DMD č. 10. pro 10. 4. 2016. Téma: Etymologie slova džin

„Co je?“ zavrčel arcikancléř.
„Proděkan pro komunikaci se štvrtou až pádou dimenzí se rozhodl proměnit v džina,“ oznámil mu odvážně děkan.
„V gin? Ale to je dobrý nápad, konečně bude k něčemu užitečný,“ zaradoval se Výsměšek.
„Džin je druh démona,“ přiznal děkan.
„Výborně,“ neztrácel náladu Výsměšek, který si rád ulovil démona i takhle mimo sezónu.
„Asi byste se měl raději jít podívat.“
„Nemůžeme ho tak nechat?“ zeptal se Výsměšek.
„Eeek!“
„Považuje to za čmárání do knihy,“ přeložil děkan.
Zdroj knihovníkovy nespokojenosti se skvěl uprostřed stránky popsané jakýmsi jistě již dávno zaniklým jazykem. Slovo DŽIN, které bylo proděkanem, se rozpačitě červenalo.

Lady Lovelace vypadá dnes v mušelínových šatech skutečně půvabně. Její obrovské tmavé oči v sobě ukrývají hloubku oceánů, její drobná ústa doslova vybízejí k políbení a její intelekt... Její intelekt je právě poněkud zastřen...
Celý svět se houpe ve víru valčíku
jako tenkrát na plese vévodkyně z Richmontu,
když jsem byla opilá první láskou a prvním vínem.
Ale teď...
piju opium -
ach ne: Cin cin! Dnes piju džin!
Gin. Engine. Klapky analytického stroje mi hravě
klapou v hlavě
v rytmu mého algoritmu - hle dokonalý rým. Šprým!
Ozubená kolečka CVAK CVAK točí se mi hlava padá...
AU.
Jonesová, morfium!
Hned!
Now.

„Zase kokain?“ zeptal se Watson, když vešel do obýváku, kde Sherlock ležel rozvalený na pohovce a očividně zcela mimo realitu.
„Omyl, milý příteli. Jak jste si mohl všimnout, nemám v ruce injekční stříkačku. Dnes to není kokain, ale zcela jiný roztok,“ nadzvedl hlavu Sherlock a podíval se na něj sklěněnýma očima.
„Morfium?“
„Gin,“ opravil ho Holmes. „Neboli jalovcová. Duch v láhvi. Do angličtiny přejatý přes několik jazyků. Geniální,“ usmál se nepřítomně.
Watson ho několik momentů pozoroval a pak se usadil do křesla a rozložil si noviny.
Jestli Sherlock místo kokainu začal pít, už vůbec se s ním nebude dát mluvit.

Když na mě vyskočil z lahve ginu vysoký chlápek, praštila jsem ho po hlavě.
“Au! Za co to bylo?”
“Kdo jste a co chcete?”
Založil si ruce na hrudi. “Jsem džin. Přišel jsem ti splnit tři přání.”
“No jasně, že jsi gin. Ten totiž vypadá úplně jinak, kámo. Má jinou barvu a taky je mnohem tekutější.”
“Ne gin, džin!” naléhal. “Proč si to lidi poslední dobou pořád pletou? Slovo džin přece znamená skrytá bytost…” Vzdal to. “Fajn,” odsekl a zmizel.
Později jsem se dozvěděla, že si našel novou práci - vystřídal vílu Zubničku, která odešla na mateřskou dovolenou. Dobře pro něj.

Do školy chodíme každý den kolem domu, na kterém jest na štítu vyveden nápis ING. KARÁSEK. Inženýra Karáska rádi nemáme, neboť na nás chodí do školy žalovat, že jsme cháska nezvedená, co ani pozdravit neumí.
Pročež jsme inženýru Karáskovi položili před dveře kravské lejno a on nás honil kolem domu a křičel: Jaké je vaše poslední přání, parchanti proradní.
Načež Bejval Antonín pravil: Když přání, tak přání. A v noci jsme inženýru Karáskovi přeskládali písmena na štítu tak, aby tam bylo napsáno: GIN KARÁSEK. Pročež nejčko za inženýrem Karáskem chodí lidi z celého městečka a leští mu lampy jakousi látkou.

Abduláhův život nabral v posledních dnech neuvěřitelných obrátek. Začalo to pochybným cizincem, který mu prodal koberec, jenž ho ve snu donesl ke Kvítku noci, té nejkrásnější, byť značně pomýlené dívce, která ho považovala za ženu. Pokračovalo to vyjasněním onoho nedorozumění, zasnoubením, zmizením Kvítku noci, jejím rozzlobeným otcem sultánem, návratem koberce, pouští, bandity, džinem v láhvi a třemi přáními.
Když nyní bloumal bezútěšnou pouští, džin v láhvi v jeho kapse ucedil:
„Jistě, jsi strašný chudák. Kámen by se ustrnul. Skoro bych ti splnil čtvrté přání.“
Abduláh se zaradoval.
„Stačí, když objasníš původ mého jména,“ dodal zlomyslně džin.
Jak tohle jenom skončí?

Marjorie bylo čtrnáct. Poprvé jsem ji potkal, když seděla na útesu a psala si do deníku. Bylo to takové to tiché, přemýšlivé dítě. Přesto jsme se stali přáteli.
„Na čem teď pracuješ?“ zeptal jsem se.
Vytrhla další list ze sešitu, zmuchlala ho a zahodila. Nahlédl jsem jí přes rameno.
Dlaně mám prázdné,
leč duše je plná.
Zahrada vonící,
„…však uzavřená,“ zašeptal jsem.
„Ty jsi génius!“ zvolala a rychle dopsala verš.
„Leda génius loci,“ zamumlal jsem. „Ztracený duch pobřeží.“
„Dobrý duch ochránce,“ oponovala.
„Jo. A nebo taky duch z lahve,“ zavrčel jsem skepticky a dopřál si velký doušek z placatky ginu.

Dvojice seděla pod nedalekým stromem.
Bylo vidět, že notně pijí víno.
"Co jsi to provedl?" zeptal se v klidu Geralt.
"To já né, to jsem nebyl já," snažil se vymluvit Marigold.
"A kdo jiný by měl tak stupidní přání, mít každý den jednu děvku, než ty?" řekl Geralt a vyprázdnil džbán Redanského ležáku.
Opodál začala hořet vesnice a byl slyšet křik. Přes pole k nim běžela dívka.
"Vidíš, co jsi svým pitomým přáním provedl Marigolde?"
"Džin má svojí hlavu a děvku ti dopřeje, ale vypálí při tom celou vesnici."
Marigold se snažil tvářit navenek provinile.
Hloupě vypustil džina z láhve.

Tvář té dámy připomínala mramorovou sochu, byla bělavá, s krásnou pletí, ušlechtilými rysy. Chladná a nepřístupná, rty sevřené, oči nepřítomně hleděly kamsi před sebe.
Pro dosažení kontrastu ji malíř umístil před temný, pichlavý jalovec. Vynikla tak její jemná bledost i zářivé světlehnědé vlasy. Keř však měl i symbolický význam. Juniperus čili ginepro ladil se jménem té dámy: Ginevra.
S dalšími a dalšími tahy projasnilo Ginevřinu tvář a vlasy měkké světlo, zatímco jalovec tonul ve stínu. V pozadí se objevil náznak krajiny, jezera, stromů, nezřetelných vrchů v dálce. Výjev krásný sám o sobě, ale působením výjimečného tvůrčího ducha vzniklo geniální dílo.

„No a odkud vy vlastně pocházíte?“ zeptal se Mulder nervózně. Nelíbilo se mu, jakým směrem se tenhle výslech ubírá. Genie si sundala sluneční brýle a upřeně se na něj podívala.
Mlčela.
„Tak někdo vás do toho koberce musel zabalit, ne?“ zkoušel to dál. Genie mrkla.
„Je to vlastně pravý peršan?“ napadlo ho, i když to byla úplně nepodstatná informace. Ale potřeboval odněkud začít. Genie si to buď velmi užívala, nebo ji to otravovalo. Ale neřekla nic.
„A ta přání. To jste se rozhodla vy, že budou tři, nebo je to nařízení shora?“
Povzdechla si.
A nasadila si zpět sluneční brýle.