Poezie

Chřadnout, chřadnout ve stínu
Trpět přehřátý bez vody
Zažívat samé podvody
Smutnit ve spárech splínu
Zlé bude rozebráno
Můžeš se zahřát u plamene
Napiješ se z pramene
Po noci přijde ráno

Padat, padat stále níž
Vzdálit se svému účelu
Světlo na konci tunelu
Brzy, slibuju, uvidíš
Cenné bude ti dáno
Bude si odkud sílu brát
Myš a kočka si budou hrát
Po noci přijde ráno

Bojovat v bouři na moři
Netušit směr ani cíl
Dosáhnout na dno vlastních sil
Promoklé dřevo nehoří
Stačí říct pouhé Ano
Bude to dobré, neměj strach
Rozbřesk už je na dosah
Po noci přijde ráno

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.

NIC
NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC

Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil
Možná to děláš tak trochu ze vzdoru
A nebo aby ses cítil, žes’ žil

Či marně biješ o skleněnou závoru
Vzdávat se, to nikdy nebyl tvůj styl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil

Smrt s kosou v pařátech podobných sochoru
I když žít plně je, o čem jsi snil
Tělo a duše, ač nerady, ve sporu
Jen pozor, ať v tom všem nemineš cíl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil

'Hon na vejce' když se řekne,
co se komu vybaví?
Kamenný most starý pražský,
nad vlnami Vltavy.

Do pověstí začtěme se,
kronik a knih dost a dost.
Císař Karel recept nese:
kámen + vejce + tvaroh = most.

V celých Čechách vejce shání,
slepice si kvokají,
že ku Praze vůz za vozem,
plný vajec ke kraji.

Řeknete si, co docílí,
bílek, žloutek, skořápka,
maltu zlepší, most posílí -
jenže je to pohádka.

Z mostu skoro každý kámen
vědci čile zkoumali,
ale bílku, žloutku, vejci
potvrzení nedali.

Našlo se však něco jiné,
možná ještě větší hit:
maltou římskou má prý kámen
ke kameni slepen být.

Bílá sobota
Moct jen čekat ve smutku
Bota robota

Děsivé hrobo-
Vé ticho padá na ves
Ta bota robo

K snídani Caro
Kávovar je rozbitý
Bota bota ro

Kovová rota
Práce ozubených kol
Robota bota

Dělá se slabo
Při každém pomyšlení
Ta robota bo

Bílá sobota
Chrám ze slámy v mokřadu
Bota robota

Dělá se slabo
Žal, děs, hněv, utrpení
Ta robota bo

Kovová rota
Industriální krása
Robota bota

K snídani Caro
Krok za rokem, čas v chůzi
Bota bota ro

Děsivé hrobo-
Tovy oči plné slz
Ta bota robo

Bílá sobota
Už jen den do vzkříšení
Bota robota

Robota
Tabo
Ta

Muzeum už známe jako svoje boty.
Je to prima místo na soboty.
Klidně ho projdem i bez mámy a táty
a neztratíme se mezi exponáty,
ať se nám hlava točí ze závitů
celého zástupu amonitů
a zvládnem spočítat pomalu
šupiny z dávných močálů.
Vždycky nás spolehlivě chytí
titěrní i obří trilobiti.
V duchu si sestavujem pilu
ze zubů zlověstných krokodýlů.
Pak malujem si jiskru v oku
u žraloků i diplodoků.
V případě ztráty najdem Lauru
u starých známých mosasaurů.
Skoro se z toho slzy lijí
nad záplavou těch fosilií.
Co ale ztiší naše hoře?
Už těch potvor není plné moře.

KDO vysokou má v sobě mínku,
sám si sebe mnoho cení,
doufat může v upomínku,
že neupadne v zapomnění...

KDO s cenou tou se vydá na trh,
s plánem víru svoji prodat
a je-li jeho víra podvrh,
lež, co nedá se omalovat...

KDO s tímhle sobě hledá žínku,
kde na místě je ručník v ringu,
co včas by byl už u sparingu,
by šetřil každou ubo-žínku,
(co má oči, duši, nos.
Nos, co vady tuší.
Nos, co radí tu.
Podnos nos.)

TEN jako by byl vadný zcela.
Boss bez klobouku, bosý kdos.
Osudu jeho? Cenovka se skvěla:

"Darováno za odvoz."

Na okraji světa, v šedé mlze snů,
kde náš hlas se ztrácí v prázdnotě neonů,
kde touhy se rozplývají jak dým nad ohněm,
tam víra v pravdu v srdci je kamenem.

Však potulný bard v noci zpívá,
ztracené naděje v slzách ožívají.
Mez bezmeznosti, kde stíny se plazí,
nesou se v prázdných ulicích.
Tam ticho vyvstává.

Hledáme svobodu - však pouta nám brání,
všechny ty lži, co na nás se ze všech stran valí,
srdci revolta, v duši plamen svítí,
a toužebně vře, ať pravda se vrátí.

Mez bezmeznosti, kde stíny se plazí,
tam víra v pravdu je v srdci kamenem.

Na samu mez bezmeznosti
odnesu tvé staré kosti.
Přes hory a přes údolí,
ať mě svaly, křídla bolí.
Nad plameny pustých plání,
na samu hranici zdání,
tam, kde měsíc spřádá nov
z dávných písní beze slov.
Jeleni a stáda koní
pod námi se divě honí.
Řeky kroutí se jak hadi.
Po březích hříbata jim pádí.
Na jezer temné hladiny
nasněžím suché šupiny.
Pod spáry poštolky mi krouží
nad odrazy loňských louží.
V podvečer věže zahoří
pro pestré bárky na moři.
Proud nás žene k obzoru
ke konci mapy, k netvorům,
kde se okraj světa ztrácí
a dál žijí jenom draci.