Tip a Tap

Dort, který Fido pro pana Havrana upekl, byl první po třech měsících. Než mu štěňata vtrhla do života, pekl dort k nedělnímu čaji na statku každý týden. Teď byl rád, když tam se štěňaty v kočáře aspoň poseděl. V jeho pečlivě organizovaném a neuspěchaném životě bylo vůbec všechno naruby. V zahradě, léta opečovávané chloubě kraje, letos stihl osít akorát mrkev a zasázet brambory, nezbytné pro budoucí příkrmy. Pavouci obsadili všechny kouty domu. A v jakém stavu byla kuchyň…
Poslední týden ho to ale nějak opomínalo deprimovat. Štěňata se naučila smát a on nechtěl přijít ani o vteřinu toho úchvatného zvuku.

Právě dopřebalil Tapa, když se ozvalo zabušení na dveře. Za nimi stál rozkacený pan Havran, v křídlech třímal talíř s pořádným kusem piškotového dortu. “Prroč?” zakrákoral.
“Proč co?” zeptal se Fido nechápavě
“Prroč jste mi nechal dnes po obědě na prrahu dorrt?”
“Spal jste. Nechtěl jsem vás budit.”
Pan Havran zakoulel očima. “Ale prroč jste mi ho tam vůbec nechával?”
“Měl jsem hroznou chuť na sladké, tak jsem si dopoledne upekl dort. Až pak mi došlo, že ho sám nesním. Doufal jsem, že mi pomůžete.”
“Aha,” zabručel pan Havran. “Takže žádné laskavosti?”
“To v žádném případě!” zavrtěl Fido vehementně hlavou.

Když pozdě večer zaťukal u dveří Fidova domku, cítil se hodně nepatřičně.
Když Fido otevřel a zatvářil se udiveně, na kuráži mu to nepřidalo. Ale pak si všiml temných kruhů pod jeho očima.
“Errrm… něco jsem vám přinesl. Za chalupou mi mezi bodláky rrroste také párrr makovic… Je to rrrodiná rrreceptura.” Vyňal zpod křídla lahvičku. “Moje matka na něj přísahala. Bez něj by nikdy neodchovala dvanáct snůšek vajec, aniž by přišla o rrrozum.”
Fidova tvář se rozzářila pochopením.
Když lektvar ukládal na poličku, pořád se ještě usmíval. Štěňatům jej nikdy nepodá. Pohledem na symbol sousedské laskavosti se bude uklidňovat sám.

Sousedili spolu od nepaměti, dva staří mládenci, co se odjakživa slušně zdraví přes plot, ale chrání se jakéhokoli náznaku osobních hovorů. Jeden pro druhého nebyli nijak zajímaví, jeden druhému samozřejmí a nevtíraví jako známý strom u cesty. To se změnilo, když do modrého domku přibyla dvě uřvaná nemluvňata. Panu Havranovi to nešlo do hlavy. Jak se vůbec stane, že chlapík na pokraji padesátky ohřívá flašky mléka, skládá plíny a evidentně v noci téměř nespí? Samozřejmě se k němu donesla spousta klepů, ale on na klepy nebyl a Fida se ptát nechtěl. To tak, narušovat dlouholetou sousedskou lhostejnost kvůli dvěma usmrkancům!

Nemohl říct, že to nečekal. Tipovi a Tapovi táhlo na pátý rok a bystří byli až běda. Na statek chodili málem obden a jaro bylo v plném proudu. Pod kvočnami se batotila čerstvě vylíhnutá kuřata, kachna se od vajec ani nehnula. Týdenní Piky se rochnil kolem matky v kaluži bláta, telátko se za nic nechtělo pustit vemene a kohout se na dvoře naparoval, jako by to všechno bylo jeho dílo (za kuřata ovšem mohl).
Té kardinální otázce předcházelo několik dní špitání mezi štěňaty a padla prvního dubna při snídani.
“Strýčku, jak to že všichni mají maminku, a my máme tebe?”