kočka

4.
Chce se mi spát, už skoro usínám, když...
... slyším takové divné zvonění a čiřikání, asi jako když si ráno po probuzení ptáci zkouší trylky a ještě jim to moc nejde. Naštvaně zamručím a natáhnu packy. Zvednu hlavu, abych zjistila, odkud to přichází. Spatřím otevřené dveře a nedá mi to. Vstanu.
Musím přece zjistit, co se to děje. Páníček nejde a ptáci divně štěbetají. Musím přece hlídat své teritorum. A vůbec, ale vůbec nejsem zvědavá. To já ne. Já mám jen ráda, když mám o svém království přehled.

Milá mamut, přeju hezké svátky a všechno nejlepší do nového roku :) Snad se ti bude povídka líbit :)
Pokojem voněly vanilkové rohlíčky a adventní smrkový věnec, na kterém Irenka právě zapálila třetí svíčku. Pak si uvařila kakao a sedla ke stolku, aby popřemýšlela nad vánočními dárky. Irenka nebyla ten typ babičky, která napeče horu cukroví, dárky má pro vnoučata už v září a celý byt uklidí před svátky tak, že se každý stůl a polička jen blýská a všude jsou nažehlené bílé ubrusy a ozdobné dečky.

Plameny v krbu olizují polena, ze kterých neubývá. Jsou umělá. Nevím, co to znamená. Můj člověk mi to vysvětloval, ale já to moc nechápu. Asi jsem moc malá. Jsem totiž ještě skoro kotě; je to jen pár týdnů, co si mě můj člověk přinesl od maminky.
Jsem podzimní kotě. Narodila jsem se za úplňku. V boudě s krmením u rybníka. Možná proto jsem velká jako sourozenci, i když jsem se narodila naposled. Asi to bude těmi rybami, byly tak dobré...
Chce se mi spát. Odvrátím se od plamenů. Běžím ke křeslu. Stočím se do klubíčka a čekám na krásný sen.

Abych se ujistila, seskočím z křesla a namířím si to na parapet. A opravdu! Sněhu vypadá po kotníky. Moje. Můj člověk je přece vyšší a nosí ty divné bačkory na nohách, aby ho nezábly... Má totiž choulostivé nohy, ne jako já tlapky. Já můžu běhat i ve sněhu...
Ještě nějaký čas pozoruji padající vločky. Mám je ráda. Jsou jako bílí nadýchaní ptáci, jen natáhnout tlapku a jednu si chytnout...

Ležím v křesle u krbu. Přimhouřenýma očima pozoruji plameny. Občas mrknu i k oknu, za kterým se sypou vločky. Napadne mě, jak dlouho nám zase vydrží. Protáhnu se a spokojeně zavrním. Otočím se ke stromečku, čímž nastavím hřejivému teplu další část těla. Při pohledu na blyštivé koule a zářivá světýlka zamrskám ocasem.
Položím hlavu zpátky na tlapky. Povzdechnu si a prsknu. Kde se ten můj člověk dneska toulá? Vždyť jsou Vánoce? Má přece být tady a drbat mě na bříšku. Nebo na zádech? Prostě tam, kde na to budu mít zrovna náladu... Nezapadl on někde? Ale sněhu přeci tolik není...