Poezie

Jsou tady zlé časy
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si
mluvily o počasí.

Napadlo mě ihned braši,
že mi asi v hlavě straší.
Že není všechno jak má být.
že mi kape na karbid.

Nebo třeba, možná, snad,
měla bych se začít bát,
zda nejsem třeba svatá žena,
jak Jana z Arku vyvolená?

Což zní pěkně jen do chvíle
než dojde vám, že děvče milé,
svoji dráhu stoupající
ukončilo na hranici.

Jsou tady zlé časy,
slyšela jsem hlasy.
Šeptaly si, zpívaly si,
mluvily o počasí

Naštěstí jsem odhalila
jak ztišit vlivy cizí.
Bez milosti vypla jsem
tu blbou televizi.

Nebuď svůj vlastní vrah
V světě je plno krás
Dozraje brzy klas
Jenž raší v ideách
I když se brzy stmívá
Nebeský sbor ti zpívá
Jen neměj strach

Že bude z tebe prach?
Však nejde zdržet čas
Bude tvůj alias
Žolík ve všech tvých hrách
O tom se ti vždy snívá
Píseň zní nocí tklivá
Jen neměj strach

Že nejsi nic než krach
Ti říká tichý hlas
Nekývej na souhlas
Však je to jenom tlach
Kdesi v hloubi se skrývá
Refrénem věčným bývá
Jen neměj strach

Každý srdeční stah
Svou sílu žití mívá
A stálou pravdu vzývá
Jen neměj strach

Co dělat když zbytky naděje
se ustrašeně v koutě krčí
a ani teplé slunce ranní
už neprohřeje zkřehlou duši?

Bojuješ už jenom ze zvyku
a nenávidíš každou chvíli,
v níž cítíš jak snad každý krok
jen prodlužuje cestu k cíli.

Co dělat když síla mizí
s každým mělkým nadechnutím
a k úsměvu, byť falešnému,
už se prostě nedonutíš?

Klopýtáš těžce po kamení
a do trnů se zaplétáš,
beznaděj spolkla sladké snění,
jen trošku slz už k dobru máš.

Přesto dál jdeš až do padnutí,
k nádechu nádech, ke kroku krok.
Poslední naděj v srdci hýčkáš,
že temnota tě snad nepohltí.

S jarem zas všechno začíná,
bzukot včel čerstvě vzbuzených,
zpěv ptáků i tanec motýla
na svazích v květy oděných.

Jaro je prvním nádechem,
co vlákna zimy rozplétá.
Jaro je písní života
tanečním krokem do léta.

S jarem se země vzbudila
po dlouhém, chladném zimním snění.
Ptáci zas hnízda splétají,
a pole si kabát obléklo
zelený po osení.

Jaro je život po smrti,
začátek v kruhu věčném,
jaro je nádech z plných plic,
jaro je vše po zimním nic,
po spánku nekonečném.

V jaru je kouzlo ukryté,
co ke dnům špetku přisypává.
Tu špetku slunce co zahřeje,
jaro je dobrá zpráva!

Za okny zbytky temnoty
se o svítání tříští
a střípky tmy a samoty
teď lepí se ti na boty,
průvodci pro dny příští.

Strnulý úsměv na tváři,
když klekáš ráno k oltáři
a domáhaš se odpuštění.
Slova do modlitby skládáš,
neprosíš, neústupně žádáš,
a očekáváš vyslyšení.

Plastové květy - obětina,
co nezkazí se k večeru,
pak ruce okázale spínáš,
slibuješ že dnes budeš jiná,
lež jako splátka úvěru.

A než pak vyjdes do ulic,
tak ještě minci falešnou
položíš k modle naleštěné.

Není to moc, však proč dát víc,
když tvůj bůh stejný je jak ty,
jen prázdno v slupce pozlacené.

Můj milý rozmilý
Anděli spanilý
Nápověda třídní
Ve sborovně bídní
Anděli spanilý
On není rozmilý
Na konci času
Nehledej spásu

Můj milý rozmilý
Posečkej chvíli
Král usíná
A je tma
Můj milý rozmilý
Co jen rozbili
Atacama poušť
Přináší spoušť

Můj milý rozmilý
Obrazy se rozpily
Napověz nový den
Začít znovu sen
Můj milý rozmilý
Někdo jest otylý
Otylý a opilý
Bude za chvíli

Můj milý rozmilý
Máme činčily
Nápověda zaspí
Lidé nejsou krásní
Afrikán na vartě
Erb v paspartě
Trojice hloupých sov
Kolik padne slov

Můj milý rozmilý
Kočky vodu rozlily
Úkoly sežral pes
Teď babo napověz

Co dál?

Zas kola buší do kolejí -
sirény hlasy v moři cest,
co dálek píseň svůdně pějí.
Proč nenechat se jimi vést?

Je vždycky místo na světě,
které bys vidět chtěl a znát,
kam míří tvé nohy toulavé,
kde nebyls ještě, kam bys rád.

Nakonec ale koncem dne,
či koncem týdne, koncem roku,
obracíš kroky zpátky tam,
kde prožils tolik krásných roků.

Můžeš se toulat po zemi
v místech, kam jiný vkročil stěží
Poslední vlak však vyloží tě,
kde srdce tvoje stále leží.

Na cestě stokrát známé pak
spočítáš všechna nadechnutí,
než dojdeš k brance do dětství,
jež tisíce má sladkých chutí.

Jaká hrůza, jaký děs,
slyšte co se stalo dnes!
Rozpadlo se připojení!
K internetu přístup není!

„Jak se dozvím,“ pláče děvče,
„zda mě mají rádi ještě,
moji foloveři?”
„Že mám nový mejkap dneska,
bez fotek na Instagramu,
nikdo neuvěří.”

Chlapec, ten si stýská,
jak bez netu spíská,
útok na bázi nepřítele,
který zatím jistě briskně,
nestřežené voje tiskne,
se svým vojskem směle.

Nelze sdílet, běda, běda
Nové fotky od oběda.
Ani kousky, které dnes,
předvedl náš skvělý pes.

Prostě je to děs a bída,
pláč se s nářkem v kruhu střídá.
Těžko, přetěžko je žíti,
v realitě, místo v síti.

Hledám cestu co by byla
co nejsnazší pro mě.
Altruismus neuznávám,
netvářím se skromně.

Já jsem já a nikdo jiný
nemá nárok na soucit.
O své místo v tomhle světě
bez milosti se hodlám bít.

Nechápu co pořád máte
s empatií, s láskou k lidem.
Tyhle city jiným tady,
přenechávám zcela s klidem.

Neuhýbám, nebrzdím,
nečekám na zelenou.
Klidně smetu cizí vozy,
když přede mě se ženou.

Možná nejsem v kolektivu
člen oblíbený zrovna.
To mě vůbec nezajímá,
však ono se to srovná.

Že mám radši rychle zmizet?
Stejně se tu necítím.
Nechcete mě? Půjdu klidně.
Však se jinde uchytím.

Gumička v poušti smutně vzdychá,
noří se v písku v hloubi ticha.
Co zmůže sama takhle venku?
Sváže citlivé uši fenků?
Snad v sobě přece najde sílu
co fitness trenér pískomilů.
Když nedá pozor, může hravě
skončit ve velbloudí stravě.
Nebo si s ní sváží paty
uondané surikaty.
Při obraně někdy svírá
klepeto zlovolného štíra.
Ten z ní krutě tahá chlupy.
Na nebi už krouží supi.
Ať pánové, nebo paní,
chtějí jí být kroužkovaní.
Jaký ji úděl čeká tu
na hrůzném dravčím pařátu?
Nemá v poušti nikdy klid,
zvěř ji nechce docenit.
Jednou jim to krásně natře.
Sváže cůpek Kleopatře!