DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Rudá. Rudá. Rudá jako krev. Oceány krve. Od obzoru k obzoru se táhnou karmínové vlny. Zrodily se vlastně dávno, před dvaceti lety, v době, kdy člověk byl člověku ještě bratrem a život každého měl svou cenu.
Dřímání miliónů drobných spáčů bylo přerušeno duněním a střelbou. Země se prohnula, do její tváře se zarývaly ocelové vrásky a nakonec byla celá půda trvale poseta jizvami. Co bylo škodlivé pro jedny, nebylo zlé pro malá semínka. Dvacet let odpočívala, než se zem přeorala a znovu překryla.
Boje skončily před pár měsíci a válečná pole se pokryla vlčími máky. Za každého padlého alespoň jeden.

„Milujte období šelestů, kdy lenivý vítr, který vás vláčně nese, rozechvívá stvoly, děti moje. Ctěte období strnišť, kdy je země plná hrotů, na nichž ulpívá babí léto zvěstující konec hojnosti. Vyznávejte období spánku, kdy jsou pole i naše skrýše pokryté sněhem, neb přináší měsíce snů v našich duších. A zbožňujte, žijte tento čas, kdy stačí makovice kosit ve velkém a sát jejich mok.“
Nejméně nadšený rytíř v království pozoroval zmámenou dračí rodinu na poli. „Chcete je jen zahnat?“
„Jo. Je to verbež, ale… poetická. A pokaždý potom někde vyhrabou poklad a zapomenou na něj,“ odpověděl o něco nadšenější pěstitel máku.

Liška už neví, jak dlouho je uvězněná ve stěně. Věčnost je za ní a málo času před ní. Dva neviditelné sosáky z ní pomalu vysávají život.
Svítá, když se domem rozlehne praskání suti pod něčími kroky. Liška se pokusí pohnout aspoň okem. Není to třeba. Před zdí stane lidská postava v dlouhém černém plášti s kápí. Tvář má zakrytou kouzlem s nerovným povrchem připomínajícím povrch nezralé makovice.
„Chcete mě polapit?“ promluví. „Ani já vám nevydržím navěky. Ona ano. Proti ní nejsem nic. Viděli jste ji. Poznáte zřídlo?“
Odmlka. Řečnická.
„Můžete ji mít. Nebude to zadarmo. Liška za dívku. Potřebuji ji.“

Stál a pozoroval starce s tou zvláštní dívkou.
Bál se promluvit.
Bál se pohnout.
Po chvíli se odvážil rozhlédnout.
Vše bylo jiné.
Neznámé.
Děsivé.
Přesto nakonec dokázal nalézt klid.
Stačilo jen spočinout pohledem na kostelu.
Byl, tak jako vše, něčím cizím. Ale současně něčím známým.
Zavřel oči a potichu se pomodlil.
Doufal, že až je znovu otevře, vše bude jako dřív. Jak krutě se mýlil.
Znovu se zadíval na kostelní věž.
Všiml si, že se stařec dívá stejným směrem. Zaslechl ho tiše pronést: "V té makovici se nacházejí listiny obsahující tajemství, kterým bys nevěřil."
Po dnešku věděl, že uvěří všemu.

Pred mnohými rokmi nám ktosi daroval trochu čerstvo dozretého maku zo záhrady. Vďaka tomu som zistila, že domáci mak chutí oveľa lepšie než z obchodu.
Na ďalší rok začal môj pestovateľský pokus. Zasiala som dva riadky drobných semienok, polievala som ich, plela burinu. Obdivovala som nádherné bielofialové kvety. Sledovala som, ako rastú makovice a pravidelne som kontrolovala, či v nich už nezačali hrkať semiačka.
Začali. Lenže vtáci vystihli ten správny moment skôr. Vyzobali na boku každej makovice poriadnu dieru a vyžrali, čo mohli. Ostala mi smiešne malá hŕstka...
Chutila dobre, to je pravda. Ale nikdy viac som už mak nepestovala.

"Vlastně mně přijde fascinující," praví Filcin unaveně, "jak dokážou dát každý den nejhorší téma na světě."
"To je, fotřisko, logicky sporné," zamumlá Sikar tak, aby nebylo bráno jako drzost. Je přeci jen čerstvě po zpovědi.
"Mák není fér," podpoří naopak Thea, "není to biblická rostlina!"
"Ale makovice je taky hlava, ne?" rozhání mraky Apolo. "Ta se dá třeba useknout!"
"A máš to, sestřičko," vzhlédne od slovníku Linkva, "makovice Jan Křtitele na stříbrném tácu pro Salome!"
Viktorka ani nedutá.
Román je román a ona se vyvíjí.
Ani Taura netiší a nesrší blesky.
Nejsou doma.
Shánějí mák na makové placky.
Chystají překvapení.

Gunn used to go to pretend fight with Marka. The sword in her hand was not just a stick anymore.
"Step back. Parry. Advance. Strike. Good, but not good enough. Again!"
Gunn nodded. Rjeks was intimidating, but she only wanted her to be able to defend herself and whoever needed it. Or so she thought.
She snarled when Rjeks hit her in the head. "I did what you told me to do!"
"Well then maybe you should start using that thick skull of yours and think on your own! Don't expect mercy. Or pity."
Gunn took that lesson rather seriously.

V dílně to opojně vonělo. Sušené rostliny se houpaly v mírném vánku ze zahrady, na ohni pomalu bublal sirup. Cadfael zamyšleně hleděl z okna a nepřítomně mnul mezi prsty snítku rozmarýnu. Jeho vůně ho pošimrala v nose a konečně mu pomohla najít odpověď.
Ano, tak to bude nejlepší. Nikomu neublíží, jen je trochu pozdrží. Natolik, aby stopa vychladla.
Cadfael se natáhl pro hmoždíř.
Ráno se pan Illiard probouzel pomalu. S hlavou ztěžklou jako po prohýřené noci, s myšlenkami pomalými, jako plujícími v medu.
Na pronásledování bylo pozdě.
Cadfael se usmál a ťukl do svazku makovic, visících od stropu dílny. Mlčely.

Probíral se pomalu, všechno ho bolelo. Jako vždycky. Tentokrát bylo něco jinak. Pachuť na jazyku se změnila. Otevřel oči a rozhlédnul se po světnici. Porcelán byl bezpečně na svých místech, díky Bohu, ale všechno ostatní leželo přeházené a polámané všude kolem bezvědomého Karla. Zvednul se a klekl si k němu. Krev ze šrámu na Karlově hlavě už stihla zaschnout. Použil kouzlo, aby ho probral. Oči mu sklouzly na papír s namalovaným kouzlem.
"Cos to zase vyváděl? Kdy už si konečně nacpeš do té své tvrdé makovice, že nemusíš všechno dělat sám?"
"Nebyl čas, roztrhal bys město. Musela pryč."
Česťa pochopil.