Cirkus Humberto

Anton Karas si poposedl na kozlíku. Cirkus vyjížděl na novou štaci. Hlavou se mu míhala slova Vašíka, Bureše, táty Maliny.
„Táto, cirkus a vesnice, to není srovnání. Tady mám lvíčata, můžu jezdit na Mary a naučím se skákat líp než Romeo…“
„Poslyš, drahý krajane, toť chvályhodné, že myslíš na budoucnost svého syna, ale my ti přeci nedoporučujeme, abys z Vašíka vychoval pobudu, my tě nabádáme, abys ho nechal vyučit v mistrovství…“
„No bodejť, ouplně nejlepší je začít vod píky…“
Copa by poudala Márinka, že z nás sou cirkusáci, pomyslel si Anton. Ale ináč to nejde, Márinko moje, muší to bejt.

Lidka Karasová usedá k prostřenému stolu, způsobně ukusuje pocukrované koláčky a upíjí čaj z křehkých hrníčků. Je tichounká a mírná. Vzorné dítě z dobré rodiny.
„Ano, maminko… rukulíbám, milostpaní… ano, poslouchám ve škole paní učitelku…“
Lidunka se zajíká smíchy. Ověnčená závoji všech barev dělá s dědou tyátr. Statečný rytíř Cinkapúr zachraňuje princeznu Lilili před zuřivým drakem.
Když je to přestane bavit, hrají si na cirkus. Ta převeliká honěnice a vztekanice, těch kotrmelců, skoků, chození po provaze, až je holčička úplně bez dechu.
Dědův byt vypadá po její návštěvě jako po výbuchu Krakatoy, ale pro Lidku to je ten pravý ráj.

Gymnasiální profesor matematiky Petr Karas si narovná kravatu a smete z rukávu neviditelné smítko. Spokojeně přelétne pohledem dokonale prostřený stůl, který očekává návštěvu jeho ředitele a kolegů profesorů.
Jak je rád, že otec pozvání odmítl. Ředitel Varieté, to je tak… nevhodné v kruzích vzdělanců. A představa, že by se mohl, nedej bože, zmínit i o své cirkusácké minulosti… Petrovi se udělá nevolno.
Jen koutkem mysli mu prolétne myšlenka, za kterou se hned zastydí, že je vlastně štěstí, že matka zemřela. Krasojezdkyně. Jak by tohle vysvětlil?
Ve své spokojenosti netuší, že mu jeho dcera tyhle úvahy jednou spočítá i s úroky.

Klaun Hamilton si bílou barvou natírá vrásčité tváře, rudou zvýrazňuje promodralé rty, černou obkružuje slepnoucí oči. Jeho maska září veselostí, kterou už dávno necítí. Stárne. Stárne víc, než by příslušelo jeho věku. Stárne a je smrtelně unavený. Kdoví, co za tím je. Celé dny polehává, jen na představení se vzchopí a odehraje svou roli.
Nikdo kromě Vaška a Kerholce neví o jeho odcházejícím zraku. Jen ti dva s úzkostí a obdivem sledují, jak se unavený muž odráží na skákacím můstku, letí kalnou temnotou a netuší, zda i tentokrát dopadne správně. Jen léty nadřená zkušenost mu zachraňuje život. Jak dlouho ještě?

Dostalať se k nám zpráva o podivuhodném úspěchu nové lahůdky s názvem TLAČENKA GRÖSSE, kterouž na trh uvedl oblíbený pražský uzenář JAKUB VORLÍČEK. Zdá se vám možná, že mu úspěchu nepřejeme, však souvislost mezi tím, že tento jest přítelem VLADIMÍRA SMETANY, známého pražského mlynáře, kterýž, jak bylo zjištěno, jest bývalým zaměstnancem cirkusu HUMBERTO, jež právě v Praze pobývá, a skutečností, že v onom podniku uhynul slon, jest zřejmá.
Přejme si jen, aby skon onoho nebohého tluskokožce stáří bylo možno přičíst, nikolivěk záhadné exotické chorobě. Ovšem i tak před požitím oné LAHŮDKY důrazně varujeme a vrátit již zakoupené zboží vřele doporučujeme.

Kerholec s Burešem vymysleli další barvitou pantomimu, tentokrát ze safari. Lvy měli, slona taky, co na tom, že indického, to diváci nepoznají. Jen žirafa chyběla.
Ale to bylo snadno k napravení. Nasadili kozlu Modrovousovi dlouhý krk z lepenky a měli žirafa jako z partesu.
Ředitel Berwitz, ve své hrdinské roli, nacválal na neosedlaném hřebci, přemalovaném černýma pruhama za zebru, a té žirafě setnul hlavu.
Sukces to byl převeliký. Až jednou Berwitz nacválá, sekne jednou – nic. Podruhé – zase nic. Jen to zazvonilo. Potřetí se zlomila šavle.
Vosátko se chechtal ještě týden.
„Co tě to napadlo, táto Malino, udělat ten krk plechovej?“