Bylo zlomení kletby cestou, jak přinést pokoj duším tkadleny a královny Šimaty, a tím se dostat zpět?
Stálo to za pokus - a jiný nápad jsem neměl.
Takže jak to bylo?
...najít musíš na vinném to hezké.
Ale kdo je v tomto případě vinen?
Ten přízrak?
Ten mi ale neublížil. Exkurz do jiného, tajemného světa byla pro archeologa spíš laskavost.
Královna Šimata?
Co bylo na kruté bájné vládkyni pěkného?

Legenda praví, že královnu v poušti potrestal krvavý přízrak, prokletá duše však klidu nedošla a její nářek se nese z pouště k městu za větrných nocí.
Úžasem jsem nemohl ani dýchat. Bronzové výstroje vojáků přede mnou nesly na prsou znak rodu královny Šimaty. Snad nájemní lovci přízraku? Jejich oči zdály se mi mlhou překryté a jeden ke mně promluvil nepřirozeným syčivým hlasem:
"Zde místo odpočinku těl,
každého, kdo ublížit mi chtěl.
Duše vytrženy z těl už byly,
by muka nehorší zažily.
Kletba první říká:
Není oběť bez viníka.
Zlomit ji však není lehké,
najít musíš i na vinném to hezké."

Stráže se vrátily s nepořízenou.
Královna je dala popravit a na krvavý přízrak vypsala odměnu.
Nikdo jej nedokázal spoutat. Celé dny se vznášel nad zemí a pršel smrt.
Ruce pověsila na kůl před branou paláce.
Začaly tkát z neviditelné příze noční běsy, kteří terorizovali království. Nepomohlo ani, když je nechala sejmout a zazdít na opačných stranách města.
Nakonec Šimata rozkázala přinést z pouště tělo tkadleny a čarovnou tapiserii. Chatrč však nikdo znovu nenašel a kdo se k místu přiblížil, zmizel beze stopy.
Zemí se začala šířit panika.
Po třech měsících vypuklo ve městě povstání a královna byla vyhnána do pouště.

Dívka klesla k zemi.
Šimata se chvíli dívala za vojáky. Pak ji jala zuřivost bezmocných. Její oči metaly blesky.
„Ty čarodějnice!“
„Třikrát jsem tě prosila, paní,“ zašeptala dívka, „třikrát ses neslitovala. Třikrát se nikdo neslituje nad tebou.“
Šimatu obešla hrůza.
„Mlč! Mlč, slyšíš!“
Šimata mívala při sobě drahokamy vykládanou dýku.
„Nedojdeš klidu, královno,“ řekla smutně dívka, „dokud-“
Záblesk ostří – a další nitky krve se rozběhly po dívčině hrudi.
„Nech si svoje kletby,“ zasyčela královna. Sklonila se a zvedla jednu uťatou ruku.
„Vystavím ji na výstrahu těm, kteří by chtěli vzdorovat královské moci!“
Nádherný královský šat odšustil. Dívčino tělo tiše chladlo.

Hrdlořez se Šimatě poklonil, a pak sáhl pro svůj kinžál.
Tu dívka poprvé poprosila: „Královská výsosti, prosím , nedělejte to.“
Když hrdlořez vytáhl kinžál, dívka, dál tkajíc, žadonila: „Královská výsosti, nechte mi ruce a budu pro vás tkát koberce měkčí než spánek, lehčí než vánek, barevnější než tanec.“
Když hrdlořez napřáhl kinžál nad hlavu, dívka naposledy zaprosila: „Královská výsosti, nechte mi...“
Hrdlořez ťal a dívčiny odseklé ruce dopadly na rozetkanou tapisérii.
Kapky krve se stekly, vytvořily obrazec, který se prudce vznesl a vylétl oknem ven.
„Vojáci, zastavte to,“ křičela hystericky Šimata a vojáci v bronzových zbrojích se pustili za letícím tvarem.

Šimata chytila křídlo motýlí a vložila žluťáska do úst.
"Ó," vzdychla, "jak křehký, jemně křupavý!"
Poté se sklonila k mladé panně.
"Vše, co utkáte, se může vznést? I třeba tapír, upír nebo pírko?"
Prsty se rozkmitaly a za chvíli se nad královninou hlavou vznášel černý lichokopytník, krvavý vampýr i bílé peříčko.
"Ó, úžasné," šílela Šimata, "tu magickou tapisérii musím mít!"
"Není na prodej," pravila pokorně domorodkyně, "navíc bez mých rukou vám bude k ničemu, Královská výsosti! Můžete si ji však zasloužit!"
"Jako nějaký úkol? Za co mě máš?" ohrnula nosíkem panovnice a obrátila se ke svému hrdlořezu: "Utněte jí ruce."

Vzpomněl jsem si, jak mi tuto pohádku kdysi četla maminka, která ji našla v jedné starodávné knize. Poetika domorodců byla také jedním z důvodů, proč jsem si ke svému studiu vybral historii této dávné civilizace, jejíž písmo zůstává stále nerozluštěno. Legendu jsem také mnohokrát vyprávěl svým dětem.
Zde je:
Jednoho horkého dne cestovala krásná královna Šimata za svým snoubencem, králem sousední říše. Protože měla žízeň, dala zastavit svá nosítka u nuzné chatrče, a nahlédla, ovívána vějíři, dovnitř. V chatrči seděla na zemi mladá dívka, zpívala si a tkala koberec. Tu náhle jeden vetkaný žlutý motýl ožil a začal třepotavě poletovat.