DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Roztomilé makovičky tancují po zelené louce a natahují hlavičky k pálícímu slunci.
Jezero se třpytí v poledním oparu.
Je k smrti znavený, kterého zatím ještě rozeznati dobře nelze.
Shrbený, pot z něj lije proudem.
Otočí se. Slunečný den protkne bouřkový mrak obočí.
Pod očima kruhy, dlouho nespal, ubohý.
Vlasy přilepené k čelu, páchnou hlínou, prachem.
Že by Snape na bylinkách?
Je to on.
Tentokrát nesbírá kopretiny, nýbrž makovice. Z důvodu onoho, že pokud bude muset ještě jedinou probdělou noc poslouchat, jak Longbottomovy lektvary vybuchují ze spaní, nová čarokrrrrrásná učitelkaobranyprotičernémagiiužneproboha ho dozajista nedopatřením pozve na rande, než si toho stačí všimnout.

Na Llanuwchllyn dopadaly paprsky zapadajícího slunce, Llanuwchllyňanky ukládaly Llanuwchllyňata ke spánku a Llanuwchllyňané zapadali do hospody. Jen jeden zůstal na kopci za vesnicí, aby zvěčnil lány zralého máku v tom nádherném světle na plátno, a docela mu to šlo. Maloval pečlivě jednu makovici po druhé, když tu mu náhle cosi přesvítilo obzor. Následovala rázová vlna, která mu shodila plátno a srazila jistou část kostelní věže, a krásný večer se celkově měnil v noční můru. Malíř neutíkal; tušil, že to nemá cenu, a se slzou v oku sledoval, jak makovice černají, hoří a vypařují se.
Místo nich na poli vyrostl hřib.

Kolem se line opojná vůně máků, stříbrné střevíčky klapou po cestě ze žlutých cihel a Dorotka ví, že se jí zdá sen. V horkovzdušném balonu vzpomínek přiletěla zpět do země Oz.
"Tohle není Kansas," zašeptá.
Opravdu.
V Kansasu nepoznáte zlého člověka hned podle jména.
V Kansasu není mozek podmínkou pro vládu nad městem.
V Kansasu jsou podvodníci mnohem protřelejší.
V Kansasu chybí srdce lidem, ne plechovým drvoštěpům.
V Kansasu máky dozrávají a teprve potom nesou smrt.
V Kansasu vás kouzla nevrátí zpátky k rodině, o kterou jste přišli.
Pokud máte rozum, srdce a odvahu, nemá cenu v Kansasu dál setrvávat.

Mira natáhla ruku. Byla v pokušení rostlinu utrhnout, donést ji s jejími nezaměnitelnými červenými lístky Elorovi. Dát mu na tvář polibek a do ruky tenhle tichý vzkaz. Chvíli tam jen tak dřepěla. A pak ruku stáhla.
Vždyť proč, proč to všechno. Nepokoje nemohou trvat navždy a důvěra se jednou musí vrátit. Ne, nechtěla se skrývat.
***
Zem prohřívalo unavené slunce babího léta a bylinkářky vyklepávaly z nedoručeného vzkazu spousty semínek. Mira si na chvilinku dovolila pohled jejich směrem, ale rychle ho zase odvrátila. Dnes už by nezaváhala a vyzývavý i vyzývající červený květ na schůzku přinesla. Jenže dnes už nebylo komu.

"Tati, co udělají s tou makovicí?"
"Otevřou ji, prohlédnou dokumenty, co v ní jsou, a přidají nějaké nové."
"Jaké?"
"Určitě zprávu o tom, jak nyní opravují kostel, a pak něco, co popíše dnešní dobu. Takže asi noviny, bankovky a mince, možná nějakou knížku, třeba o našem městě..."
"Nebo cédéčko?" ptá se Zdirádek.
"To asi ne, až tu makovici za nějakých sto let otevřou znovu, tak by si to nikdo nepřehrál, protože místo cédéček bude něco modernějšího. Ovšem nevím, co budou do té báně dávat za dalších sto let, pokud zaniknou tištěné noviny a peníze budou taky jen virtuální," uvažuje Pankrác.

V horním patře byla velká místnost, v létě studentům sloužila jako ubytovna. Kovové rámy paland, pod prohnutými matracemi scházela prkna, teplý večer. Poslední studenti odjeli.
Marta se usadila k práci do rohu místnosti. Seřízla ostrým zahnutým nožem makovici a semínka odšuměla do lavorku.
Do místnosti vtrhl Standa. Opálená pleť, široký úsměv.
Marta se na něj plaše usmála se zavřenými ústy.
Standa spatřil Martu a jeho úsměv povadl.
„Tvoje uchechtané studentky? Ty odjely už včera ráno," procedila Marta mezi zuby.
Pomaličku sklopila pohled, pak teprve seřízla další makovici a vyprázdnila ji.
„Jen co mák prodám, pořídím si konečně rovnátka," usmyslela si.

Určit jel každý z Vás někdy autobusem. Takovým tím městským nebo příměstským, kde jsou sedadla po stranách vyvýšená. Nad nimi jsou úložné prostory, kovová tyč, co se táhne přes celý autobus. K oné tyči je nainstalovaná síťka nebo plastové panely. Víte, co myslím?
Co taky určitě každý z Vás někdy zažil, ať už osobně nebo viděl někoho jiného, člověk totiž nemusí mít dva metry, aby se při vstávání krásně praštil o tu vodící tyč do makovice.
Tyč se rozduní, lidi se otočí a Vás ta rána posadí pěkně zpátky do sedadla. Bolí Vás hlava a ještě se Vám všichni smějí.

Slušně oblečený. Učesaný. Zdvořilý. Určitě i voní, ale bylo by krajně neetické to zjišťovat. Dokonalý muž, tedy na svůj věk a pro někoho, koho to zajímá.
Přichází mail.
„Dobrý den. Ztratil jsem seznam povinné literatury.“ Dobře, naškrabala jsem mu ho na kus papíru. To se může stát každému.
Pink!
„Dobrý den. Taky vlastně nevím, co mám dělat.“ Oukeeej. Píšu, co máš dělat.
Pink!
„Dobrý den. Rozbil se mi počítač. Referát místo mě udělá spolužačka.“ Zabít a nafackovat! Seřvat a zmačkat! Narvat mu do té jeho makovice, že šarm ho nezachrání.
Parchante uchechtaná, na tebe budu v hodině asi zase milá....

"Poppycock, Maeve! Even in that horrid Scottish fortress you must have heard about Mr. Sarmad's pursuits!" one of her 'friends' interjected before the man could respond. "Everyone calls him 'Aesculapius's sorcerer'. All he does is simply magical!"
Which is exactly what has MORIA so worried, Maeve thought.
Publicly he was somewhat eccentric entrepreneur in pharmaceutical business, very invested in helping veterans - especially those, rumor had it, suffering from painmeds addictions. Which explained the presence of a poppy in his buttonhole - still couple weeks early for Remembrance Day.
Most of the present company, however, didn't notice the magic exuding from it.

“Alexi, podej mi tu pikslu tamhle z poličky,” ukázal Geddy někam nad kytaristu.
“Tuhle?”
“Přesně. Máte někdo z vás papírky?”
Po chvilce mu Neil podal i ty. Když ale Ged otevřel plechovku, nic v ní nebylo.
“Tak dneska asi nic,” zatvářil se smutně.
“Budeš muset někam dojít, no,” protáhl se Alex.
“A kde chceš brát trávu uprostřed polí?” Řekl naštvaně Neil.
“Něco zkusím,” odešel Alex z dodávky.
Vrátil se asi za hodinu, ale evidentně byl úspěšný.
“Tak co nám neseš?” Zeptal se Geddy, když si Alex sedl vedle něj na zem.
“Makovice.” Usmál se Alex vítězoslavně.
Geddy jen zakoulel očima.