Gustavova degustace

Kruh z tmavé šlehačky. Hotovo. Vyměnit sáček, nastříkat kruh z bílé šlehačky…
„Použils ztužovač? Bez toho šlehačka spadne, Gusti.“
Maminčina dobře míněná rada. Nebyla první. Bohužel ani poslední. Zatnul zuby. Rozhodl se upéci tatínkovi dort. Čokoládový se šlehačkou, ten má nejradši. Maminka to ovšem vnímala jako průnik štiky do svých výsostných vod. Ačkoli: spíš ho považovala za mřenku…
„Nemysli, že když studuješ hotelovku, všechno umíš,“ ujistila ho vřele. „Zkušenosti nenahradíš.“
„Jasně.“
„Drž ruku níž.“
„Nechceš si jít číst?!“
„Co použít jinou špičku? Bude to hezčí.“
„NE!“
„Nerozčiluj se. Vidíš?! Teď to máš křivě. Jsem ti říkala, že to chce zkušenosti!“

Je křehký. A pevný zároveň. Tak voňavý!
Zázrak stvoření. Těch bujných maličkatých mikroorganismů, bez nichž by nebyl.
Zázrak tvoření. Zázrak rodící se pod rukama.
Vždy stejný a jiný zároveň
Kvas trpělivosti, protože tady není hned.
Chce to péči. A rovněž lásku.
A trochu soustředění a taky jistý fortel.
Je to magie!
Hotová magie. Postup je snadný, ovšem stačí jen trochu ukročit z cesty, nechat ruce, aby někde přidaly a jinde maličko ubraly, a výsledek bude jiný. Možná překvapivý. Někdy dokonalejší, jindy raději mávnout rukou a doufat, že zítra se snad povede líp.
Tak hádej! Hádej, milý čtenáři, co to je?

„Upečem si kachničku, Gustíku. Mám takovou chuť na kachnu, až bych brečel!“
„Strejdo,“ začal váhavě, „víš, kačena je strašně tučná.“
„Právě proto na ni mám chuť, ty trdlíku,“ zasmál se strýc. „Dozlatova propečená kůžička, knedlíček, zelí k tomu. Mňu, to vlastně ani být nemusí. Klidně ji slupnu jenom s chlebem.“
Sbíhaly se mu sliny. Polkl. „Máš vysoký cholesterol. A nadváhu. Neměl bys…“
„Trhni si, Gusto! Jestli na mne vyrukuješ s nutričníma hodnotama, proženu tě po dvoře vidlema. Poctivý sádlo je zdravější než margarín!“
V tom měl pravdu. Margaríny byly fuj. „Vlastně…“ protáhl, „ona se ta kachna dá udělat i zdravě.“