Tajemná města - Město moře a železa

"Co když se na to vykašlu?" prohlásil Jindřich.
"Zvolil si cestu k nalezení Vypravěče. Jen sis to vyložil chybně. Prošel jsi několika úkoly. V prvním jsi byl ochoten obětovat pro Město život. Druhý prověřil víru společníků v tebe. Salix věřila, že přežije, protože jsi tam byl. Třetím úkolem si potvrdil, že se nebojíš ve vypjaté chvíli rozhodovat. Čtvrtý byl zkouškou logiky. Pátým si prošel díky soucitu a lásce k minulosti. Šestým si prokázal nejpodstatnější. Dokážeš kráčet sám. Umíš nechat společníky za sebou, když to je nutné. Zbylé tři dostane jen Vypravěč. Jsi strážcem devíti klíčů, jsi Vypravěčem."
Jindřich si povzdechl.

Když se Jindřich dokázal uklidnit, pozvali ho bratři ke stolu, aby jim o sobě vyprávěl. Neskákali mu do řeči, pochopili, že když jej jednou zarazí, nebude schopen pokračovat.
„Nerad to říkám, ale žádný z nás není tím mužem, kterého hledáš,“ prohlásil jeden z bratrů.
„Jeden z nás jím býval. Ale už jím není,“ dodal druhý.
„Ale,“ nadechl se Jindřich k protestu. Zarazil jej zdvihnutý prst.
„Dřív jsme byli připojeni na magické proudění města. Bratr s požehnáním města, já násilně. Ale oba jsme se toho vzdali,“ vysvětlil stařec.
„Ani jeden z nás není Vypravěčem. Přesto sedí u tohoto stolu,“ dodal bratr.

Jindřich se probouzel z mdlob. Stále měl pocit, že se s ním točí celý svět.
"No, bratříčku, koukám, že město vyslalo svého nového mazlíčka," zaslechl posměšný hlas.
"Zbavíš se někdy té nenávisti k městu?" povzdechl si druhý hlas.
"Upálilo by mě za živa, kdybys mu nevyhrožoval," podotkl první hlas.
"Myslíš si, že nás přišel zabít?"
Zmínka o smrti Jindřicha vyděsila. Prudce vstal a mlátil rukama všemi směry. Staré ruce ho pevně semkly. Jindřich nechápal, kde se v někom tak starém bere tolik síly. Pokusil se dupnout svému vězniteli na nohu.
"Mazlíček umí i kousat," zasmál se stařec, ale sevření nepovolil.

Jindřich se zmateně díval kolem sebe. Stál na dvorku rodinného domku. Všiml si dvou mužů sedících na zápraží.
„Nečekej, že se vrátím, bratříčku,“ prohlásil jeden z nich ironicky.
„Nikdo se nebude vracet,“ prohlásil klidným hlasem druhý.
Jindřich cítil, že je na místě, které hledal. Vykročil, aby pozdravil oba starce. Zvládl ale udělat jediný krok. Poté se s ním celý svět začal točit a srdce mu bušilo jako splašené. Padl na kolena a zoufalým pohledem prosil oba muže o pomoc.
Já tu umírám a jim je to jedno. Hlavně, že jim zadky pohodlně sedí na měkkém, pomyslel si Jindřich, než omdlel.

Město pozorovalo Jindřicha, jak odemyká zámek za zámkem Saské brány. Pokud Jindřich nezaváhá, naplní se plán, který spřádalo po celé ty dlouhé měsíce. Dosud vše šlo přesně podle plánu, ale Město stále nemělo vyhráno.
Jindřich odemkl poslední zámek a brána před ním se rozzářila. Město napjatě vyčkávalo. Nemohlo ho nutit. Volba musela být jeho. Taková byla pravidla. Měl veškeré informace, které potřeboval vědět. Stačilo jen nad těmi slovy uvažovat.
Jindřich však nad ničím nepřemýšlel. Vkročil do zářící brány a vynesl tak nad sebou rozsudek. Již nebylo cesty zpět. Aniž by to tušil, zaplatil cenu nejvyšší. Životem i smrtí propadl Městu.

Šťáhlavská brána se rozzářila tajemným světlem. Jindřich vyskočil a všiml si, že v zámku se třpytí klíč. Rychle jej popadl. Záře se přesunula a obestírala Jindřichovo tělo.
„Držiteli devatera klíčů, slyš. Čtvrtá brána toto město stráží. V té devatero zámků jest. Odemčením brány přístup do dob veškerých sobě zpřístupníš. Poté procházet mnou budeš smět. Lid můj poznávat a chránit. Poslední brána a život tvůj se bude ubírat cestami, o nichž se nikomu nezdálo.“
Jindřich se zatajeným dechem naslouchal slovům města. Byl unavený, proto nedával pozor nad líbivými slovy Města. Jediné, co si z nich odnesl, byla potřeba najít Saskou bránu.

Jindřich pomalu procházel prázdným náměstím. Zatočil do Palackého ulice a spatřil Šťáhlavskou bránu. Musel se nutit, aby se k ní nerozběhl. Těch pár metrů pro něj byla najednou nepřekonatelná dálka.
Když konečně došel k bráně, zjistil, že je zamčená. Jindřich netušil, co by měl dělat. Scházela mu Janova inteligence a Salixin vnitřní klid. Rezignovaně si sedl na zem a rozhodl se počkat. Určitě se někdo objeví a předá mu poslední klíč. Seděl přes hodinu. Pozoroval slunce zapadat. Ale nikdo nepřicházel.
No tak, pomyslel si naštvaně. Přestaň si se mnou hrát a prostě mi ten klíč dej, oslovil v duchu Město.

Když dorazili k penzionovanému železničáři, Gabčík s Kubišem mu poděkovali a rychle se schovali dovnitř.
"Tušil jsem, že by se jim mohlo dostat pomoci. Jen jsem nečekal, že to bude přímo od vás," pronesl Stehlík s úsměvem na tváři. "Vydržte chvilku, hned to bude," dodal a zmizel v domku.
Když se vrátil, v ruce svíral klíč. Jindřich netušil, jak k němu Stehlík přišel, ale s radostí jej převzal.
Když poté odcházel směrem k Šťáhlavské bráně, začal věřit, že získání posledního klíče bude stejně snadné jako u těch posledních. Město kolem něj se začalo měnit a opět se ocitl ve středověku.

Jindřich pomalým krokem přešel náměstí a ocitl se v místě, kde měla být Pražská brány. Přemýšlel, kdy se prostředí kolem něj změnilo, a opustil středověk. Možná prošel mezi časy a nevšiml si toho. Rozhlédl se. Všiml si muže v nacistické uniformě sledující dva muže. Přestal uvažovat nad bránou a rozběhl se.
„Wer bist du?“ křičel nacista s puškou namířenou na toho z dvojice, který nekulhal.
Jindřich do něj v rozběhu vrazil. Skopčák spadl a skutálel se do řeky.
„Honem, pomůžu vám!“ houkl na dvojici a podepřel kulhajícího z druhé strany.
„Musíme ke Stehlíkovi. Přinášíme pozdrav od Hradeckého.“
Jindřich oněměl úžasem.

Do srdcí nás všech se zapsal nesmazatelnou stopou a nikdy na něho nezapomeneme.
Muž, který pocházel ze skrovných poměrů a při studiích se nestyděl přivydělávat si žebráním.
Muž, který byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil, kde hrdě stál v čele českého poselstva.
Muž, který byl českým sněmem zvolen arcibiskupem a snažil se o smíření všech stran pod obojí.
Muž, se kterým si dopisovali dva papežové.
Muž, který kázal podporovat zvolení krále, byť ten se snažil snížit vliv kněžstva.
Muž, který měl mnoho možností otočit se zády. Nestarat se o utrpení jiných. Což však odmítal!
Jan Rokycana, syn kovářův.