DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Od září jsme kolem sebe kroužili. Původně byl jen mým učitelem. Pak jsme se sblížili. Byla mezi námi chemie. Nakonec z toho byla láska.
A teď? Stačil jeden den, aby se vše pokazilo. V jednu chvíli jsme byli spolu a o pár hodin později na školu útočili Strigojové.
Nebyl to až tak hrozný boj. Na naší straně byly nějaké ztráty, ale zvládli jsme ubránit školu.
To ale nic nemění na tom, že jsem přitom ztratila jeho.
Dnes je mi čerstvých osmnáct let. Opouštím školu a vydávám se za svým cílem. Najít a zabít svojí lásku. To je moje cena dospělosti.

Bohové Starého náboženství mají s některými lidmi plány. Takže když se modř očí jejího novorozeněte poprvé změnila ve zlato, Hunith byla vystrašená, ale přijala jeho magii jako dar. Dar, který musel odmalička skrývat.
Ale jeho moc rostla a strach vesničanů s ní.
„Prokletý děcko by se nemělo dožít dospělosti,“ řekla stará Mary. „Ten strom moh někoho zabít!“
„Byla to nehoda! Není prokletý, ale... vyvolený!“
Věřila tomu. Ale...
„Buď opatrný,“ řekla, když odcházel.
Protože v Kamelotu se čarodějnictví trestá smrtí, mlčela.
Merlin se dospělosti dožil, přestože stín v jeho očích říkal, že nevyvázl lacino.
A ona se za své pochybnosti nenáviděla.

Je spousta věcí, které člověk musí zaplatit. Penězi, zkušenostmi, slzami. Smíchem.
Čím jste starší, tím dražší všechno je. Oblečení, jídlo. Přátelé. Láska.
Některou cenu nikdy nesplatíte. Nemůžete. Nechcete. Odměna za ni je příliš malá. Nevýznamná. Strašidelná. Možná ji toužíte jen z dálky obdivovat. Přemýšlet, jaké by to bylo za ni zaplatit.
Naše životy nejsou vyváženy drahým kamením, ale neustálým smlouváním na trhu osudu.
Dva měsíce dřiny za týden radosti. Tři vteřiny, které vystačí na celé roky. Dají se ocenit a pod pultem nikdo neprodává.
Já si koupil svůj ostrov. Svá staletí.
Za co? Už sám ani nevím.
Ale to nevadí.

Její dospívání nebylo zrovna optimální.
Pak přišel ten rozkaz.
A ona na radu bratrance začala předstírat, že není tím, kým do té doby byla.
Při pomyšlení na to, co ji čeká, se jí dělalo mdlo.
Vždyť nebylo v Izraeli horší potupy pro mladou dívku.
Přesto, že nebyla v Izraeli, Bůh nedopustil její zahanbení.
Rostla jako manželka, královna.
Ale pak přišel další rozkaz.
Musela se rozpomenout na to, co se skrývalo pod jejím mlčením.
Při pomyšlení na téměř jistou smrt se jí podlamovala kolena.
Vešla před krále s osudem svého lidu na bedrech.
Napřažené žezlo milosti jí dovolilo uskutečnit smělý plán.

Kryštof vznikl ze zlých snů malého chlapce. Ze snů, které v laboratořích přetavili na zbraně. S takovým původem nečekáte, že budete mít svědomí.
Přišel na to on. Konec konců příběhů o dětech zazděných do základů staveb, které odmítají nespadnout, je v kolektivním nevědomí podezřele moc.
Fungovalo to. Projekt „Katedrála“ byl úspěšný. Ale zároveň se ukázalo, že Kryštof má svědomí. Nedalo si pokoj. Nakonec byl nucen udělat něco, z čeho se posléze vyklubalo jeho první opravdu dospělé rozhodnutí. V tu chvíli se ještě naivně domníval, že platba za dospělost je jednorázová. Později pochopil, že se jedná o právně velice pochybný pronájem.

Posílám je po vodě, papírové lodičky různých velikostí. Pomalý líný proud si je bere a odnáší ode mne pryč.
„Už konečně půjdeme, mami?“ Dcerka máčí ve vodě klacík. Otáčím se k ní a stihnu se usmát, než se podívám na svoji berušku.
„Chtěla jsi tu zmrzlinu viď?“
Dcerka se rozzáří a nahlas promýšlí, kterou.
Nenápadně si otřu oči do rukávů. Jsem už velká. Za dospělost se platí.
„Kdy příště přijde táta?“
„V neděli. Jestli bude hezky, půjdete spolu do zoo. Představ si, tapírům se narodilo mládě. Je moc roztomilé.“
Flotila lodiček poskládaných z dopisů a psaníček se kolébá do moře.

"...uznává se dospělým s vyznamenáním, aby mohl býti zapsán jako řádný posluchač na universitě..." předčítá Zdirad z dědečkova maturitního vysvědčení. A napadá ho:
"Tu zkoušku má každý dospělý?"
"Každý ne," odvětí táta Pankrác, "víš, Zdirádku, být plnoletý, mít maturitu a být dospělý, to jsou tři různé stavy. Každý vyzráváme jinak, nejen věkem a vzděláním."
"A kdy ses ty stal dospělým?" dostává Pankrác otázku takříkajíc na tělo.
Pankrác se zamyslí. Sdělit Zdiradovi svůj pocit, že to bylo po vystřízlivění z opice po maturitním večírku, mu připadá nevýchovné. Nakonec praví:
"To musí, hochu, posoudit jiní. Zkus se na to zeptat třeba maminky."

Stála u vchodu, v rukách tri tašky, batoh na chrbte, keď sa z vedľajších dverí vynoril jej brat, žiariac takým šťastím, že ju to okamžite vyčerpalo.
"Ahoj! Predstav si..." začal vykladať nadšene.
Márne zápasiac s kľúčom ho po chvíli hmkania prerušila. "Mohol by si prestať kvákať a pomôcť dáme v núdzi?"
"Dáme?" nenechal sa vyviesť z miery a nápadne sa poobzeral okolo seba. Čo náhoda nechcela, prichádzala susedka. Taktiež z obchodu.
"Pani T., vôbec som vás nevidel!" zahlásil jej drahý brat. "Dovoľte, pomôžem vám!" prihrnul sa k susedkinmu nákupu.
Zaúpela. Podaktorí cenu za dospelosť ešte nezaplatili alebo čo, zakrútila hlavou.

Za každou chvíli s tebou platím, víc než se ti může zdát, hrálo v rádiu. Měla jsem tu písničku Hanky Zagorové ráda, i když byla strašně smutná. Zaposlouchala jsem se do slov, nechala na sebe působit melodii a truchlila jsem pro chvíle, které byly už dávno pryč. Byla jsem taková, jaká jsem byla hlavně díky tomu, co všechno jsem prožila. Jak byl člověk krásně naivní v dětském věku, krásně zamilovaný v dospívání a jak později platil cenu dospělosti. Ani jsem si to neuvědomovala do doby, než se z mého miminka začal tvořit človíček, který musel dělat vlastní chyby a omyly.

Když měla Elizabeth chuť být spravedlivá, dovedla to i přiznat. Její matka měla pro každou svou migrénu zatraceně dobrý důvod. Hysterické výlevy na téma, co s nimi všemi bude po smrti pana Benneta, byly o to nesnesitelnější, že jejich jádro bylo pravdivé. Ani jedna z dcer by se nedokázala sama uživit. Budou-li jednoho dne muset z Longbournu odejít, jejich situace bude zoufalá.
Vlastně chápala i její neutuchující snahu provdat je kdykoli za kohokoli. Dělala to neuvěřitelně hloupě, ale dělala pro ně aspoň něco. Bylo to pořád mnohem dospělejší chování než chování jejího otce, který se ironicky usmíval a nedělal nic.