V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Z bezvědomí ho vytrhlo zabušení, posměvačný výkřik a štěkavý smích. Byl sám ve tmě. Když se pokusil pohnout rukama i nohama, narazil na dřevěné stěny. Pohřbili mě? Ne, bouchali na bednu, nejsem pod zemí. Všemi silami se opřel do horní desky, mlátil a kopal, řval a prosil, hrdlo se mu svíralo úzkostí, nemohl křičet, když nemohl dýchat. Já tady umřu. Vyhrkly mu slzy. Chcípnu tady jako pes. Proč?!

„Nešlapejte mi tady!“ zahučel školník Filch na skupinu svazáků.
„A co s tím uděláš?“ vystoupil kupředu vůdce tlupy. „Co s tím uděláš, motácká svině?“
Odpovědět nestačil, něčí kletba ho poslala k zemi.

Dolores Umbridgeová byla vždy ideově pevná jako skála. Nebo jako dub. Ve svého ministra vkládala veškeré naděje a hlavně plnou důvěru. Pak přišel ten zatracený pokus o atentát. Nejdřív se zdálo, že to na ministra nemá vliv, Dolores ale vnímala každou drobnost, jako malé červy nedostatků hlodajících v předchozí dokonalosti.
Byl častěji vzteklý, méně chodil mezi lidi, přecházel drobné lži, jako by je přestal vidět. A pak tu byly nejdřív dny, pak týdny, kdy prostě mizel. Sovy od něj létaly se zpožděním, někdy vůbec. Ministerstvo in huius absentia měklo. Dolores vycítila slabost.
Důvěra vzplála jako sto let stará koruna dubu.

Petr nesnášel výšky. Vyhýbal se jim podobně jako kterémukoli jinému nebezpečí. (Je obecně známo, že pokud se schyluje ke katastrofě, krysy vždycky začnou utíkat jako první.)
Toho jarního podvečera na okraji Zapovězeného lesa udělal výjimku.
Poprvé v životě překonal strach.
Protože Jamesovy posměšné poznámky, Siriusův pohrdavý pohled a Remusova zbabělá mlčenlivost byly tisíckrát horší.
Když na ten dub vylezl, v jeho žilách koloval opojný pocit triumfu.
Když z něj o chvíli později spadl, cítil se ještě trapněji než obvykle.
V noci na ošetřovně jeho žilami proudil Kostirost.
A taky jedovatá stopa zášti.
Jednou přijde den, kdy i oni zažijou pád.

Rodová píseň Goylů měla dvacet čtyři slok. Georgina trvala na tom, že se její produkce ujme kterási rachitická tetička, jež vystoupení pilovala posledních několik desetiletí. Alastor vydržel hodně a ani kvílení nového příbuzenstva ho nepřimělo hnout brvou. Nemohl ale potlačit jistou dávku závisti, když uviděl ministra, jak diskrétně opouští prostor. Píseň byla v první čtvrtině, začínala šestou sloku.

Při sedmé hudebníkům vyhrkly slzy dojetí. Při osmé museli křísit někoho vzadu v sále. Při deváté už i Moodymu začalo cukat v oku. Desátá sloka byla ukončena předčasně, když na pódium vtrhl člen ministrovy ochranky. Goylovi vstávali na protest.
„Atentát! Ministr! Rychle!“

„Tak tady bydlím,“ uvedla ji Ari dál a ustoupila stranou.
„Páni...“
„Je to garsonka ve stylu bublinkové fólie.“
Lin neměla tušení, co je to fólie, ještě navíc bublinková, snad na tom ani nezáleželo. Místnost byla magicky zvětšená způsobem, jaký nikdy předtím neviděla. Ze stěn vybíhaly malé a větší místnůstky, všechny kulaté a zdánlivě nehmotné, vzájemně propojené levitujícími žebříky.
„Můžeš tady zůstat, někde nahoře je ložnice pro hosty...“
„Kdo tohle postavil?“ zeptala se ohromeně.
„Můj spolubydlící, Berry,“ odvětila Ari. „Je to svobodný domácí skřítek, platím mu za údržbu bytu a on údržbou bytu za nájem. Jeho pokoje jsou v levém křídle.“

Čistokrevná kouzelnická společnost působila dobře na pergamenu, v představách a na idylických obrázcích v Týdeníku čarodějek.
V realitě se jí dařilo o poznání hůř.

Nicméně vůle informovat ministra o bezpečnostních neúspěších prokazovala v poslední době ještě menší životaschopnost než utopie samotná.

A Raddle, mistr nitrozpytu, na drobné nepravdy nereagoval. To bylo podezřelé. Sbíral lži a číhal, kdy je použije proti vám? Nebo opravdu netušil? Ještě nedávno věděl o každém šustnutí a teď…

Pokud to bylo možné, atmosféra nedůvěry na ministerstvu ještě vzrostla. Pravda a lež se rozplynuly v šedých tónech a Raddle se zaobíral pouze věštbou, sám ve své bublině.

Seděly u rohového stolu v Děravém kotli. Merope se tu necítila dobře. Měla pocit, že se na ni každý dívá, že si každý pamatuje, jak tu kdysi uklízela.
„Na mě,“ pozvedla sklenku se zeleným dryákem její šéfová. „Dneska je mi šedesát. Ale ne že to budete někomu vykládat.“
Narozeniny. Pravda, někteří lidé je slaví.
Přiťukly si. Napila se, pak obsah sklenice málem zase vyplivla.
„Ta píše, že? Když jsem byla mladá, mladší, zvládla jsem jich i deset jedenáct za večer. A co vy, nějaké veselé historky z mládí?“
Nechápala. Příběhy z jejího života nebyly... veselé.
„Ale drahoušku...“ Výraz lítosti.
Hanba.

Když se v Doupěti poprvé objevil chlapec, který nebyl zrzavý a nebyl ani kamarádem žádného z bratrů, tetička Muriel v neblahé předtuše rozčileně pomlaskávala a vysílala jeho směrem nevraživé pohledy. Třebaže jí byl představen jako Blaise Zabini – bývalý spolužák a moc milý kluk, ona dobře věděla, že důvod, proč ho Ginny pozvala na léto, tkví někde docela jinde než v tom, že je milý.
„Za mých mladých let by takového hejska hnali koštětem! Podívej na ty kalhoty!“
„Myslíš na ten naditý poklopec?“ zachichotala se Trudy.
„Tak tohle si nechci ani představovat!“
„Tak si nic nepředstavuj. Beztak o tom víš kulový.“

Crucio. Otázka. Odpověď. Crucio.
Crucio. Otázka. Odpověď. Crucio.
Občas originálnější mučící kletba, aby se to neomrzelo.
Crucio. Otázka. Odpověď. Crucio.
„Hej, Fabiane!“ zavolal z jednoho rohu výslechové kobky Gideon. Hlas měl vyřvaný, přes krev v očích neviděl a svou ledovou moč cítil víc než vlastní prsty.
„Co?“
„Jsme tady jako v sendviči...“
Anekdotu přerušil preventivní Cruciatus od jednoho z Moodyho podřízených pod visícími. Gideon se po další várce řevu rozkašlal, ale odmítl porážku.
„V cruciatovém...“ Krvavý flus. „V cruciatovém sendviči!“
Fabian se rozesmál. Bolelo to jako kousnutí hrabáka. „To víš, že jo, ty kebabe.“
Crucio. Pak salva křečovitého smíchu. Crucio.

Peter nikdy nevynikal v ničem kromě schopnosti zachránit si vlastní zadek.
Jeho jediný talent byl nepřijít o život, a to i za předpokladu, že přijdete o všechno ostatní.
Proto nakonec více utíkal, než stál.
Jeho krédo bylo: Lepší před vším zdrhnout než za něco sedět.
A tak se jednoho dne sebral a zdrhnul hodně daleko.
Amerika pro něj byla dostatečně bezpečným místem, jako stvořeným pro nový začátek.
Jenomže zaplést se s newyorskou mafií znamenalo jen překotnější úprky a riskantnější kličkování.
Vrchol Empire State Building byl posledním místem, na němž se zastavil.
Na chvilku.
Než selhal i ve své jediné přednosti.